Vladimir Putin a Donald Trump. Co vlastně od vztahu těchto státníků čekat? Sám Trump se nechal slyšet, že prozatím nejvíc důvěřuje Angele Merkelové a Putinovi, ale že to se může velmi rychle změnit. Nedodal ovšem nic, co by ukazovalo na to, co se bude dít. Místo toho se množí spousty dohadů a fám. Podle jedněch to vypadá, že si Trump s Putinem padnou kolem krku, zatímco podle druhých si po krku spíš půjdou. Podle současných náznaků se zdá nejpravděpodobnější předpověď, že mezi Kremlem a Bílým domem půjde o tvrdá „obchodní“ vyjednávání.
Ve velké části ruské politické elity zavládlo po Trumpově zvolení nadšení, které ale velmi rychle vystřídalo napjaté očekávání. Fakt, že místo nenáviděné Hillary Clintonové vyhrál Donald Trump, vnímala Moskva téměř bez výhrad pozitivně, otázkou spíš bylo, co vlastně bude Trump chtít. Nyní se ukazuje, že otazníky byly na místě. Především, i přes silnou pozici si prezident a jeho administrativa nemohou dělat, co se jim zamane. Stále je zde kontrola ze strany Senátu. A ten je ovládán do značné míry silami, které nejsou Rusku zrovna nakloněny.
Dokonce ani výroky některých představitelů Trumpovy budoucí vlády nejsou pro Moskvu zrovna povzbudivé. Rex Tillerson, kandidát na post ministra zahraničí, naprosto jasně prohlásil, že Rusko považuje za hrozbu a že Krym byl anektován v rozporu s mezinárodním právem. Generál Mattis zase tvrdil, že je nutné udělat víc v boji proti ruské agresi. Ani Donald Trump se nezdržel obvinění vůči Moskvě, když přiznal, že Rusko pravděpodobně stálo za hackerskými útoky na Demokratickou stranu.
Kreml zatím reagoval na veškeré projevy nastupujícího prezidenta velmi vlažně. Podle Putinova mluvčího Peskova nemá Moskva žádné komentáře k Trumpovým výrokům. To je celkem překvapivé, protože například u zmiňovaného obvinění ruských hackerů se dala prudká reakce čekat. Namísto toho se Moskva omezila na pofiderní konstatování, že ona sama a její systémy byly v době voleb napadány také, a přesto žádný stát neobviňuje. Důvodem pro celkem klidnou reakci pravděpodobně není nic jiného než to, že v Moskvě věří, že Trump ani jeho podřízení nemyslí svá slova vážně a že jsou spíš než pro zahraničí určena pro uši domácího publika. Zjevně ale ani nevylučují druhou možnost, a to tu, že se Donald Trump prostě snaží dostat Rusko pod tlak a připravit si tím lepší vyjednávací pozici.
Taková víra rozhodně není mimo realitu. Trump od začátku kampaně vystupoval jako obchodník, jako ten, kdo prostě umí dělat byznys. (Ostatně, podobné lidi si vybral do svého týmu.) To, kromě jiného, obnáší i schopnost vyměnit určitý ústupek v oblasti, která pro mě není nutná, za zisk v oblasti, kterou považuji za zásadní. Moskva tak prostě čeká, co americký prezident vynese za karty, aby podle toho mohla jednat.
Do tohoto předpokladu pak zapadají i Trumpovy výroky, že sankce uvalené na Moskvu za hackerské útoky ponechá alespoň po nějakou dobu v platnosti, jakož i náznaky, že případné zrušení části sankcí je vázáno na ochotu Ruska dohodnout se o jaderném odzbrojení. Podobně i exministr zahraničí Henry Kissinger, člověk, jehož každé slovo má ve Washingtonu obrovskou váhu, Trumpovi radil, aby s Putinem obchodoval s ústupky. Přišel s ideou, že by USA měly vyměnit uznání anexe Krymu za to, že Rusko odejde z Donbasu. Není sice příliš jasné, jak donutit Rusko, které tvrdí, že Krym mu patří právem, k „politické směně“ za Donbas, o kterém pro změnu tvrdí, že tam vůbec není, ale možný směr to přeci jen ukazuje.
Ruský vicepremiér Šuvalov se nechal nedávno slyšet, že by ruské protisankce (a tedy i západní sankce) mohly skončit v prosinci tohoto roku. Jenže: pokud by Donald Trump sankce bez reálného ústupku ze strany Moskvy zrušil, byl by za mizerného obchodníka. Spojené státy rozhodně ruskými sankcemi nijak zásadně netrpí (pokud jimi někdo zásadně trpí, jsou to především ruští občané), nejsou tedy k jejich odvolání nuceny. A jejich zrušení by znamenalo, že tvrdý obchodník Trump opustí svoji pozici, aniž by za to cokoliv získal. Tím by jen podrazil sám sebe.
Na druhou stranu, Vladimir Putin také nehodlá ustupovat, protože v jeho pojetí jsou Rusové v právu a nejsou to tedy oni, kdo by měl dělat ústupky. Oba politici také cítí povinnost dostát své pověsti macha, který jen tak nikomu neuhne. Namísto ústupků tak může dojít i ke stupňování napětí, protože Putin, jak ukázal případ Ukrajiny, nemá problém zajít ve své hře až do naprostých krajností. Bude tak i záležet na tom, co nabídne. A jako zkušený vyjednávač zatím nenabízí nic.
