V íránských městech probíhají od konce prosince demonstrace vyvolané zvyšujícími se cenami bydlení, potravin, benzinu, ale i všudypřítomnou korupcí. Protesty jsou stále více politicky zabarvené a demonstranti, z nichž někteří neváhají používat násilí, nyní provolávají i hesla proti vládě mulláhů, teokratickému modelu vlády duchovního (velaját-e faqíh). Na některých místech vypalují protestující portréty ajatolláhů, včetně uctívaného otce zakladatele islámské republiky Chomejního, což je v porevolučním Íránu jev doposud nevídaný. Mezi protestujícími je spousta žen, které odhazují pokrývky hlavy. Jako v minulých případech, mezi protestujícími převládá městská mládež.
1. Nejnovější vlna nespokojenosti je podmíněna celou řadou ekonomických, sociálních a politických faktorů. Za prvé, ceny ropy v posledních letech dramaticky klesly, což mělo za následek ztenčení íránského rozpočtu, mimo jiné v oblasti tradičně štědrých sociálních výdajů. Podobný dopad mělo i nákladné vojenské angažmá v Sýrii. Do podpory režimu Bašára Asada investoval Teherán během posledních čtyř až pěti let stovky milionů dolarů, nemluvě o tisících životů íránských dobrovolníků a polovojenských jednotek, které pomohly Asadovi zůstat u moci.
2. Současný prezident Hasan Rúhání vyhrál volby v roce 2013 jako liberál, který nasliboval Íráncům mír, nižší nezaměstnanost, vyšší důchody a lepší život. Mezitím se ekonomická situace většiny íránských domácností zhoršila - nepočítáme-li krátkou euforii po zrušení západních sankcí (po podepsání dohody s USA o jaderném programu islámské republiky). Nicméně Rúháního (na íránské poměry) poklidný vztah k disentu vytvořil atmosféru, kdy se mnozí Íránci nebojí dávat najevo svůj nesouhlas s politikou režimu a situací v zemi. Na druhou stranu, mnoha lidmi očekávaná liberalizace se za Rúháního vlády konala jen částečně, i vzhledem k tradičnímu odporu kléru opírajícího se o konzervativní venkov. Vojensko-politická opora režimu, Revoluční gardy (Pasdaran), stále ještě hraje v islámské republice významnou roli, i co se omezování osobních svobod i nábožensky podmíněných společenských omezení týče. Očekávání mnoha Íránců se tak nakonec nenaplnila - je zřejmé, že nehledě na to, jak liberální prezident bude zvolen, povaha režimu zůstane nepozměněna, dokud zemi vládnou ajatolláhové.
3. Dnešní situaci do značné míry umožnilo to, že íránští "tituškové" (dle analogie s ukrajinskými prorežimními provokatéry, kteří byli nasazováni Janukovyčovým režimem proti demonstrantům Euromajdanu), nasazení proti protestujícím během tzv. Zelené revoluce (2009-2010), zejména oddíly Pasdaran, odjeli na válku do Sýrie. Momentálně v Íránu není mnoho ozbrojených složek ochotných použít násilí proti demonstrantům - jsou zaznamenány případy, a není jich málo, kdy policie odmítala násilím zakročit. Armáda zatím povolána nebyla. Na její nasazení v ulicích proti demonstrantům jsou Íránci od šáhových dob obecně velmi citliví. Teherán se v těchto dnech snaží urychleně vrátit své jednotky (zejména Pasdaran) do vlasti, což ale může mít za následek excesivní použití násilí proti demonstrujícím. Vždyť i demonstrující se od začátku protestů zaměřili na štáby nenáviděného Pasdaranu. Je možné, že frustrovaní váleční veteráni budou ochotnější použít nepřiměřené násilí; mají pocit, že země si neváží obětí, které pasdaráni položili na oltář íránských zájmů v Sýrii. Vzhledem k rozsahu i geografické roztříštěnosti íránských protestů je ale jejich rychlé a efektivní potlačení velmi obtížné.
4. Protesty jsou spontánní, postrádají jakékoliv vedení. Disent je v Íránu efektivně zlikvidován nebo mu bylo umožněno ze země uprchnout. Sociální sítě a internet jsou pod kontrolou režimu (například přístup k Instagramu byl před několika dny zablokován, přístup k Facebooku je zablokován od nepokojů z roku 2009), což také ztěžuje komunikaci mezi protestujícími. "Obvinění" Teheránu, že protesty byly organizovány "nepřáteli Íránu" z Izraele a USA, postrádají smysl už jenom z jednoho prostého technického důvodu: veřejná scéna v zemi, včetně sociálních sítí, je pod natolik striktní kontrolou režimu, že organizovávat nebo vést protesty je takřka nemožné.
5. Příslušníci ázerbájdžánské a kurdské menšiny se k protestům přidávají. Momentálně sice etnický rozměr demonstracím chybí, ale pokud se je nepodaří potlačit, není vyloučeno, že se k sociálně-ekonomickým a politickým požadavkům přidají i požadavky etnopolitické; například na federalizaci islámské republiky, na poskytnutí více etnických a jazykových práv menšinám, případně i na odtržení od Íránu.
6. Mezinárodní dimenze pobíhajících nepokojů je rovněž velmi zajímavá. Podle některých svědků demonstranti vyvolávají slogany typu "Ne Libanon, ne Sýrie, ne Gaza. Írán je našim domovem", "Smrt Rusku", "Ať žije Amerika". V řadě míst demonstrující skandovali hesla jako "Svobodu [íránskému] Ázerbájdžánu a Kurdistánu, stejně jako Íránu". To ukazuje na velkou míru frustrace, která v části íránské společnosti existuje. A kterou finančně a lidsky nákladná operace v Sýrii spolu se zhoršující se sociálně-ekonomickou situací v islámské republice nadále umocnila. Pokud by ale Teherán musel korigovat svoji politiku vůči Sýrii, mimo jiné redukcí své vojenské přítomnosti (i kdyby protestující nakonec prohráli), mělo by to velmi neblahý dopad na ruskou blízkovýchodní politiku. Jako Írán, i Rusko buduje v Sýrii permanentní vojenské základny, aby upevnilo svoje postavení - a pomohlo Asadově režimu přežít v dlouhodobé perspektivě. Pokud by protiasadovský odpor pokračoval - což je velmi pravděpodobné -, absence významné pozemní podpory ze strany íránských jednotek je s to ohrozit postavení ruského vojenského kontingentu v Sýrii a jeho široce medializované výdobytky. Připomeňme, že íránské (a Íránem organizovaní šíitské milice z Íránu, Iráku a Libanonu) pozemní síly byly pro úspěch proasadovské koalice minimálně stejně přínosné jako nasazení ruského vojenského letectva.
7. Demonstrace jsou sice bezprecedentní a mají celorepublikový charakter, ale konají se především ve městech. Tradicionalistický íránský venkov, jak se zdá, nadále stojí za režimem mulláhů. Na protidemonstrace na jeho obranu jsou do měst dováženy tisíce lidí z přilehlých i vzdálenějších vesnic.
Celkově lze předpokládat, že protestující nebudou úspěšní. Chybí jim vedení, možnost efektivní vzájemné komunikace, která by koordinovala aktivity a pomohla formulovat režimem politicky stravitelné požadavky. Významná část společnosti stále podporuje režim. Je ale pravděpodobné, že Teherán svolí k ústupkům v řadě dílčích otázek, například v cenách potravin a benzinu nebo boji proti korupci.
Ať již protesty v Íránu dopadnou jakkoliv, islámská republika již nikdy nebude jako dřív. Řada tabu - odhazování pokrývek hlavy demonstrujícími ženami, explicitní útoky proti "posvátnému" Chomejnímu a doposud nezpochybnitelnému postulátu vlády duchovního obecně, provolávání provokativně proamerických a protirežimních hesel - již byla demonstranty prolomena. Frustrace z restriktivního teokratického režimu dramaticky narůstá zejména u mladých lidí z měst.
Aby režim tyto nálady přežil, musí se změnit. Na druhou stranu nemůže ponechat bez potrestání zpochybňování svatyně všech svatyní - vlády ajatolláhů. Rovněž si - ideologicky "pochybnými" reformami - nemůže odcizit své skalní podporovatele z venkova, kteří často vnímají "váhavý" postup vůči "izraelským loutkám" a "vlastizrádcům" jako nepřípustný. Íránské vedení tak čeká řada velmi významných i citlivých rozhodnutí, která mohou zásadně ovlivnit osud země v nadcházejících letech.
