Úplně nejhorší je, když všechny už jen nudíte, v lepším případě si o vás nemyslí nic. Právě to se nyní přihodilo kdysi dominantní straně české politické scény - sociální demokracii, která vykrvácela ve vládním objetí s hnutím ANO.
Dle průzkumu agentury Behavio pro Aktuálně.cz považuje ČSSD za partaj bez vůně a chuti celá čtvrtina jejích vlastních příznivců. Několik procent „svých“ pak dokonce socialisté nudí nebo rovnou štvou. Úsměv nebo silnou náklonnost vyvolávají jen u dvou třetin svých sympatizantů. Tak mizerně na tom není žádné jiné parlamentní uskupení - všechna ostatní se vepisují do myslí svých přívrženců mnohem pozitivněji.
ANO vykřesá lásku nebo přinejmenším úsměv u 85 procent těch, kdo uvažují o jeho volbě. Podobné je to u Pirátů, starostů, topky, SPD či Přísahy. Občanští demokraté, lidovci a komunisté jsou na tom sice o poznání hůře, ale pořád ne tak zle jako ČSSD. Nějak takhle vypadá - minimálně dočasný - kolaps strany. Není tedy divu, že se teď nejstarší česká demokratická partaj zoufale snaží kraválovou politikou zažehnout v levicových voličích alespoň jiskřičky zájmu, které by je v říjnu motivovaly k cestě do volebních místností.
Vraž tam Babiše
Dobře lze ve volební kampani využít i zloby. Ne náhodou opoziční koalice vykreslují vládu jako zásadní hrozbu. Byly by hloupé, kdyby to nedělaly, protože hnutí Andreje Babiše vzbuzuje hněv u čtyř z pěti lidí, kteří mají blízko k Pirátům, občanským demokratům a topce. V táborech, které přejí starostům a lidovcům, je pak to číslo jen o malinko nižší. Takové antipatie jako Babiš už u voličů demokratické opozice negeneruje nikdo další.
Naopak mezi národovci neplatí premiér za žádného velkého strašáka - zlobí se na něj méně než třetina přísahajících, jen dva z pěti příznivců SPD a u přívrženců komunistické avantgardy nevadí kapitalistický miliardář dokonce ani pětině. Zato je všechny výrazně iritují Piráti.
Tím to však zdaleka nekončí. Na stranu vedenou Ivanem Bartošem vraští čelo také každý pátý sympatizant starostů, tedy politických kolegů, s nimiž utvářejí předvolební blok. Čehož jsou si zjevně vědomi v konkurenční trojkoalici Spolu - a proto se snaží právě tyto podmračené voliče přetáhnout na svou stranu.
Emoční kompas tak pomáhá pochopit, proč předvolební koalice raději akcentují odboj proti Babišovi, než aby představovaly detaily své spolupráce. A názorně také ukazuje, jak se vzájemně přitahují extrémy. Nekonečnou politologickou debatu o tom, zda je SPD krajní pravice a KSČM krajní levice, lze uzavřít tím, že nacionalistická úderka Tomia Okamury je nepřijatelná pro pouhou desetinu příznivců marxistického internacionalismu…
Zamilovaní a vzteklí
Všechny ty lásky, náklonnosti a nenávisti samozřejmě nevyprchají ve chvíli, kdy se uzavřou volební místnosti, promlouvat budou i do formování nového kabinetu. Programy, počty poslanců a jejich skládání do party, která by jich měla k dispozici alespoň 101, jsou jednou věcí. Partajní centrály si ale vedle toho musí lámat hlavu i s tím, jak moc jsou jejich příznivci alergičtí na uvažované vládní partnery a nakolik by je tedy spojenectvím mohli rozčílit.
Nahlíženo touto optikou by se dvě koalice pěti opozičních stran sice musely potýkat s nemalou odstředivostí svých sympatizantů, asi by ale nakonec byly schopné rozdíly nějak překonat (největší nevoli by v takovém případě podle výzkumu chovali podporovatelé občanských demokratů k Pirátům - ti vadí každému pátému člověku, který tíhne k ODS). Sebevražedný je ovšem sen části strany řízené Petrem Fialou o snadné vládě s ANO - příliš velká část lidí, kteří mají k občanským demokratům blízko, je na Babišovo hnutí vysazená.
A neveselá pointa: pokud budeme hlasovat podobně jako v roce 2017, a výsledky nenabídnou možnost, jak obejít vítězné ANO, zůstane současnému předsedovi vlády v ruce pouze jediná karta - vládnutí s nacionalisty. Před nadcházejícím svátkem demokracie se tak nám všem hodí popřát nejen šťastnou volbu, ale výjimečně také tu nešťastnou. Protože zamilovanost i vztek jsou ty nejjistější emoce, které nakonec donutí dojít co nejvíc lidí až za volební plentu.
