Nikdo to po něm nechtěl, prostě se to tak sešlo. Z Petra Pitharta se stal zapisovatel ztraceného času revoluce z roku 1989 a také kronikář hledání její přetržené nitě, na niž by šlo - musí, mělo by se (jak by řekl svým typickým rétorickým stylem) - navázat.
Z nepraktického a příliš dumajícího intelektuála vyrostl profesionální politik, dokonce předseda Senátu. Později i neúspěšný kandidát na prezidenta. Bohužel pro jedny, pro jiné zase zaplaťbůh. Měnil se a posouval. V názorech i v chápání politiky. Rozvážné rozmýšlení nad věcmi si ale ponechal po celou tu dobu. Reflektující rozum ho neopustil ani ve chvílích, kdy se cítil poražen a na kolenou: "Prohráli jsme, přiznejme si to. Václav Klaus nám to všem v politice nandal, byl prostě lepší, uměl to, na rozdíl od nás."
Opojeni iluzí
Petra Pitharta, dnes čerstvého osmdesátníka, porážky a veřejná ponížení v politice velmi bolely. Ale jako málokdo jiný se k nim, když to nejhorší přešlo, stavěl poměrně přímo. Bral je coby poučení, protože než se člověk vydá dál, stojí za to o přežitých katastrofách přemýšlet, pátrat po jejich logice.
Zatímco většina lidí by raději chtěla na všechno zapomenout, Pithart si celou tu historickou zátěž i s poučením nesl s sebou. Bylo pro něj vždy důležité umět nést vlastní dějiny, včetně jejich tragických stránek. Ale taková tíha se dá vláčet světem právě jenom tehdy, když si od ní čas od času ulehčíme tím, že si to dějinné harampádí pečlivě, otevřeně, tedy spravedlivě či pravdivě srovnáme.
Petr Pithart přerovnával už po roce 1968, který skončil Palachovou zápalnou obětí a rychlou husákovskou normalizací v následných letech. V knize Osmašedesátý jako bývalý komunista, který po srpnu 68 vrátil stranickou legitimaci, hledá odpověď na otázku, proč se to všechno stalo a co s tímto traumatem dál. Jeho přemítání lidé hojně a s nadšením četli ještě po roce 1989.
Zejména proto, že už tehdy, po celá 90. léta a vlastně až dodnes, bylo a je hodně těch, kteří tvrdí, že se československá společnost v listopadu 89 spletla, protože nenavazovala na reformní ideje roku 1968 a nezačala konečně budovat "socialismus s lidskou tváří", tentokrát s jistotou, že ruské tanky už nezasáhnou.
Pithart se k tématu vrací v knihách Devětaosmdesátý a Po devětaosmdesátém, jež se staly jakousi neformální kronikou našeho získávání i ztrácení svobody. Je přitom velmi kritický. O přesvědčení řady lidí, že tehdejší cesta byla něčím výjimečná, píše jako o iluzi, jež dodnes vede mnoho Čechů k bájivému politickému snění. Připomíná, jak jsou pořád "opojné ty představy, že jsme tehdy, my, Čechoslováci, měli v rukou klíč k tajemství ideálního uspořádání lidské společnosti. Takového, které spojí výhody kapitalismu i socialismu."
Muž, který byl první dva porevoluční roky předsedou české vlády, však otevřeně přiznává, že ono Československo nedokázalo v roce 1989 světu nabídnout žádnou jinou ideu než právě jen vzpomínku na vzepětí roku 1968. Přesto v myslích věčných osmašedesátníků, mezi něž patří i levicová mladší generace, stále zůstává výjimečnou zemí systémové konvergence kapitalismu a socialismu.
"Byli jsme tenkrát vskutku tak nemožní, že jsme ze sebe nedokázali vydat žádnou programovou myšlenku?" ptá se Petr Pithart. A následně na mnoha stranách své poslední vzpomínkové knihy popisuje to hektické hledání podoby nové společnosti, které přerušil šéf ODS Václav Klaus svým radikálním bojem za klasický kapitalismus s demokracií v zádech.
Všechny ty Pithartovy oblíbené úvahy o síle institucí, lidských právech a občanské společnosti, která vyživuje politiku, byly náhle poraženy přímočarým ekonomistním, mocensky pragmatickým myšlením a sliby brzké kapitalistické prosperity pro každého. Pro Petra Pitharta to zcela jistě představuje největší polistopadové politické trauma: porážka Občanského hnutí ve volbách roku 1992, která se pak ještě symbolicky a stejně hořce opakovala v roce 2003, kdy byl coby kandidát vládní koalice odmítnut při volbě prezidenta.
Byli jsme naivní
K bolestem se člověk nerad vrací, dokud se s nimi nesrovná. Petr Pithart umí říct, že prohrál, protože byl někdo v něčem přesvědčivější, i když to bylo cosi, co on sám považuje za zhoubné. Zároveň v posledních deseti letech věnoval dost energie na to, aby přesvědčil veřejnost, že jeho role na začátku transformace byla pozitivní. A že volební opomenutí Občanského hnutí bylo chybou nejen jeho samotného, ale i voličů, kteří šli raději za silnější, svůdnější a líbivější melodií krysařovy píšťaly.
V řadě bilančních debat a filmových dokumentů z posledních let se tak vracejí skoro až ikonické obrazy rozumné politiky Petra Pitharta coby pomníky jeho osobních politických kvalit - připomíná se jeho zásluha na prodeji Škody Auto koncernu Volkswagen, na vyhlášení těžebních limitů v severních Čechách a na řadě dalších ekologických opatřeních.
Když o krachu Občanského hnutí Pithart mluví dnes - ať už veřejně nebo v soukromí u sklenice oblíbeného červeného vína -, velmi často používá větu: "Byli jsme naivní…" Stesk na politickou naivitu se objevuje i v knize Po devětaosmdesátém. Třeba když dojde na souvislosti volební kampaně v roce 1992, kterou tehdy vedl sociolog a budoucí poslanec Ivan Gabal. Kampaň byla příliš složitá a sofistikovaná, soudí Pithart, odvolávaje se také na tehdejší názor svého tiskového mluvčího Vladimíra Železného, budoucího ředitele televize NOVA, senátora a europoslance.
Občanské hnutí toho chtělo tolik říct, jenže voliči chtěli jediné: vědět, kdy už se konečně u nás dočkají západní úrovně. A jejich přání vycházel vstříc Václav Klaus se svou obhajobou jediné možné kapitalistické cesty, spojené mimo jiné s rozsáhlou privatizací, v níž "se každý jeden z nás stane kapitalistou". Pithart a jeho skupina intelektuálů si představovala voliče jako přemýšlivé dumající občany, kteří chtějí budovat svobodný stát a jeho zajišťující sociální a právní instituce. Většina přitom toužila hlavně po rychlém rozšíření svého blahobytu, jak je lidské přirozenosti zřejmě vlastní.
Byla to komunikační chyba. Intelektuál, který se kvůli starosti o obec stal politikem, mluvil sice na agoře, ve veřejném prostoru, ale příliš složitě na ty, které žádal o porozumění a důvěru. Buď nechtěl rozumět zištným touhám tehdejšího lidového davu, anebo mu chyběla potřebná výmluvnost.
I když nás nejsou zástupy
Dnes ovšem umí být Petr Pithart výmluvný dost. Není vyloučeno, že se to v politice nakonec skutečně naučil. Většinou mu to jde ale nejlépe ve chvílích, kdy uvažuje o morálních kategoriích. A když stojí za něčím, čemu celý život věřil.
Mnozí lidé dodnes vzpomínají na to, jak v roce 2016, při oslavách nedožitých osmdesátin Václava Havla, velmi přesvědčivě a silně apeloval na české politiky, včetně premiéra Andreje Babiše, aby zastavili nenápadný "račí pochod" z evropských souvislostí. Aby se Česko přestalo vzdalovat Evropské unii a Západu.
"Vyzývám proto odtud především členy vlády. Vyzývám vás jako občan, který má příležitost oslovit vás z očí do očí. Ale i jako člověk Havlovi blízký. Vyzývám vás, abyste tomuto račímu posunování se postavili mnohem přesvědčivěji než dosud. Věřím, že na to máte. I vy, pane premiére. Ozřejmujte znovu a znovu, pro domov i pro svět naši polistopadovou zahraniční politickou orientaci. Naše místo v Evropě, ve světě. Jinak naň bude svět usuzovat ze stanovisek a gest… koho asi," řekl tehdy v Rudolfinu.
Pithartova nespokojenost s českou politikou se od té doby už nešíří s takovou hlasitostí, ale čas od času se na agoru vrací. Mimo jiné proto, aby připomněl intelektuální povinnost "mluvit do věcí veřejných", kterou ctil po celý svůj život a které se učil u svých filozofických kolegů - Jana Patočky, Milana Machovce, Petra Rezka nebo Jana Sokola.
"Co se to s námi a se světem stalo? Co se to děje? Sám tomu na kloub nepřijdu. Můžeme se o to pokusit společně - my, kdo jsme zneklidněni, kdo cítíme nepatřičnost dnešní situace a neutíkáme od toho," píše Pithart. A připomíná Sokolovo vyprávění o řeckém pojmu "krisis", tedy krize, který Aristotelés vykládá ve smyslu rozhodnutí či zlomu mimo jiné na příkladu armády prchající z boje. "Vítězové vojáky snadno pobíjejí. Vzdorovat tomu lze jedině tak, že alespoň jediný z nich zůstane stát a obrátí se. Ti ostatní ho buď ušlapou, nebo se přidají a vrátí se společně do bitvy."
"Ne, to opravdu nejsem já, ten jediný," vysvětluje Pithart, tak trochu chycen do ošidné ješitnosti vlastní metafory. "Chci tím jen říct, že můžeme občas klesat na mysli, ale že to nemůžeme - nikdo z nás - vzdát. I když nás dnes nejsou zástupy." Není to nějaké trucovité přesvědčení, že si člověk má vzdor situaci pořád vést svou. Nýbrž výzva k politickému myšlení a akci, založené na rozumu a určitých výchozích hodnotách. Těch, které v listopadových dnech roku 1989 byly tak samozřejmé nejen pro Petra Pitharta, dnes je ale ne a ne znovu najít a obhájit.
Pithart přesto i ve svých kmetských letech a po čtvrtstoletí v politice dál věří v liberální otevřenost a oživující sílu občanské společnosti, která si jen nestěžuje a nebrečí, ale je schopna proměňovat svět.
Není to od věci: slyšet od čerstvého osmdesátníka, že proti vlně autoritářsky vedené politiky se musí každý v tom drtivém tlaku mas otočit sám za sebe proti proudu, jinak se nic nezmění. "Apokalyptické lamenty" sice krásně lyricky ve smutku spojují, ale prakticky nepřinášejí nic. Proto je na ně vždycky dost času.
