Dnes zažíváme v kontextu s vlnou uprchlíků řadu povrchních debat o tom, co je to národ, jak na to máme reagovat, ale i řadu vylučujících průpovídek, kdože k národu nepatří. Sociologové tomu říkají exkluze. Řada diskutujících stále více přistupuje k celé otázce na základě domnělé vlastní výlučnosti a převahy. Přitom je to spíše znakem slabosti. Náboženství jsou vlastně nadnárodním aspektem snahy o pravidla chování. Židovství se sice zdá exkluzivní, ale dotazem u odborníků rychle zjistíme, že je to náboženství, ke kterému je možné přistoupit. Jen se uchazeč musí podrobit přísné zkoušce a rabín ho zkouší trojím odmítnutím. Křesťanství je inkluzivnější a požaduje jen křest a přiznání víry. Různé druhy islámu jsou v podstatě podobné. Samozřejmě mají všechna náboženství v sobě princip násilného rozšiřování, a tedy exkluze. Ve Starém zákoně se nežidovský princ Sichem marně snaží dostat židovku Dinu, podstoupí se svou družinou obřezání, a když ve třetí den zažívá známé oslabení, židé jeho i jeho družinu pobijí. Ježíš násilí odmítá a apoštolové odcházejí po Svatodušních svátcích šířit víru mezi ostatní národy. Sám je ovšem ukřižován a křesťanská století oscilují mezi vstřícným a násilným šířením své víry. V Seville se pak v 16. století debatuje, zda jsou indiáni lidé či zvířata, a zda tedy křesťansky pojatá lidská práva pro ně platí či ne. Následovníci Mohamedovi rozšiřují svou moc násilně, ale například v maurských královstvích iberského poloostrova panuje vzácná tolerance vůči křesťanům i židům. Ti pak po reconquistě ze Španělska vynuceně prchají a přijímá je istanbulský sultán. Jde to sem a tam.
Novodobá historie s počátky národních emancipačních snah po napoleonských válkách předvádí, jak národy vznikají a jak pojednou vylučují všechny ty, kdo se nějak liší nebo nepřistupují na integrační pravidla pojednou oddělených společenství. Uvnitř křesťanství i islámu vznikají směry, které se částečně stávají vůči sobě netolerantními. Některé (a začalo to husitstvím) pak ohraničují svůj okruh a vytváření exkluzivitu, která v 19. století vytváří snahu o národní státy. Ty pak vstupují do antagonistických propagandistických pozic a exkluzí vznikají vnitrostátní i mezinárodní konflikty, včetně konfliktů vojenských. Uvnitř zemí se toto dělení projevilo například v Uhrách, které uprostřed 19. století opustily latinu jako jazyk celostátních parlamentních jednání - maďarština do té doby mohla být pro Chorvaty, Slováky, Rumuny a jiné cizím jazykem, aniž by to ohrožovalo jednotu státu. Jako jednací jazyk v parlamentu vedla k rozkolu. A jednání o tom, jak velké bývalo Maďarsko (i když se vlastně jednalo o Uhry), se vede i ve dnešním Maďarsku. Pak má 1. světová válka alespoň zčásti takové příčiny, turecký tanzimat (období reforem v Osmanské říši) vede také ke vzniku národního povědomí, a to zase nepřímo souvisí s vyvražďováním Arménů za 1. světové války (a nejen jich). Řecký a turecký nacionalismus způsobují déletrvající vojenské konflikty a mrtvých není možné se dopočítat.
Po roce 1918 se styl uvažování v národním sebeomezení rozjíždí plnou rychlostí. Maďaři jsou uraženi, že v Chorvatsku, na Ukrajině, v Rumunsku a na Slovensku nechtějí vzpomínat na maďarštinu a maďarské menšiny tu spíše potlačují; Polsko opět existuje, ale v rámci polského nadšení není místo pro nadšení menšin - Němců, Rusínů a Židů (zde jako národnost s velkým Ž). Nový československý prezident Masaryk sice chápe, že musí integrovat i 3 milióny německých spoluobčanů v historicky starém kontextu království, markrabství a knížectví, ale velká otevřenost vůči nim nepanuje. Různé skupiny v Německu si pěstují uraženost a uzavírají se do koutku, který jim ovšem vyčlenila Versailleská smlouva. Teritoriálně oddělené východní Prusko je jednou z příčin této uraženosti. Pohled na mapu pak jasně ukazuje, že dovolit Polsku přístup k moři a propojit německá území je topologicky nemožná kombinace. V podstatě všude se začínají vyvíjet nacionalistické a šovinistické skupiny. Horthy čeká na nyní již jen maďarského krále, který mu ovšem umírá na Madeiře. Mussolini chce být novým Římanem, Hitler pobíhá po mnichovských hospodách a káže novou ideologii, aby pak po roce 1933 vedl vlastní zemi do záhuby, i když přes bombastické kapitoly Olympijských her 1936, ale pak i přes národnostně definovanou masovou vraždu vlastních židů i židů z celého okolí. Vytváření obrazu nepřítele, potažmo vnitřního nepřítele, se stává politickou pákou doby. Do spolku vstupují i Španělé, kteří po občanské válce 1936-38 potlačování skupinových identit považují za politické sjednocování, což dodnes vede ke konfliktům s Basky, Katalánci i jinými. Po válce pak Francie, která původně Alžířany vedla jako spoluobčany, bojuje s národnostně definovanými novými Alžířany a ztrácí toto území, přičemž získává velkou skupinu spoluobčanů, kteří Alžírsko chtěli mít ve velké Francii, ale teď jsou jako "kolaboranti" v nebezpečí života. A jen krátce se zmiňme o Indii, kde tehdy dochází k dezintegraci a s Pákistánem ke vzniku druhého státu. Tato dezintegrace vedla k válkám a klid nenastal dodnes.
V roce 1922 mladý hrabě Coudenhove Kalergi v chodských Poběžovicích, Praze a Vídni sepisuje knihu Panevropa a popisuje, proč se kontinent musí sjednotit a bilaterální konflikty většinou způsobené národním nadšením či šovinismem, které by mohly způsobit další světovou válku, ošetřit na základě společných představ. Tyto představy opravdu další válku způsobily a největší roli zde hrálo Německo, uražené Versailleskou smlouvou. Po druhé světové válce, kterou někteří historici považují jen za pokračování té první, přicházejí Američané, hlavně v osobě George Marshalla, se změnou paradigmat. Zde ovšem do hry vstupuje Josef Stalin a Marshallův plán z roku 1947 zahrne jen západní Evropu, tentokrát spolu s Německem. Stane se základem evropské integrace. Coudenhove Kalergi posléze dostává cenu za cenou. Ale pro milióny mrtvých 2. světové války je už pozdě. Dnes jsme v situaci, kdy padla železná opona, kdy se Evropa, nastartovaná Marshallovým plánem, integrovala, ale dobré bydlo podle všeho pálí. Pojednou mají úspěch ti, kteří hovoří o "národních zájmech", které se sotva dají přesně vyjmenovat či vypočíst, a co je hrozné, nikdo nemá nadnárodní zájmy. Česká debata o tomto tématu se vede stylem, který známe z historie. Vedl vždy znovu k válkám, i když většinou s pasivní českou rolí a podstatným podílem jiných, i k jiným tragédiím. Pojednou je opět zvykem vytvářet obraz nepřítele, řešit vše bilaterálně, bez všeobecných principů, ve dvou, kteří ukazují prstem na třetího.
Příkladem je debata o uprchlické vlně, ukazovat při tom prstem na bývalé koloniální mocnosti. Ty za to mohou. My ne. Ale národ, který je písničkově hrdý na to, že za císaře pána a jeho rodinu vybojoval převážně muslimskou (ale, ohó, slovanskou) Bosnu a Hercegovinu, klidně vstupuje do pozice, že my jsme přece neměli kolonie. Pijeme ovšem kávu, kakao, čaj, konzumujeme množství palmového oleje, což ničí divokou přírodu tropických zemí atd., atd. Ale za nic nemůžeme. Kdo se zabývá věcmi jako rozvojová pomoc, je nepříčetný sluníčkář, papež je trouba, který lidská práva a bezpečnost uprchlíků má - ostatně jako Ježíš - za prioritní vůči zájmům států. Klidně bychom ho ukřižovali, i když se u nás křižuje jen verbálně. Kolik divizí má papež, ptal se v Jaltě Stalin. Žádné. A jaké má národní zájmy? Také žádné. Co nám tedy má co povídat? Touto pozicí popíráme náš veškerý kulturní vývoj, který zahrnuje více než jen nás. Odsuzujeme se k existenci papulatého a ignorantského národa uprostřed Evropy, země, o které, podle Shakespeara, nikdo nic neví, země, která nikoho nezajímá. Jen se chová jako někteří ostatní. Ale nemá to žádný význam. Myslíme si, že nemáme nadnárodní zájmy.
