Není snad den, kdy se dozvíme, že někdo nerespektuje základní pravidla naší civilizace: dobře je to vidět na vztahu k médiím. Naposled se to stalo před několika týdny ve Velké Británii, kdy George Osborne, bývalý ministr financí, se stal šéfredaktorem deníku Evening Standard a kdy Jaroslaw Kaczynski oznámil, že jeho strana chce před regionálními volbami získat od zahraničních majitelů vlastnictví všech místních médií.
Připomeňme, že Kaczynski krátce předtím zrušil v Polsku veřejnoprávní média a učinil z nich takzvaná národní média. U nás zase ministru financí z hnutí ANO Andreji Babišovi, který rovněž nerespektuje pravidla vlastnictví médií, která nemají patřit politikům, nestála Poslanecká sněmovna ani za to, aby se dostavil na její zasedání, kde se probíraly jeho údajné daňové machinace. Hnutí Alternativa pro Německo v čele s Frauke Petryovou hovoří o kancléřce jako o diktátorce a je pro odstranění současného politického systému, podobně mluví i paní Le Penová ve Francii a návrhy Andreje Babiše na změnu ústavy by mohly mít podobné důsledky a tak dále.
Zásadní otázka zní, jak s takovými lidmi a politickými subjekty jednat? Na to zatím nikdo řádně neodpověděl. Jedno se ale, zdá se, povedlo: vyjmenované osobnosti či jejich politické strany zvětšily politické hřiště, protože oslovily občany, které ostatní strany neuměly nebo nechtěly oslovit a ignorovaly hlavně voliče na venkově, jak ukazují povolební mapy ve Spojených státech po zvolení Donalda Trumpa, ve Velké Británii po Brexitu, v Turecku po zavedení prezidentského systému i po prvním kole prezidentských voleb ve Francii. Mít úspěch znamená pro staré politické strany si tuto skutečnost uvědomit, odporovat jim, ale zároveň činit to tak šikovně, aniž by prolomily platná pravidla.
Nová politická uskupení bývají hodně chaotická, programy mají nečitelné, často si dokonce protiřečí a jejich šéfové si s oblibou přivlastňují neobyčejně velké pravomoci. Ti, kdo nová hnutí podporují, a v důsledku i strany, které by jejich voliče chtěly získat zpět, mají problém s tím, že tito lidé žádné argumenty nechtějí slyšet a nezajímají je, protože jejich cílem je jen potrestat stávají strany a současné poměry změnit. Proto každému prolomení pravidel tleskají. Jejich hlavním tmelem je radost z trestu těch, kteří jsou již dlouho u moci.
Tato hnutí tedy vytvářejí jen rezonanční prostor pro pocity a projekční plochu pro přání. Proto se proti nim nedá tak snadno argumentovat: Strach se nedá dementovat, napsala Melanie Amannová, redaktorka Spiegel Online. Etablované strany se musí pokusit o jediné: poskytnout frustrovaným voličům pomocí seriózních prostředků nějaký jiný a lepší rezonanční prostor. A to platí u nás i pro všechny zanícené bojovníky s Andrejem Babišem a jeho médii. Pokud se jim to nepodaří, protibabišovskou hysterii ANO snadno přetaví v podporu Babiše.
Pokud se nám to nepodaří, padnou další tabu, jak ukazuje Velká Británie, která má nejdelší demokratickou tradici, kterou můžeme počítat od mytické Magny Charty z roku 1215. Jmenování George Osborna šéfredaktorem (majitelem novin je Rus Jevgenij Lebeděv) zásadním způsobem poškozuje důvěru v média i politiku, jak upozorňují lordové, protože tento muž je zasvěcený do všech tajemství Whitehallu a Westminsteru. A podobné nebezpečí číhá na Poláky, kde chce zase všechna média vlastnit vládnoucí strana, jako tomu bylo za takzvaného socialismu, v Maďarsku se to už de facto stalo a něco podobného by se mohlo přihodit i nám, kdyby po říjnových volbách jedna strana ovládla veřejnoprávní média. Místo abychom přijali pravidla Západu, vracíme se na Východ a Západ se nám začíná přizpůsobovat.
