Luděk Navara Luděk Navara | Komentáře
27. 6. 2018 7:30

Vzkaz Milady Horákové a dalších: Soustřeďte se na to podstatné, hledejte naději a pokoru

"Žít život, který nezahnívá" aneb Pár důvodů, proč si připomenout Den památky obětí komunistického režimu.
Milada Horáková s prezidentem Edvardem Benešem, snímek z roku 1946 nebo 1947.
Milada Horáková s prezidentem Edvardem Benešem, snímek z roku 1946 nebo 1947. | Foto: ČTK

Víme, že nechceme dopustit návrat komunistické totality, a proto si tohle smutné výročí připomínáme; 27. června 1950 byla popravena politička Milada Horáková, spolu s ní další nevinní lidé a ještě další předtím i potom. A víme také, že připomínka těch hrůz je důležitá zvlášť teď, kdy komunisté mají na dosah více moci, než jí měli kdy předtím od Listopadu. A tak ať všichni vidí, kam moc vládnoucí komunisty tenkrát dovedla. Sdělení je to průzračné a varující.

Ale důvodů, proč si Den památky obětí komunistického režimu připomínat, je víc. Jedním z nich by mohlo být vědomí, že pohled do smutné nedávné minulosti ukazuje, jak směšné věci řešíme dnes a jakými hloupostmi kazíme jeden druhému život. Neměli bychom si při vzpomínce na tehdejší existenci tváří v tvář smrti více vážit současných možností? Neměli bychom léta klidu využít pro smysluplnou práci? Plánovat, stavět, budovat a zlepšovat? Neměli bychom odložit falešnou pýchu a nevraživost a soustředit se na podstatné? Protože takových příležitostí jako dnes dříve nebylo a smysluplná práce někdy
nebyla vůbec. Pokud tedy nemyslíme tu, za kterou se platilo občas tím
vůbec nejcennějším; životem.

Ale je tu taky další důvod, proč si připomenout tento smutný den. Podívejme se na příběhy lidí, co tehdy hájili svobodu a zásady, které považovali za důležité. Zpětně máme všechny důvody věřit, že to byly skutečné osobnosti a dokázaly to i ve chvíli smrti. Odcházely na věčnost se vztyčenou hlavou; nemáme dnes pocit, že naši současní představitelé někdy nedovedou odejít důstojně ani z funkcí, které s menším či větším (ne)úspěchem zastávají? Možná tohle je také významný důvod pro pohled zpátky: zatímco dnes jsme svědky zdánlivých dramat a prožíváme zdánlivě důležité okamžiky, tehdy to platilo doopravdy.
Podívejme se, co říkali ti, kteří z rozhodnutí stranických sekretariátů odcházeli do nebe: "Nelitujte mne, žila jsem život plný, opravdový život, který nestál, nezahníval…," psala v dopise na rozloučenou Milada Horáková. Kdo ze současných českých představitelů veřejného života by se dokázal pod takový - až překvapivě nesebestředný - výrok podepsat? "…Nejsem bezradná a zoufalá. Nehraji, je to ve mně tak klidné, protože mám klid ve svém svědomí… Janičko, miláčku, dceruško. Věro, sestřičko má, Pepíčku, táto můj, babinko, holčičky, Věro, Aničko, Božko a Ty můj zatoulaný, drahý, jediný, krásný muži.
Cítím, stojíte tu se mnou…"

Tak se loučila Milada Horáková se svými nejbližšími a při čtení toho dopisu si uvědomíme další důvod, proč se do těch časů vracet: totiž že ta poslední slova jsou jasně formulovaná, krásně napsaná a s citem. Může to být překvapivé srovnání pro každého, kdo zná blábolení, které občas slyší z debat či z televizní obrazovky od těch, kteří by měli být ostatním příkladem. Od těch, kteří občas mohou svými slovy něco změnit; Milada Horáková už jimi nemohla změnit nic… Řeknete, jsou to poslední slova, každý si na nich dal záležet, tehdy se také ještě učil krasopis a literatura i slovní vyjádření na papíře mělo vůbec jiný význam než dnes. Ale přesto by nebylo špatné, kdyby se naši
představitelé vyjadřovali česky tak, aby alespoň ten jazyk netrpěl a spolu s ním netrpěli ti, kteří jím mluví. To minimálně.

"Milovaní nejdražší, před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnán, s čistým svědomím a vědomím, že přes mnohé chyby jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť vše je tak průhledné, že jde o politickou vraždu, přece však rád přinesu tuto násilnou oběť, bude-li sloužit k uklidnění v národě, k jeho sjednocení…" Tohle napsal generál Heliodor Píka, hrdina protinacistického odboje, který byl popraven po jiném zinscenovaném procesu ještě před Horákovou. A v jeho textu vidíme další důvod, proč se vracet do té podivné doby: totiž schopnost pojmenovávat věci pravými jmény, snahu prohlédnout
mlhu události a pak říkat věci na rovinu. A také přemýšlet o společných cílech, nejen o těch vlastních, a to i v okamžiku, kdy to ani neočekáváme.

Ale řeknete, že Píka i Horáková byli velkými osobnostmi, jejich velikost byla v životě a logicky i ve smrti. Ale mezi zavražděnými komunistickým režimem byl například také jistý mladík Rudolf Fuksa, agent chodec, který byl dopaden a popraven 9. srpna 1952 v Praze na Pankráci. Bylo mu dvaadvacet let… Ve svém dopise na rozloučenou napsal: "Je od Tebe velice hezké, dědo, že jsi chtěl tento trest vzíti za mne… Ale je mi souzeno, abych to byl právě já, kterému je tento trest uložen. Věřte, že jej přijmu, jak se na správného muže patří." A v tom textu vidíme další důvod, proč si taková slova připomínat -
statečnost. Statečnost, která je na první pohled marná, nic neměnící na tehdejším běhu věcí: ale aby ta smrt zbytečná nebyla, musí mít ambici ovlivňovat věci budoucí. Takže vzpomínka na tohoto mladého muže dá zpětně jeho smrti vnitřní smysl. Namítnete: Jaký smysl? Jaký smysl měly ty spousty mrtvých, když komunisté jsou dnes navenek silnější než předtím? Ale není to také chyba nás žijících? Není na nás, abychom tohle všechno připomínali ostatním? A nepřipomínali jsme to málo? Ti mrtví si to smrtí už "odpracovali", není třeba se zase posunout? Není naším problémem dohlédnout také trochu dál: za čas daný životem, smlouvou, volebním obdobím či ekonomickým profitem?

Ale je tu další vzkaz, který nám zanechal popravený kněz Jan Bula. V dopise na rozloučenou napsal: "…protože vím, že návratu není, vím, že vy přijdete za mnou. Zase se shledáme a zas vás obejmu ve světě novém, kde já už budu se známými čekat… Bůh mi vyměřil krátký život, ale věřím, že nebyl nadarmo, odcházím s tím smířen."

Jan Bula nám svými slovy z dávno pozapomenutých posledních dopisů možná nabízí to, co nám dnes tak chybí: naději a pokoru. Když se obojího dostává muži kráčejícímu na smrt, proč se tak často zdá, že chybí nám, žijícím?

 

Právě se děje

Další zprávy