Jak vážné to je s koronavirem, bylo samozřejmě v průběhu roku možné usuzovat z oficiálních statistik, vládních nařízení a různých polomrtvých psů. Ale úplně nejjistější bylo sledovat pravidelnou nedělní videozdravici premiéra Andreje Babiše. Jakmile místo "Čau lidi" začal oslovením "Vážení spoluobčané", mohli jste si být jisti, že je zle. Když to pak v říjnu řekl třikrát za sebou, nemohlo být pochyb: vládě se krizová situace vymkla z rukou. A co je smutné - vlastně ji dosud nedokázala dostat zpět.
Bylo by ale nefér ze všeho vinit "jen a jen" neschopnou vládu. Premiérova neuvěřitelná upřímnost, s níž přiznal, že zareagoval pozdě, protože společnost si přála rozvolňování, neodhalila pouze to, jak nevalná je jeho schopnost vést a udávat směr. Pomohla nahlédnout také neradostnou úroveň skutečných i samozvaných expertů ve veřejné sféře.
A pak je tu ještě jedna věc, která nemůže být pro žádného novináře příjemným zjištěním - v mnohém selhala i seriózní média. Výsledky jejich práce bohužel občas ze všeho nejvíc připomínaly emocemi napěchované stránky sociálních sítí.
Jestli si tedy do roku 2021 něco přát, pak kromě rychlého potlačení viru také resuscitaci českých elit.
Babišovo "Best in covid"
Premiérovou videozdravici, jež 25. října těsně předcházela uvalení těch nejpřísnějších restrikcí, si asi pamatuje leckdo. Nikoli proto, že v ní sliboval věci, které nedodržel (například že nikdy nedovolí, aby kvůli komunistům přišla armáda o peníze). Mnoha lidem utkvěl v hlavě především tón, v němž předseda vlády kombinoval naprostou bezradnost a zoufalství s mimořádnou arogancí: "Opakovaně jsem vás žádal, opakovaně jsem na vás apeloval, ale teď, prosím vás, už mě berte konečně vážně."
Babiš tím symbolicky rozdělil koronakrizi na dvě části. Tu jarní se mu - všem omylům navzdory - podařilo zvládnout velmi slušně. Rychlá a tvrdá uzávěra se ukázala být správným řešením. Navíc během ní vláda dokázala relativně rychle zorganizovat alespoň základní ekonomickou pomoc.
Už v létě ale zkrachovalo prakticky vše. Babiš se odjel koupat na Kypr a epidemie byla z jeho rozhodnutí prohlášena na ukončenou. Trest za lehkomyslnost přišel záhy. Zatímco ostatní státy rychle vyztužovaly zdravotnický systém a promýšlely chytré ekonomické pobídky, Česko se střemhlav vrhlo do předvolební kampaně, v níž pro špatné zprávy nebylo místa.
Trasování se zhroutilo, protože nebyla dokončena call centra. Radikální nárůst nakažených ohrozil celý nemocniční systém a země se vinou vlády Andreje Babiše vrátila do divokých jarních vod. Jeho proslulé "Best in covid" začalo platit reverzně - a v mnoha parametrech (například v počtu mrtvých na sto tisíc obyvatel) tomu tak bohužel dosud zůstalo.
Je smutné, ale také čím dál pravděpodobnější, že až do očkování vláda nebude schopna doladit pobídky pro nemocné, aby zůstali doma. A bohužel ani pro firmy a živnostníky, aby ze zoufalství nekrachovali.
Expertní armagedon
Není ale možné říci, že za veškeré omyly může "jen a jen" Andrej Babiš. Ostatně sám opakovaně přiznal, že pouze surfoval na vlnách společenských nálad. Premiér se tak samozřejmě nikdy chovat nemá. Nic to ovšem nemění na tom, že se s temnými chvilkami nepotýkal ani zdaleka sám.
Stačí připomenout, koho si jako mluvčího v krizových časech oblíbila opozice: nejdříve lékařku s bujnou fantazií Soňu Pekovou a rozšafného zubaře Romana Šmuclera. Jakmile jejich patnáct minut slávy pominulo, vystřídal je apokalyptický profesor Flégr. Pod tlakem médií se pak poněkud z cesty rozpovídali i ti, kdo si jinak dlouho zakládali na velmi precizním vyjadřování - vyprávět své by o tom mohl například šéf zdravotnických statistiků Ladislav Dušek…
O viru jsme toho věděli - a dosud víme - strašně málo, chyby jsou tedy úplně pochopitelné. Překvapuje ale, v jakém rozsahu zatmění mysli postihlo i mnohé ekonomy, často s vlivem na vládní politiky. Jako mantru opakovali falešné dilema, podle kterého si vláda musí vybrat mezi záchranou životů a ekonomiky. Premiér zvolil druhou možnost. Výsledek? Spousta lidí zemřela a hospodářství se nakonec druhé uzávěře stejně nevyhnulo.
Pokřivené mediální zrcadlo
A na závěr média. Bylo by hezké se z roku 2020 vyvléknout tím, že média jsou jen zrcadlem, které odráží, co si myslí politici, epidemiologové, ekonomové a další důležití - nebo alespoň hlasití - hráči. Realita je bohužel smutnější.
Jakkoliv nasazení mnoha redakcí bylo obdivuhodné, jako celku se českým médiím příliš nedařilo rozlišovat důležité od nepodstatného, takže se cenné informace často rozpouštěly v záplavě podružností.
Na sociálních sítích je možná přípustné okamžitě zaujmout vyhraněný postoj - a den nato jej vyměnit za jiný, úplně opačný. V médiích by se to ale stávat nemělo. Přesto jsme si něčím dosti podobným prošli. Na jaře jsme tady tak měli prakticky v jednu chvíli katastrofu i pouhou chřipečku, obě se zástupy náhlých expertů na smrtnost. Následovalo zanícené rozjímání o Británii, Švédsku a dalších zemích, které před zraky čtenářů střídavě defilovaly coby příklady hodné následování i demoverze pekla…
Bezstarostný konec léta nepochybně padá na hlavu především premiérovi, který se tou dobou bezstarostně ráchal kdesi na Kypru. Ale také média popisovala krizi jako zvládnutou a studie o dramaticky narůstajících počtech sociálních kontaktů moc lidí vážně nebralo.
Extrémním projevem krize se pak stala častá neschopnost médií odlišit zprávu od komentáře. Národ fotbalových odborníků se rychle stal národem epidemiologů a novináře to bohužel neminulo.
Rok 2020 je tak nepochybně rokem selhání celého širokého establishmentu, kam vedle politiků můžeme řadit i expertní sféru a také ty, kdo mají nemalou moc jejich rozhodnutí a návrhy zprostředkovávat.
