Kdo zemře dřív: My, nebo Facebook? Nejspíš my. A pak se díky Facebooku staneme nesmrtelnými - ale stojíme o to vůbec?
Podle nedávné studie oxfordských vědců bude na Facebooku za padesát let registrováno víc mrtvých lidí než živých. V současnosti má Facebook na světě 2,37 miliardy aktivních uživatelů. Pokud počet uživatelů poroste současným tempem, síť by v roce 2100 mohla mít 4,9 miliardy "uživatelů", kteří budou tou dobou již po smrti. Vědci z Oxfordu vycházeli z dat Facebooku za loňský rok a odhadu vývoje světové populace od OSN.
Facebook se tak postupně stane virtuálním hřbitovem - nás samotných i všech našich tisíců banálních statusů, fotografií našich lásek, přátel a "přátel", dětí a domácích mazlíčků, vymazlených selfies a důkladně přefiltrovaných fotek hipsterských toustů s avokádem a (taktéž přefiltrovaných) filtrovaných káv. To všechno a ještě plno dalších věcí se promění v náš epitaf. Když to po nás nesmaže.
Nevím, nakolik data Facebooku pracují s tím, že kromě skutečně zemřelých roste na síti i počet živých "mrtvých duší". Tedy lidí, kteří začínají být Facebookem více či méně znechuceni a odvracejí se od něj - k jiným sociálním sítím, jako jsou Twitter, Instagram, Snapchat nebo k "mladé", původem čínské senzaci TikTok, či dokonce - nevídané! - zpátky k obyčejnému životu.
Tisíce lidí chtějí skončit se sdílením svého soukromí na internetu. Svou závislost na něm se snaží překonat třeba vymazáním aplikací sociálních sítí z mobilů, měřením délky času stráveného na internetu či prostě úplným odhlášením z Facebooku a dalších aplikací. U mladých lidí už Facebook v popularitě vytlačily novější sociální sítě, dle loňské studie Pew Research Center uveřejněné v Guardianu "jen" 51 procent teenagerů mezi třinácti a sedmnácti lety vůbec Facebook používá (o tři roky dříve přitom užívání Facebooku přiznávalo 71 procent). Dá se tak předpokládat, že v budoucnu bude uživatelů Facebooku přibývat spíš pomalejším tempem - a logicky tak poroste procento "mrtvých" profilů.
Vlastně je to docela hezká představa pro ty, kdo se obávají, že si bez své usilovné práce nezajistí nesmrtelnost - zůstanou tu s námi alespoň prostřednictvím svých deset a více let starých statusů o tom, co zrovna před těmi deseti a více lety poslouchali, viděli v kině či jedli, jaký měli před deseti a více lety názor na Okamuru, Klause či Zemana a kde zrovna trávili dovolenou s dětmi, partnery či rodiči.
V naší facebookové historii je spousta momentů, které bychom asi nejraději vymazali. A také to můžeme udělat, ale opravdu se těmi gigabajty balastu chce ještě někdo - včetně nás samých - probírat? Není to ani měsíc, co vzbudil ohlas článek o dnešních dospívajících, kteří mají na Facebooku svých rodičů dokumentovaný celý život od narození přes upatlané momenty prvních příkrmů či dokonce prvních nočníkových vítězství až po ranou pubertu, v níž se zpravidla vzbouří a svým rodičům další nelichotivé zmínky na Facebooku zakážou.
Sebekriticky přiznávám, že fotografiím nočníků jsem se na Facebooku u svých dětí sice vyhnula, ale jinak jsem (jakkoli jen pro okruh přátel) sdílela řadu fotografií, na kterých mé děti jsou. V poslední době jich ale i u mě ubývá, v době všemožných úniků dat ze sociálních sítí si i mateřskými hormony oblblé matky v sociální izolaci začínají uvědomovat, jaká rizika za každým internetovým rohem čekají.
S většinou přátel se shodnu v tom, že na Facebooku už zůstáváme hlavně proto, že tu díky sdílení různých informací v příspěvcích našich přátel zůstáváme jaksi v obraze o tom, co se zrovna děje za humny, v Česku i ve světě. Než projíždět jednotlivé zpravodajské weby, obvykle nejdřív zamíříme na Facebook, abychom dostali "denní dávku emocí", navíc patřičně okomentovanou našimi blízkými i méně blízkými.
Facebook dnes hraje ve zpravodajství zásadní roli, protože všem umožňuje zažít pocit, že jsou "u toho". Umožňuje také sdílet naše strachy s ostatními - a zároveň nás tak ještě víc vzdaluje od těch, kteří se našim strachům diví nebo je prostě jen nesdílejí. Ne nadarmo mají takový úspěch nejrůznější specializované skupiny, v nichž se družíme s lidmi, s nimiž máme společné téma či světonázor, ať už na politickou situaci, pracovní či rodinná témata či třeba na klimatickou krizi.
Facebook (nebo spíš my sami) tím ale vytváří konfrontační atmosféru, díky jisté anonymitě internetu mnohem vyhrocenější než by byla ve skutečném životě. Protože s každým se holt do společné skupiny nenacpeme, a na ty sdružené na opačné straně spektra pohlížíme většinou s despektem, leckdy až s nenávistí. A máme na Facebooku jen minimální šanci své "nepřátele" či jen "odpůrce" skutečně poznat.
Řekla bych, že Facebook má velký podíl viny na tom, jak vyhrocené vztahy nyní v (nejen) české společnosti jsou. Najít soulad lze jen tak, že příkopy mezi námi zakopeme, což je jen těžko proveditelné zpoza zákopů, z nichž pliveme na protivníky na druhé straně barikády.
Obnovovat víru v českou společnost je nejspíš možné jen v reálném životě, ne na internetu. Čím dřív si to uvědomíme a uděláme z Facebooku jen virtuální hřbitov, tím líp.
