Když soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 zastavila stíhání představitelů neonacistického hnutí Národní odpor, kteří čelí podezření z propagace nacismu, napsala do odůvodnění, že všechny přívržence programu Národního odporu nelze apriori pokládat za neonacisty. "Milada Horáková byla členkou České strany národně sociální, a dovoluje si ji snad někdo z tohoto titulu označit za (neo)nacistku?" Tak se řečnicky ptá soudkyně a nejspíš vůbec netuší, že ta otázka je nejen nesmyslná, ale i nebezpečná. A taky fakticky chybná, protože Milada Horáková byla členkou Československé strany národně socialistické. Ale tohle je jen drobnost, přestože znalost přesných historických reálií by se v odůvodnění takovéhoto soudního rozhodnutí asi předpokládat dala.
Pražský soud nedávno rozhodoval o osudu osmi čelných postav neonacistické scény, které organizovaly řadu akcí, například shromáždění v červnu 2009 v Jihlavě, které úřady ukončily, protože účelem pochodu bylo uctění památky příslušníků SS. Na koncertech hrála "bílá muzika" a existují snímky, na kterých se hajluje. Kdyby tohle viděla Milada Horáková, kterou nacisté věznili, a která (nacistické) oprátce utekla jen s velkým štěstím, asi by jí naskočila husí kůže. Na jejích rukou by to ale vidět nebylo, protože tam měla stopy po brutálním mučení německy mluvících vyšetřovatelů, a proto nosila po válce dlouhé rukávy.
Milada Horáková byla obětí nacistů a později komunistů, kteří ji nechali popravit. Vědí to všichni, kteří dávali v hodinách dějepisu pozor. Samozřejmě, pokud se v nich o Miladě Horákové vůbec mluvilo a pokud o ní nemluvili vyučující jako komunistka Marta Semelová, která zpochybnila zinscenovaný komunistický proces a naznačuje, že si za svou smrt Horáková mohla vlastně jaksi sama. Proto je ten dávný proces (s Horákovou) pořád dobré zkoumat a připomínat; a vážit si paradoxně i toho, že některé současné verdikty mohou veřejně provázet pochybnosti. Tak jako řízení s osmi představiteli neonacistů, ačkoliv znepokojení se zdá být namístě: vždyť tento proces se (na rozdíl od toho s Horákovou a jinými podobnými z minulé doby) vleče skoro deset let! A povleče dál, protože státní zástupkyně se odvolala. Nejspíš oprávněně - odůvodnění, v němž soudkyně připomíná Miladu Horákovou, působí v tom lepším případě zvláštně. V tom horším nabízí pochybnost nad tím, jak se u nás přistupuje k moderním dějinám vůbec, jak je lidé znají a chápou a jaké poselství si z nich bereme.
Nemělo by to být totiž naopak? Není příběh Milady Horákové přece důvodem, proč by se mělo k hrozbě (neo)nacismu přistupovat spíš přísně než velkoryse? Její osud je mementem - varováním před návratem totalit obecně, a je na nás, abychom na to nezapomínali. A také je na nás, abychom ten návrat nedopustili.
Otázka: v době, kdy čelíme přemíře informací, zmatku ve slovech a termínech, falešným zprávám a falešným výkladům, nezáleží na přesném odůvodnění soudního verdiktu víc než předtím? I kdybychom přistoupili na to přirovnání a řekli; dobře, Horáková patřila k národně socialistické straně, stejně jako svého času Edvard Beneš či Prokop Drtina, i kdybychom přistoupili na to, že v době těsně po válce byla v té straně v módě ostrá vlastenecká a protiněmecká slova, o čem to vlastně vypovídá dnes?
Protože nejde o to, jak se ta která politická strana jmenuje, jak která slova dnes zní a jaké významy jim dnes přisuzujeme, ale o to, jak se člověk v kontextu doby chová a jaký příběh po sobě zanechává. Zásluhou dobré práce vyšetřovatelů víme, jak fungovala ona souzená neonacistická organizace a jak se chovali její hlavní představitelé. Víme, jaké hodnoty hájila Milada Horáková, jak se chovala a jaký po sobě zanechala vzkaz. Nebo to, bohužel, stále ještě nevíme?
