Jeden z efektů doby koronavirové - lidé víc jezdí na kole, kolečkových bruslích, koloběžkách, skateboardech a dalších samohybech. Pohybují se ve městech po své ose. Dočasně ubylo aut, kupříkladu v Praze se na kole jezdilo mnohem příjemněji a bezpečněji.
Potíž tkví v tom, že česká města nejsou na alternativní dopravu stavěná. V hlavním městě probíhá tichý boj mezi cyklisty a automobilisty. Jedni často nemají rádi druhé, navzájem si překážejí, obojí mají pocit, že "silnice je moje" (někdy taky "chodník je můj", což je ovšem omyl, chodník patří chodcům). Právě v dopravě se tak dá pozorovat střet mezi dobou minulou, "auťákovou", a dobou nastupující, alternativní.
Centrum dopravního výzkumu (CDV) nedávno vydalo zprávu "Bruslař: chodec nebo cyklista?", v níž popisuje situaci, jež se týká nejen jezdců na kolečkových bruslích. Vychází ze zákona o provozu na pozemních komunikacích: "Chodec je i osoba, která tlačí nebo táhne sáňky, dětský kočárek, vozík pro invalidy nebo ruční vozík o celkové šířce nepřevyšující 600 mm, pohybuje se na lyžích, kolečkových bruslích nebo obdobném sportovním vybavení anebo pomocí ručního nebo motorového vozíku pro invalidy, vede jízdní kolo, motocykl o objemu válců do 50 cm3, psa a podobně."
Odtud plyne, že bruslař se musí chovat jako chodec, navíc nesmí chodce ohrožovat. Stejně tak skejťák, koloběžkář. Cyklista jedoucí na kole naopak na chodník nesmí, pokud mu to není dovoleno.
CDV připomíná, že se "chodci" (tedy i bruslaři a skejťáci a longborďáci) "nesmějí v dopravním proudu pohybovat ve směru s vozidly, ale po levé straně vozovky. Je nutné si uvědomit, že řidiči nejsou zvyklí potkávat v městském dopravním prostředí jezdce na kolečkových bruslích a dalším sportovním vybavení. Rizikem může být i jejich případná (ne)viditelnost, zvláště za snížené viditelnosti."
Vychází z paragrafu 53 zákona o provozu na pozemních komunikacích: "Kde není chodník nebo je-li neschůdný, chodí se po levé krajnici, a kde není krajnice nebo je-li neschůdná, chodí se co nejblíže při levém okraji vozovky. Chodci smějí jít po krajnici nebo při okraji vozovky nejvýše dva vedle sebe. Při snížené viditelnosti, zvýšeném provozu na pozemních komunikacích nebo v nebezpečných a nepřehledných úsecích smějí jít chodci pouze za sebou." (Opakuji, chodec je i bruslař.)
Přitom ve městech čím dál častěji vidíme, jak skejťáci a bruslaři nebo longboardáři jezdí po silnici "ve směru s vozidly", a to i tam, kde je chodník, pokud to ovšem kvalita místní vozovky dovoluje. Zjevně při tom porušují silniční zákon. Cyklisté ho jízdou po silnici sice (zatím) neporušují, ale zároveň tam situaci často komplikují, protože Česko není Holandsko, Praha není Berlín, Vídeň nebo Gent a řidiči se kol obávají. Proč? Vyžadují podstatně vyšší pozornost a ohleduplnost (kterou sami cyklisté dost často postrádají).
Generační zápas o místo na ulici
Je jasné, že časy se mění nejen kvůli koronaviru, ale taky díky tomu, že se mladší generace dívá poněkud jinak, ekologičtějšíma očima, na dopravu. Takže i v této oblasti už probíhá a ještě nás čeká generační střet. Staří, "konzervy", budou hájit auta, přednost aut, práva aut. Mladší budou, doufejme, prosazovat větší prostor pro neznečišťující nebo méně znečišťující, zdravější, alternativní dopravu.
Otázkou je, jak to udělat. Ze starších výzkumů vyplývá několik zásadních fakt. Třeba ten, že "čím více cyklistů, tím menší riziko nehody" (materiál CDV Jízda na kole, bezpečnost a zdraví). Se stoupajícím počtem kol na silnici se zřejmě zvětšuje vědomí o jejich existenci, řidiči si na ně zvykají, vědí, že tady se na kole jezdí a musí dávat pozor.
Proti cyklistice (ale i dalším alternativním způsobům dopravy) ve městech se často argumentuje, že není zdravá, kolař vdechuje zplodiny a škodí si. Omyl. Ve výše zmíněném materiálu CDV čteme: "Pro tuto domněnku však neexistuje žádný důvod. Množství studií potvrzuje, že cyklisté nejsou vystaveni exhalacím více než ostatní účastníci provozu. Jedním z důvodů je to, že koncentrace zplodin je vyšší uvnitř vozidel než v prostoru, kde cyklisté dýchají." (CDV dodává grafy.)
Sledujeme dva nadějné momenty, alternativní doprava není nezdravější než konzervativní (auto, MHD), a když jí bude víc, stane se méně rizikovou. Jak to ale udělat třeba v Praze či jiných městech, jež počítají především s autodopravou?
V hlavním městě se to řeší pruhy pro cyklisty (ale ne pro bruslaře atd.) Každý kolař zná ten boj o místo, jak je z pruhů vytlačován, jak cyklopruhy mizí ve zúžení a on se cítí ohrožen. Jinak to ještě dlouho nebude.
Cestou, jak prosadit alternativní cestování po českých městech, je snižování rychlosti aut (ideální třicítka ve vybraných lokalitách) a postupné měnění pravidel provozu na silnici. Plus změna kvality vozovek. Ty věčné výmlaty jsou pro cyklisty, natožpak bruslaře, něco jako pasti na mamuty, vjet do nich je o život, vyhýbat se jim taky; podobně je to s kanály, jež v cyklopruzích často představují ďábelskou nástrahu.
Bude to znít revolučně, ale postupně by se měla bruslařům a skejťákům, longboardistům, segwayistům a dalším alternativcům povolit jízda na vybraných ulicích a silnicích. Buď ve vymezených pruzích, nebo i bez nich. Řidiči by pak museli jet opatrněji, brát na ně ohled. Zároveň je to věc přístupu měst a státu - mají řidiče (od autoškoly až do pozdního věku) učit dělat místo dopravní alternativě a cyklisty i další jezdce učit nepopuzovat řidiče. Jisté je, že městům sluší víc kola a koloběžky a skejty než šňůry aut. A méně jim škodí.
