Hraný film je především masová zábava, která je občas i uměním. Historický žánr se pak snaží intenzivně - a tedy emotivně - zpřítomňovat morální dilemata, jež se nějakým způsobem pořád promítají do současnosti: Pojďme znovu procítit, čemu kdysi čelili naši předkové; nechme se tím otřást, dojmout, rozčílit či inspirovat. A pak jít zase dál. Film Mnichov: Na prahu války, který momentálně běží na Netflixu, z tohoto rámce nijak nevybočuje. A přece v Česku vyvolává silné negativní reakce.
Do jisté míry to lze pochopit, neboť jeho dějovou linku tvoří nejpalčivější událost moderních českých dějin - dohoda z Mnichova 1938. Ta je přitom nahlížena z britské perspektivy, což natolik mění zdejší zažitou optiku, až by bylo vlastně překvapivé, kdyby nepobuřovala.
Posedlost bolestínským výkladem, podle kterého se malá země stala obětí hry těch velkých, přestože se sama chtěla odvážně bránit, lze považovat bezmála za národní postižení. Jiné vidění zde zkrátka neodpouštíme, jak se mohl přesvědčit už historik Jan Tesař, když za svou knihu Mnichovský komplex sklidil nenávistnou bouři.
Cítit a myslet
Aktuálně uváděný film se nesnaží do detailu řídit všemi historickými fakty. To podstatné, oč usiluje, je nastíněno už v jeho prologu, který je datován šest let před mnichovské události. Do doby, kdy hlavní hrdinové - Angličan a Němec, přátelé z Oxfordu - opouštějí školu a jejich loučení poznamenává odstup. Slovo, jež i explicitně zazní a jež pak vibruje celým snímkem.
Jeho tvůrci zkoumají, co se musí stát, aby Angličan (či Brit) ztratil odstup a do něčeho se pustil s opravdu hořícím srdcem a naplno. A co se musí stát, aby Němec, zapálený do obnovy národní politiky v nacistickém hnutí, odstup naopak znovu nalezl a pochopil, že Hitler nepředstavuje cestu k obnově národní velikosti.
Ve snímku se nehraje o Československo nebo o výklad dějin, na vypjatém příkladu zpřítomňuje obecnější problémy spojené s rozhodováním. Odstup umožňuje přemýšlení, jenže to se někdy může dostat do rozporu s tím, co je třeba udělat. Ne proto, že by se to dalo racionálně vysvětlit a vyargumentovat, ale zkrátka proto, že se to udělat musí - nelze jinak! Stává se zkrátka, že morální čin někdy vyžaduje opak rozvážné racionality.
Britský premiér Neville Chamberlain ve filmu hoří pro zastavení války srdcem, ale pokouší se sám sebe přesvědčit, že ho ve skutečnosti motivuje racionální úvaha. Věří ve svou politickou rozvážnost, i když jeho rozhodování vedou především emoce - osobní vzpomínky na utrpení prožívané v zákopech 1. světové války. Proto je také schopen ignorovat důkazy, že Hitler splétá odlišné plány, než jaké předstírá.
Dopouští tak, aby minulé trauma - aplikované bez odstupu na současné události - způsobilo trauma budoucí. A to nejen Čechoslovákům, jež se v Mnichově stanou obětí. Ale také Britům, kteří se od té doby budou bát toho nepříjemného slova plného výčitek: appeasement.
Jiné oči
Film lze ovšem nepochybně nahlížet také jako snahu o ospravedlnění Chamberlaina, který díky Mnichovu a souhlasu s odstoupením Sudet Německu získal rok na přípravu války s Hitlerem, což nakonec Spojenému království pomohlo k vítězství. Není ale takový výklad jen britským historickým alibi, jakousi převrácenou obdobou našeho mnichovského komplexu? Snímek v takovém případě nabízí velmi cennou šanci porovnat ostrovní mýtus s tím českým. A vyjevit tak otázky, které pálí dnes úplně stejně, jako pálily v minulosti. Například ty, jež pátrají po rozdílu mezi odvahou a zbabělostí v mezních situacích.
Ve filmu, jehož tvůrci i diváci disponují luxusem časového odstupu a také povědomím o tom, jak všechno nakonec dopadlo, se například zbaběle může jevit nejen Chamberlain, ale také spiklenci chystající atentát na Hitlera (Beckův puč). Situace, v níž mladý překladatel nedokáže z více důvodů vůdce zastřelit, když se s ním na chvíli ocitne sám v místnosti, je možná přitažená za vlasy, nepříliš nápaditě vyfabulovaná, ale jako symbol je každopádně účinná.
Dobře totiž ilustruje, oč v jádru jde: Doma u stolu všichni války vyhráváme, minulé a dokonce i budoucí. Jak bychom se ale zachovali v konkrétní situaci? Bez odstupu, ochromeni emocemi i živočišným strachem, který paradoxně spouští na plné obrátky racionální úvahu, zda přece jenom není lepší žít?
I proto mají filmy jako Mnichov: Na prahu války svůj smysl, bez ohledu na to, jak přesné a úplné jsou co do faktografických detailů. K historii se jako filmoví diváci přece nevracíme většinou proto, abychom zjistili, jak přesně věci byly, nýbrž abychom lépe porozuměli tomu, co se odehrává v lidských nitrech, jak složitě naše jednání ovlivňují nejrůznější druhy zásad a jak se chováme ve vypjatých situacích. Úspěch třeba takového Formanova Amadea budiž toho příkladem.
Je promarněním příležitosti vnímat snímek Mnichov: Na prahu války jako pokus o servírování pravdy - a proto jej rozčileně odmítat coby nevěrohodný. Nabízí jen jednu z mnoha možných interpretací minulého. Další z perspektiv, které je možné brát v úvahu. Právě pohled jinýma očima je přitom něco, co české veřejné debatě často chybí. A nejen když jde o Mnichov.
Autor je analytikem týdeníku Euro.
Video: Netflix netuší, čeho se dopustil. Nový film o Mnichovu Čechy znechutí, říká Fila
