V anglickém univerzitním městě Cambridge udělali kruhový experiment. Testovali ho letos od července. Spočívá v něčem, co by se dalo chápat jako mimořádně konzervativní přístup k dopravě či přesouvání člověka z bodu A do bodu B. Vytvořili tam "netradiční" kruhový objezd, kde na přechodu pro chodce mají pěší absolutní přednost před auty i koly. Zároveň však auta musejí dát přednost cyklistům, pro něž je na "kruháku" vymezen vlastní pruh. Pro anglické řidiče je to úplně nový koncept, který nezvládli. Kruhák musel být uzavřen, protože řidiči nevěděli, jak se na něm chovat.
Předpokládám, že se teď většina anticyklisticky naladěných řidičů namíchla ("co je to zase za neomarxistickou blbost?") a vklouzla do svého základního postoje: cyklista v dnešní době na silnici či ulici de facto nepatří, a pokud se tam vyskytuje, je šoféry jen se zaťatými zuby, bez radosti trpěn. Trochu složitější je to s chodcem. Přece jen i notorický řidič vozu musí občas zastavit a někam dojít po svých. Mnohdy sice nerad, ale přece jen se mění v dočasného chodce, systémů drive-in je strašlivý nedostatek.
Jak to tedy je s tím cambridgeským kruhákem? Proč to asi v Anglii zkoušejí? Nejen díky koronaviru jezdí čím dál více lidí na kolech. Nevím, jestli také přibývá chodců, bylo by to fajn, ale pro ně jsou městské (kupříkladu pražské) podmínky vlastně nejhorší. Přitom je to paradox, chůze je nejtradičnější, nejzákladnější způsob přesunu. Jsme chodci od přírody, genetičtí pěšáci, je pro nás vysoce přínosné a zdravé pravidelně chodit. Každý konzervativec by měl bránit chodce, absolutní přednost chodců jak před auty, tak před koly, koloběžkami, skateboardy, segwayi a dalšími samohyby.
S koly je to podobné. Kolo je přece mnohem přirozenější způsob přepravy než automobil. Opět by se ho měl řádný konzervativec zastávat, opak je však pravdou. Kupříkladu místopředseda ODS Alexandr Vondra nad Prahou naříká: "… málo cyklistů dostane neuvěřitelné možnosti tím, že mají na silnici stejný prostor jako automobilisté, kterých je víc." Hle, u Vondry vítězí masa nad ideou, kvantita nad kvalitou, auto, jež prokazatelně škodí životnímu prostředí, nad bicyklem, který nepochybně škodí řádově méně.
Zpět ke cambridgeskému kruháku. Ukazuje se, že jsme hluboko zaseklí ve svých představách a pohodlí. Dát úplnou přednost chodci vyžaduje sebezapření. Je přece zjevně slabší než třeba range rover nebo superb, zdržuje, vynucuje si pozornost a zabírá prostor (přechod silnice), který mu nepatří. Nebere ohled na můj spěch, na to, co stálo moje vozidlo. Atd. Realita? Jako řidič si zabírám obří množství prostoru a mnohdy si vůbec nepoložím úplně obyčejnou, základní otázku: Je nutné, abych jel autem? Nešlo by to jinak?
Zebra, jež vede nikam
Nemá smysl opakovat všecky ty známé věci o ničení ovzduší, polétavém prachu, zabírání místa, smradu. Všimněte si, jak jsou ulice ošklivé, když po jejich stranách parkují tisíce aut. Jak depresivně působí zácpy ve městech i na okruzích okolo měst, jak se stáváme otroky aut, která nám původně měla přinést svobodu. Jet na dovolenou v létě je trauma: kde zas uvíznu? kde chytnu zácpu? jak dlouho v ní budu trčet? kolik bude venku stupňů?
Kruhák v Cambridgi je něco nového, pokus, test. V Praze máme místa, kde takový "test" zcela samovolně probíhá celé roky. Už v červenci 2016 jsem psal o křižovatce s přechodem, která je v Praze, v ulici Povltavské, dole pod nemocnicí Bulovka. Vede tam cyklotrasa, jež zabočuje nahoru do ulice Bulovka. Po Povltavské se ovšem valí auta z tunelu Blanka. A z druhé strany se zase řítí do Blanky.
Směrem proti proudu Vltavy se těsně před křižovatkou nachází přechod, který vede z chodníku do zdi, nepokračuje tam trasa pro pěší. Zároveň je u přechodu ukončen cyklopruh, až sem vede, leč náhle zmizí. Před křižovatkou visí značka zákazu odbočení vlevo (přes den), ale před ní je další značka, pro cyklisty, která ukazuje, že mohou odbočit doleva jet nahoru (ač tam žádný cyklopruh nevede).
Vyžaduje pevné nervy jet tam na kole, dát znamení, že odbočuju vlevo, a odbočit. Auta se hrnou shora zdola. Jednou mě těsně nad křižovatkou v ulici Bulovka zastavil policista. Řekl, že tam nesmím odbočit. Bránil jsem se, že jedu po cyklostezce, která odbočuje. On řekl, že kvůli zákazové značce musím slézt z kola a změnit se v chodce, abych mohl zahnout. V praxi to však znamená, že jedu v cyklopruhu, před přechodem v tom drsném provozu zastavím, slezu z kola, vystoupím na chodník a tam se změním v chodce.
Dělám to. Stojím pak s kolem (osoba vedoucí bicykl je chodec) a čekám, kdo mě nechá přejít. Obvykle až x-tý řidič zastaví. Pak je to ovšem o život v druhém pruhu, protože tam se jim zrovna zastavit nechce. Zažil jsem zde už několik bouraček (jeden mě či jinéjo chodce pustil, ten za ním to neubrzdil, poslední v pátek v půl sedmé večer). Řidiči mi občas hrozí nebo nadávají. A když přejdu, čeká mě lampa a zeď, chodník nepokračuje, takže musím s kolem v protisměru do silnice, prokličkovat mezi auty na druhou stranu, kde může právě jet auto, jež odbočilo z Povltavské shora. Absurdní. Stav mnohem déle než čtyři roky neřešený. Policajti tam řidiče chytají velmi často, ale na tuhle "drobnost" kašlou.
Není to nic výjimečného. Praha je stále dál pro auta, ne pro chodce a cyklisty. Leccos se zlepšilo, na ulicích vidíte víc cyklopruhů, ale vztah řidičů k chodcům a cyklistům se nemění. Taky už jsem o tom psal - řízený přechod pro chodce a cyklisty na Vypichu. Zmáčknete tlačítko a můžete si skočit na kafe, auta jedou a jedou a jedou a dobře se jim to jede. V Cambridgi dělají experimenty, u nás by stačilo vést přechod tam, kde pokračuje chodník, a myslet víc na chodce.
Jak už řečeno, pěší by měl mít ve městě vždy přednost, on je přece "původní obyvatel prostoru". Cyklista si přednost zaslouží také, protože oproti autům neškodí. Teprve potom se má myslet na řidiče. Stejně tak má mít před privátními vozy přednost městská doprava, ne všude to tak je. Omlouvám se, zřejmě jsem sice nechtěně, ale hluboce konzervativní člověk.
