Bratři i ti, kdo se k nim přidali, budí od samého počátku kontroverze, protože za jejich odbojem zůstali mrtví. Tři v bývalém Československu, čtyři v někdejším východním Německu, kde je pronásledovaly tisíce ozbrojenců. Někteří z nasazených se přitom během zmatené operace zastřelili mezi sebou.
Pohled čistě dnešníma očima na tehdejší události mnohé vede k obezřetnosti vůči mužům, kteří byli sice nepochybně odvážní, ale zabíjeli. Oni však namítají, že s terorem začal někdo jiný: komunistický režim, který ve velkém vraždil hned poté, co převzal moc. U železné opony, za zdmi věznic; často v místech, do nichž nedohlédlo oko veřejnosti, aby prolitou krev utajil. Lidem bral život také po zmanipulovaných soudních procesech a justiční vraždy pak zakrýval falešnými příběhy.
Skupina, v jejímž čele stáli dva synové hrdiny protinacistického odboje Josefa Mašína staršího, proto neviděla jinou možnost než bojovat za osvobození Československa od smrtonosného sovětského vlivu, kterému u nás dokořán otevírali dveře místní komunisté. Na rozdíl od dob druhé světové války tak stála proti nepříteli, který mluvil stejným, nikoli cizím jazykem.
Aktuální agrese Ruska vůči Ukrajině dnes znovu pomáhá lépe chápat jejich někdejší uvažování i motivaci. Zvláště odboj na Ruskem okupovaných ukrajinských územích pak připomíná, že příběhy boje za svobodu jsou leckdy komplikované a dokážou proti sobě postavit i lidi stejného jazyka či krve. A připomíná také, že svoboda bez boje někdy prostě neexistuje. Což je přesně ten vzkaz, kvůli němuž by právě teď dávalo smysl Mašíny vyznamenat.
Právě tohoto symbolu si ostatně mnozí byli vědomi již dříve. A mezi prvními ti, kteří sami pro svobodu leccos obětovali - česky mluvící exulanti za oceánem, kteří již v roce 2005 oběma bratrům a Milanu Paumerovi udělili Masarykovu cenu Českého a slovenského sdružení v Kanadě. In memoriam pak i třem jejich spolupracovníkům - Zbyňku Janatovi, Václavu Švédovi a Ctiboru Novákovi, které komunisté popravili.
Dalším, kdo Mašíny ocenil, byl pak Mirek Topolánek (ODS), který je za svého pobytu ve Strakově akademii vyznamenal v roce 2008 Plaketou předsedy vlády. V roce 2011 jej následoval i ministr obrany Alexandr Vondra (ODS), když oběma odbojářům udělil resortní Vyznamenání Zlaté lípy.
Kontury nelehké doby
Pohled na Mašíny se v čase začíná měnit. Podobně se ostatně vyvíjelo i vnímání atentátu na Heydricha, jehož osmdesáté výročí jsme si právě připomněli. Operace Anthropoid, za niž nakonec zaplatili životem tisíce civilistů, byla přijímána zpočátku rozporuplně, dnes je však jednoznačně oceňována jako nejvýznamnější čin protinacistického odboje.
Jestli případ bratří Mašínů nakonec nabere totožný směr, se teprve uvidí. Jejich úspěšný útěk do Západního Berlína, kam se dokázali probojovat navzdory masivnímu nasazení východoněmeckých ozbrojených sil, každopádně patří k nejdramatičtějším příkladům protikomunistické rezistence ve střední Evropě.
Z trojice mužů, která úspěšně doběhla až do svobodné části německé metropole (bratři Mašínové a Milan Paumer), už je na živu jen Josef Mašín. Žije ve Spojených státech a do Česka od svého útěku ještě nepřijel. Tvrdí, že jsme se stále tak úplně nevyrovnali s dědictvím rudé totality, a má nejspíš pravdu. Například soud se zodpovědnými představiteli, kteří rozhodovali o stěně smrti u železné opony (včetně bývalého komunistického premiéra Lubomíra Štrougala) neproběhl a velmi pravděpodobně už ani nikdy neproběhne. Na rozdíl třeba od sousedního Německa.
Je to samozřejmě chyba. Oficiální uznání jedněch i odsudek či odsouzení druhých, mají sílu vykreslit kontury nelehké doby, kdy často stáli Češi proti Čechům. A my musíme vědět, že nebylo jedno, kdo byl na které straně.
