Miroslava Kalouska provází stín. Když měl na ministerstvu obrany pod palcem nákupy, získala firma Anex Cirus armádní zakázku na dodávku padáků, ačkoliv je nikdy nevyráběla. Proto také v roce 1997 zahynul parašutista Roman Prinich. V pátek se k této tragédii vyjádřil odvolací soud. Skandál tak žije a vyvolává emoce i po neuvěřitelných 28 letech.
Hned zkraje budiž řečeno, že Miroslav Kalousek, někdejší ekonomický náměstek ministra obrany (1993-1998), nezabil žádné "lidi cez padáky", jak ho v roce 2018 obvinil v Poslanecké sněmovně Andrej Babiš (za což jej pak Kalousek zažaloval).
A budiž také řečeno, že premiér není jediný, kdo s podobným obviněním na letos končícího poslance vyrukoval. Smrt vojína Prinicha je Kalouskovi veřejně přičítána celkem pravidelně (zejména v předvolebních kampaních) už od doby, kdy vstoupil do vysoké politiky. Takže od roku 1998.
Faktem je, že v době působení Miroslava Kalouska (tehdy důležitého lidovce) na obraně získal jiný významný lidovec Jiří Andrlík se svou firmou Anex Cirus stamilionovou zakázku na dodávku padáků VTP-100, ačkoliv je nikdy předtím nevyráběl a ačkoli jejich renomovaný producent Mars Jevíčko získal ve všech posuzovaných parametrech více bodů. Co přesně se dělo na ministerstvu v konečné fázi výběru - a kdo a proč odsunul "vítěznou" firmu Mars až na druhé místo -, se už asi nikdy nedozvíme.
Nicméně další vlivný lidovec Jaroslav Cuhra, který tehdy ve vedení resortu také působil, autorovi těchto řádků šokovaně vyprávěl: "Vřítil se ke mně do kanceláře Jirka Andrlík a nadšeně oznamoval: 'Představ si, člověče, že jsem tu soutěž na padáky vyhrál!' Namítl jsem udiveně, že přece nikdy žádné nevyráběl. Konsternoval a uzemnil mě argumentem: 'Jo, ale jde především o fantastický stamilionový kšeft.' Ostatní mu bylo už zřejmě jedno."
Dlužno připomenout, že nedlouho před získáním armádního padákového kontraktu se na nekvalitních výrobcích lidovce Andrlíka zabili dva paraglidisté Aleš Bartušek a Adrian Roschi (což uznal i soud).
Andrlíkovi - a spolu s ním i Kalouskovým nákupčím - to ale bylo nejspíš opravdu dočista fuk. Stejně jako fakt, že fima Anex Cirus nebyla ani zapsána v obchodním rejstříku. O zákulisí i motivech stamilionového obchodu si tedy lze myslet prakticky cokoli.
Smrt a svědomí
Ambiciózního ekonoma Kalouska přivedl na ministerstvo obrany lidovecký ministr Antonín Baudyš v roce 1993. Chtěl po něm, aby zefektivnil finanční řízení resortu a zprůhlednil armádní zakázky, které předtím po desítky let dirigovala Moskva. A nutno dodat, že Kalouskovi se v tomto směru mnohé podařilo.
Koupě padáků VTP-100 však na jeho kariéře zanechala vážnou skvrnu. Parašutista Roman Prinich neměl kvůli jejich prachmizerné kvalitě nejmenší šanci přežít svůj výsadek. Stovky dalších padáků tohoto typu, za něž armáda zaplatila 110 milionů korun a nikdy je pak už nepoužívala, byly proto v roce 2011 rozstříhány jako zcela nepoužitelné. Kromě toho vyšlo najevo, že Kalouskovi podřízení, kteří průšvihovou zakázku protlačili, se přímo podíleli na vývoji i patentování objednaného padáku. Z celého nekalého kšeftu měli tudíž nemalý finanční profit. Právě tito lidé jsou tak zodpovědní za smrt Romana Prinicha. A dost možná i za další protizákonné kšefty z oněch časů.
Jeden z mála lidí, kteří si v celé nechutné kauze zachovali tvář, byl tehdejší náčelník Generálního štábu Jiří Nekvasil: armádním výsadkářům se omluvil a používání inkriminovaných padáků zakázal. Přesto se Kalouskovi podřízení opakovaně pokusili generálův rozkaz obejít, aby tak podle všeho prosadili pokračování zmraženého kontraktu.
Nutno dodat, že tyto machinace se podle všeho děly bez vědomí Miroslava Kalouska, takže vinit jej přímo z Prinichovy smrti je hodně přes čáru. Za ekonomický systém, který na ministerstvu obrany zavedl, však zodpovědný je. A právě mezery v něm umožňovaly korupci, nad níž se dnes až tají dech. Kalousek se přitom za své chyby nikdy neomluvil. Dokonce ani tehdy ne, když vyšlo najevo, že umožnily firmě Anex Cirus, aby naúčtovala ministerstvu obrany tučné milionové penále za to, že armáda od ní odmítla převzít nekvalitní padáky. Na mysl se tak dere otázka, zda šlo opravdu jen o mezery v reformě nákupů, anebo se prostě tehdy na obraně cílevědomě kradlo.
Souboj "arcilotrů"
Ta otázka se vnucuje o to naléhavěji, že v jiných případech Miroslav Kalousek zas tak daleko pro omluvu nechodí. Příklad nabízí třeba privatizace klinických laboratoří Ústřední vojenské nemocnice.
V této věci před časem s málo vídanou pokorou přiznal, že udělal velkou chybu, když uvěřil skupině důstojníků, kteří ho přesvědčili, že takový krok bude výhodný. Již soukromé laboratoře pak ale obratem a s velkým ziskem prodali, takže nemocnice zůstala najednou bez laboratoří a musela si draze platit veškeré testy a rozbory odebraných vzorků. Roční ztráty z toho privatizačního experimentu byly tak velké, že si špitál nakonec musel za nemalých nákladů laboratoře v roce 2013 vybudovat znovu. "Šetří nám to od té doby značné peníze," přiznává dnes mluvčí nemocnice Jitka Zinke.
Ve výčtu ekonomických průšvihů z dob Kalouskova působení na obraně by bylo možné pokračovat ještě dlouho. Jde o kategorii, do níž spadá třeba odpis moderního a čerstvě zrekonstruovaného letiště v Bechyni, kam se místo pilotů přesunuli ženisté. A patří sem i rozhodnutí o miliardových investicích do zchátralého letiště v Čáslavi, jehož se vedení letectva naopak chtělo zbavit jako nevýhodného. Jak už ale bylo řečeno, neznamená to, že po Miroslavu Kalouskovi zbyly v resortu jen trosky. V lecčems také uspěl.
Co se tedy týká nenávistných výlevů, jimiž se s Andrejem Babišem vášnivě častují, nemají si mezi sebou moc co vyčítat. Ega obou dosahují bezmála oblačných výšin a oba umí silně přestřelit. Podobně jako ujel Andrej Babiš v případě padáků, ujel i Miroslav Kalousek, když premiéra v rozhovoru pro Českou televizi obvinil ze smrti lidí zesnulých na covid-19.
Ač se rádi prezentují coby protiklady, v jednom jsou si k nerozeznání podobní: jako by neměli v krizových časech na práci lepší věci než si před zraky veřejnosti vylévat na hlavy kýble napěněné špíny.
