Předsedové obou kdysi dominantních politických stran v Česku musejí vyřešit stejný problém. Nenechme se mýlit tím, že má dvě jména - v ODS se jmenuje Václav Klaus mladší a v ČSSD Jaroslav Foldyna.
V obou partajích se děje totéž - silnou mocenskou pozici získali straníci, kteří stojí v klíčové otázce v nesmiřitelné opozici k oficiální stranické linii. Jaroslav Foldyna zastává v ČSSD post místopředsedy. Václav Klaus je sice jen řadovým poslancem a předsedou výboru, ale jeho vliv tuto pozici dalece přesahuje. Což má dvě příčiny - za prvé Klausův rodinný původ, který mu sám o sobě zjednává pozornost, a za druhé jeho systematickou a dlouhodobou práci na prezentaci sebe sama.
Oba straničtí šéfové tento problém dosud odbývali obvyklými frázemi. Strana prý není žádný monolit, je dobře, že jsou v ní zastoupeny různé názorové proudy, předseda není diktátor, aby strpěl jen přikyvovače, můžeme zaujmout širší spektrum voličů, atd. atd.
Jenže to brzy přestane stačit. A troufnu si odhadnout, že Petr Fiala i Jan Hamáček jsou natolik zkušení politici, že to dobře vědí. Blíží se střet a obě jeho strany v obou partajích jen čekají na nejvýhodnější moment k útoku.
Po pravdě - předstírání, že jde o zdravou názorovou rozkročenost, působí čím dál křečovitěji už teď. Když už si váš "názorový odpůrce" pro polemiku s vámi nasadí boxerskou bandáž a názory vám sděluje zpocený v bojovém postoji, tak už vám smířlivá gesta moc nepomohou. Co si Jaroslav Foldyna bude muset vzít před kameru příště, aby to Jan Hamáček pochopil? Pár svých ruských kamarádů jako stafáž?
Stejné je to i v ODS - v méně teatrální verzi, jak se na konzervativce sluší. Václav Klaus se do ringu stylizuje jen bojovností svých vyjádření, ale rád využije každou příležitost, aby dal vedení strany najevo, že se loajalitou svazovat nenechá. Počínaje okázalým neslavením druhého místa v parlamentních volbách přes demonstrativní podporu konspirátorů z Okamurovy SPD proti všem ostatním zákonodárcům ODS až po popis poslanecké činnosti stranického kolegy Marka Bendy jadrným termínem "vysírání v politice".
Co je ale zásadní: Foldyna ani Klaus nevynechají žádnou příležitost okázale demonstrovat, že odmítají proklamovanou orientaci ČSSD i ODS na Západ. A to není dlouhodobě udržitelné. Proč? Protože jde o novou, ale zásadní a pro příští léta zřejmě bohužel určující linii střetu v české politice.
Otevřený odpor vůči Evropské unii v ODS i zastydlé slavjanofilství v ČSSD nepředstavovaly takový problém v dobách, kdy nebyla naše příslušnost k Západu tématem, tedy po většinu polistopadové éry. Pokud panuje ve společnosti o členství v EU a NATO konsenzus silný natolik, že protizápadní stanoviska jsou doménou extremistických uskupení typu Sládkových republikánů, pak občasný protizápadní výkřik v mainstreamové straně tolik nevadí. Každému je jasné, že jde o exces, který nemůže nic ovlivnit. Když jako stranický šéf svádíte hlavní bitvy o daně, školství, zdravotnictví apod., pak vás tolik nepálí, když se s jedním či dvěma významnými spolustraníky neshodnete v něčem, co pokládáte spíš za akademický spor.
Jenže - blahé doby, kdy jsme členství Česka v západních strukturách brali jako samozřejmost a řešili klasickou politickou agendu, jsou pryč. Klíčová otázka rozdělující českou společnost je ta, o níž jsme si mysleli, že byla zodpovězená v listopadu 1989: Patříme na Západ?
Ti, kdo odpovídají záporně - anebo tak jednají, ať už slovně proklamují cokoliv -, získali v parlamentních a prezidentských volbách obrovský podíl na moci. Tak velký, že mohou zcela reálně spojenectví Česka se Západem opět na dlouhou dobu přerušit. Vystoupení z Evropské unie není vůbec vyloučené. Jakmile se jednou stane součástí politických handlů - což se stalo, když Babišova vláda začala zcela vážně jednat s SPD o jejich návrhu zákona o referendu -, těžko se džina podaří zatlačit zpět do lahve. Politická témata žijí vlastním životem a často se vzepřou kontrole, pod kterou je chtěli mít jejich původní protagonisté. David Cameron by mohl vyprávět.
ODS a ČSSD zaspaly v klasickém politickém vidění světa a někdejším rozdělení politické scény na pravici a levici, které se střídají u moci. Nejenže je to znevýhodňuje vůči Andreji Babišovi, který si z politických regálů skládá do košíku levicovou i pravicovou agendu dle momentální potřeby jako v samoobsluze. Horší je, že toto stranické dělení ztrácí smysl ve společnosti, která je rozdělená jinudy.
Fialovi v ničem nepomůže, že je Klaus taky pravičák, a Hamáček nemůže čekat podporu od Foldyny, který se označuje za levici. Možná se Fiala s Klausem a Hamáček s Foldynou shodnou v názoru na daně, stavbu dálnic a tisíc dalších témat. To je ale dnes úplně jedno. Politickou otázkou dne je orientace země.
A v té jsou si mnohem blíž Fiala s Hamáčkem na jedné straně a Klaus s Foldynou na straně druhé. Fakt, že stranické knížky mají rozdané jinak, komplikuje život - a úspěch u voličů - všem. Stačí si číst komentáře potenciálních voličů na internetu - stovky jich opakují v různých variacích stále totéž: "Volil bych ODS, ale s Klausem mladším nikdy" a "Pane Klausi, rád bych vás volil, ale v ODS fakt ne".
Politická strana unese u absolutně stěžejního tématu jen určitou míru názorového rozpětí. Remcání proti Bruselu, jaké slýcháme třeba od takového Jana Zahradila, ODS zvládne, a nejspíš s ním dokonce osloví i část voličů. Klausovo volání po vystoupení i za cenu "zchudnutí o třetinu" či přirovnávání našeho vztahu k EU k domácímu násilí už ne. Ti, které oslovuje, odradí Fiala s Němcovou a naopak.
Nechci dávat nějaký status o školství nebo víkendovou pohodu z Krkonoš. V sousední zemi se vraždí, v sousední zemi už nemůžete jet vlakem. Dnes byly v Mnichově zavřeny všechny bary a restaurace. Preventivně. Všichni mají být doma a třást se strachy. Tohle je svět jaký chcete pro sebe a své děti? Nevidím jinou cestu než vypadnout z Evropské unie a tvrdě kontrolovat vlastní hranice. I za cenu, že o třetinu zchudneme. To pochopitelně nepůjde s touto probruselskou vládou, která v klidu akceptovala mj. přerozdělování běženců (a všechny ostatní nesmysly nebezpečných šílenců, co vedou EU).
Zveřejnil(a) Václav Klaus ml. dne 22. July 2016
Právě tak v ČSSD mohou přimhouřit oko nad určitými projevy nostalgie po dobách komunismu, zejména ve Foldynově Ústeckém kraji. Ale už ne nad místopředsedou, který okázale oslavuje Putinovy věrozvěsty agresivního ruského nacionalismu na motorkách a fotografům předvádí svaly v konfliktu s jejich odpůrci.
Klaus a Foldyna samozřejmě nejsou ve svých stranách osamocení a je legitimní otázka, zda by se ODS a ČSSD nevedlo lépe, kdyby se v nich prosadily jejich postoje. Dost možná se to brzy dozvíme.
Poptávka po národovectví určitě stále ještě vysoce převyšuje nabídku. Ne že by "vlasteneckých" stran bylo málo, ale drtivá většina z nich bije do očí zoufalým amatérismem - to se týká i momentálně nejúspěšnější SPD, kde je profesionální pouze virtuozita, s jakou si její předseda dokáže zajistit sladký život v politice. Na opravdu úspěšný subjekt typu rakouských svobodných česká politika stále čeká.
Nepřekvapilo by mě, kdyby si Václav Klaus a Jaroslav Foldyna ve skrytu duše pohrávali s myšlenkou, že by se na něm mohli podílet. Co mě překvapuje, je benevolence, s jakou je na realizaci této myšlenky nechávají pracovat jejich straničtí šéfové.
