Vyjmenovat veškeré oblasti, kde vláda Andreje Babiše za poslední čtyři roky selhala, není snad ani možné. V paměti zůstávají jen ty nejzávažnější, jako byl průběh koronavirové krize. Bohužel se tak na chvíli pozapomnělo i na letitý průšvih s bydlením. Během minulých dvou let byl trochu tlumen recesí, ta už je ale pryč a ceny nemovitostí i nájmů v některých městech zase letí strmě vzhůru.
Nejchudším měl z této louže pomoci zákon o sociálním bydlení. Ten ale není a hned tak nebude. Města také měla začít s pomocí programu Výstavba budovat obecní byty. Kvůli byrokratickému chaosu ale vše zkrachovalo. Smysluplná podpora nájemního a družstevního bydlení prakticky neexistuje - stát pořád nedokázal vymyslet nic jiného než daňové úlevy na hypotéky. Na konci svého čtyřletého mandátu se tak Andrej Babiš alespoň narychlo snaží protlačil nový stavební zákon. Protože to ale dělá na sílu, hrozí opozice, že mu paragrafy po volbách kompletně přepíše.
Ač hnutí ANO ovládá ministerstvo pro místní rozvoj již od roku 2014, nemohou si dnes početné zástupy lidí dovolit v centrech mnoha měst nejen koupi nemovitosti, ale už ani nájem.
Že už to nemůže být horší? Omyl. Po letech apatie se vládní i opoziční politici chtějí před volbami předvést. Chraň nás před jejich aktuálními nápady ruka Páně.
Mizernými zákony ke šťastnému bydlení
Letitou neschopnost hnutí ANO na ministerstvu pro místní rozvoj bezděky potvrdil Andrej Babiš ve své nové knížce. "Napadlo mě, co kdybychom vyráběli hotové byty? Jediné, co obce musí udělat, je vylít betonovou desku na pozemku. A stát už pak všechno zařídí. Stát bude mít totiž fabriku na byty."
Kdepak hi-tech nápad, jen myšlenkový návrat do časů, kdy se Babiš jako mladý komunista učil základům centrálního plánování a o střechy nad hlavou se staraly státní panelárny výrobou typizovaných sídlišť. Bylo by pro nás tristním vysvědčením, kdyby bydlení, kde má prim hrát trh, soukromníci a individuální zájem, musel nakonec erár řešit novými vládními paneláky.
Pro opozici by tedy nemělo být nic snazšího než proti této zoufalé vizi štrougalovského ekonoma Babiše vyrukovat s vlastním plánem, jak podpořit bydlení ve 21. století. Zahraniční stavební legislativa i tamní dotační a daňové systémy nabízejí dostatek inspirace.
Jenže pohled do poslaneckých lavic dává tušit, že opozice je v tomto punktu bohužel zcela zoufalá a dezorientovaná.
Začalo to rušením daně z nabytí nemovitosti před rokem. Ministryně financí Alena Schillerová to prezentovala jako protikrizové opatření, což byla vskutku drzost - kdo přišel v krizi o práci, měl podle jejích představ asi najednou dost času, aby si mohl kupovat byt.
Je sice pravda, že daň z nabytí nemovitosti byla od počátku špatně konstruovaná, jenže suma, kterou přinášela státnímu rozpočtu, by do něj nově měla začít proudit z klasické nemovitostní daně. Toho se ovšem ustrašení politici neodvážili a občanští demokraté navíc populisticky zatrhli strážkyni erární kasy alespoň možnost ukončit daňové úlevy vázané na hypotéky.
Výsledek? Byty a domy nezlevnily, jen si je mezi sebou investoři začali rychleji přeprodávat. Čím dál více jde přitom o cizince, často Rusy. Je to důsledek nešťastného faktu, že ze všech unijních zemí má nyní Česko nejnižší nemovitostní daně, takže pro zahraniční spekulanty je lákavé zaparkovat své peníze ve zdejších obydlích.
Politici snad mohli projevit alespoň trochu zdravého úsudku při projednávání stavebního zákona. Ani to se ale nepodařilo. Zcela neschopné ministerstvo pro místní rozvoj nebylo s to napsat normu tak dlouho, až se věci ochotně chopili nejrůznější lobbisté. Přesto nakonec výsledek není tak strašný: Nově by se na všechna potřebná razítka nemělo čekat roky, ale maximálně 60 dnů.
Demokratická opozice se ale proti zákonu rezolutně postavila. Nikoli ovšem kvůli skutečně sporným bodům, jako je třeba stále nedostatečná ochrana ekologických zájmů. Nejvíce jí vadí centralizace, která prý obere obce o moc. Jenže ono to opravdu nakonec jinak nepůjde, protože nekonečné spory o podjatost toho kterého obecního úředníka nelze řešit jinak než právě navrženou centralizací. Bez toho se k rychlejší výstavbě nikdy nedopracujeme. Najít společnou řeč však bylo nad síly poslanců.
Realitní bublifuk
Největší bídu pak do bytové krize přinesla předvolební kampaň. Vrcholem nezodpovědného populismu je zatím asi návrh koalice Spolu, podle kterého by lidé pořizující si první bydlení měli získat bezúročnou státní půjčku na splacení deseti procent hypotéky. Za plození dětí by se jim pak umazávala.
Jestli ale něco v Česku v oblasti bydlení bez problémů funguje a nepotřebuje to další podporu, jsou to právě hypotéky. Jejich objem je rekordní, za první pololetí roku 2021 si Češi sjednali půjčky za 224 miliard, průměrná úroková míra se drží nad dvěma procenty. Není jediný důvod, aby stát vedle už zavedených podpor vymýšlel další způsoby, které by nafukovaly realitní bublinu.
Pokud tento návrh slyšel někdo v České národní bance, musel zešedivět hrůzou. ČNB v posledních letech - k pramalé radosti hypotékářů - napřela obrovské úsilí, aby právě případnému prasknutí realitní bubliny předešla. A populističtí politici teď chtějí bez jakéhokoli hlubšího smyslu do jemně kalibrovaného hypotečního trhu vrazit tříštivý granát v podobě státních půjček. A to ještě soutěž o nejhloupější návrh jistě není u konce, protože nás čeká zářijová horká fáze předvolební kampaně…
Pět bodů z neexistujícího programu
Kdyby v Česku existovala moderní liberální strana, která by nebyla sevřena ochromujícím strachem o svůj volební výsledek, předvolební kapitola o podpoře bydlení by se jí psala vlastně lehce. Po mnoha předchozích průšvizích totiž už není moc na výběr, jak z celé šlamastiky ven.
Nejlepším krátkodobým opatřením by byla paradoxně péče o dopravu. Zatímco od Barcelony po Stockholm je běžné i hodinu dojíždět do centra pohodlně a levně, v Česku zkrachujete v chaosu různých řádů hned za okrajem měst, ve vesnicích se ruší zastávky a místo podpory mobility lidí v produktivním věku stát utrácí miliardy za absurdní slevy pro studenty a penzisty.
Je také čas si přiznat, že zdejší erár asi nikdy nebude schopen zorganizovat výstavbu sociálních bytů. Obcím se do toho nechce, ministerstvo to neumí. Nejefektivnějším řešením by tak mohla být povinnost vyčlenit u nových developerských projektů nějaké procento z obytné plochy pro obecní účely. V žádném případě to nemá být něco pro všemožné profese od učitelů po hasiče, ale jen a jen pro ty opravdu nejpotřebnější.
Zapomínat bychom neměli ani na zmiňovaný stavební zákon. Spor o jeho novelu je nyní zcela iracionální. Jistě je třeba vylepšit nedomyšlené paragrafy, urychlení stavebního řízení ale nutně potřebujeme, nemáme-li v tomto ohledu dále zůstávat na úrovni Tanzanie, Etiopie, Bangladéše či Súdánu.
A pak jsou tu nemovitostní daně. Čím dříve se probudíme z aktuálního předvolebního populismu, že majetkové berně představují bolševismus, tím lépe. Žádný politik to sice nyní v předvolební kampani asi nepřizná, ale realita je taková, že nás brzo čeká jejich plošné zvyšování, případně vyšší zdanění druhých a dalších bytů.
Svou roli budou muset sehrát i města. Z prstenců okolo mnoha českých metropolí se stává neregulovaná předražená sídelní kaše bez náležité dopravní a občanské infrastruktury. To nemůže bez dalšího skončit dobře. Jak velký máme problém, odhaluje například srovnání s Varšavou. V hlavním polském městě se loni podařilo dostavět na 22 tisíc bytů, v Praze to nebyla ani čtvrtina.
Ve výčtu by se dalo podobným způsobem pokračovat téměř ad infinitum. Protože ale nemáme žádnou liberální stranu, která by se nebála českému obyvatelstvu říct pravdu o tom, v jaké situaci se co do bydlení nachází, nezbývá než doufat, že politici alespoň nesplní žádnou ze šíleností, které teď v předvolebním rauši začínají o sto šest slibovat.
