Koronakrize probudila téma soběstačnosti. Roušky jsme si ušili, ale pětadvacetičlenná parta poslanců převážně z hnutí ANO a SPD žádá, abychom byli maximálně soběstační i v potravinách.
Jejich původní návrh českým obchodům nařizoval, aby do sedmi let nabízely pětaosmdesáti procentní podíl českých potravin. Začínalo se na pětapadesáti procentech v roce 2021 a poměr se každoročně zvyšoval o pět procent až do roku 2027. Zbytek by směl pocházet ze zahraničí. Minulý týden poslanci návrh vrátili. Žádají, aby byl přepracován. Nevíme, jak to dopadne. Dnes je na pultech jen čtvrtina potravin domácího původu.
Ještě detail: naše zákony už dnes vymezují pojem "česká potravina", jde o zboží vyrobené aspoň ze tří čtvrtin z domácích surovin. Ve finále by tedy podle odmítnutého návrhu leželo na pultech 85 procent českého zboží, jež je ze tří čtvrtin české, takže české by byly tři čtvrtiny z 85, což činí 63,75 procenta skutečně hezkého českého. (Kdo to bude měřit?)
Když Hospodářské noviny pátraly, kdo podporuje minimální hranici českých potravin v obchodech, pro se vyslovili šéfové poslaneckých klubů ANO Jaroslav Faltýnek, ČSSD Jan Chvojka, SPD Radim Fiala a KSČM Pavel Kováčik. Proti pravidlu jsou předseda klubu TOP 09 Miroslav Kalousek, Pirátů Jakub Michálek a STAN Jan Farský. Co to znamená? Nejspíš nejde ani tak o potraviny, jako o střet národovců, populistických nacionalistů s Evropany.
Podle Zelené zprávy 2018 (materiál ministerstva zemědělství) jsme soběstační kupříkladu v pšenici, cukru, mléku, hovězím, řepce a naopak nesoběstační v bramborách, jablkách, vepřovém, víně a zelenině (u té si stačíme jen z 32 procent). Speciálně u ovoce a zeleniny se to zdá divné. Proč nedokážeme vypěstovat ředkvičky, kedlubny, mrkve? Proč je máme dovážet? Jezdím často do Lužických hor a za Dubou kupuju jablka z místních sadů, výtečná, na místě i velmi levná.
Na české potraviny sázejí i trhy ve městech, jenomže trhovci je často prodávají strašně draho, takže si je pak kupují jen ti, kteří na to mají, a pro mnoho lidí jsou domácí produkty nedostupné.
Zkusme nabízený princip otočit. Pšenice pěstujeme 168 procent (tedy o 68 procent víc, než spotřebujeme). Takže ji vyvážíme. Nepochybně jsme soběstační v pivu - a pivo je, jak každý Čech potvrdí, "základní česká potravina". Na tomto opojném nápoji se dá dobře ukázat, co vlastně čeští potravinoví nacionalisté (a také kupříkladu francouzští a polští a další vlastenci) prosazují.
Představme si, že se stejně jako my zachovají i další země Evropské unie. Jejich zákonodárci si odhlasují, že 85 procent potravin (a nápojů) musí být domácího původu. Kam to pivo a pšenici a cukr a mléko vyvezeme? Kdo to od nás bude kupovat? A jak třeba domácí pivovary skončí?
Návrat k prostotě a asketismu? Kdo to chce?
Pětaosmdesátiprocentní potravinový czexit se najednou jeví jako obrovské riziko. A to raději ani nemluvím o tom, že jsme členskou zemí EU, kde platí volnost pohybu zboží a kde není možné nakazovat podnikatelským subjektům kvóty na lokální produkty.
Otočme to však ještě jednou a vraťme se k "ředkvičkám, jablkům a mrkvím" na pultech. Zdá se mi nesmyslné nařizovat zákonem, kolik jich musí být z domácí produkce. Ale úplně stejně nesmyslné se mi jeví, že tak základní potraviny nejsme schopni sami vypěstovat, že je musíme dovážet ze zahraničí.
Další otázkou je, jak by se zákonem vynucená zvýšená česká produkce projevila v ničení krajiny. Jestli by se ještě nezvýšilo používání chemie, umělé hnojení, jestli by se trh nekřivil dalšími dotacemi.
Na touze po české potravině na pultech je taky vidět, jak jsme stále nepochopili, že jsme státem EU a že je na ní náš vývoz zhruba z 80 procent závislý. Nejprve byl onen volný pohyb zboží něco jako zázrak a naší ekonomice nesmírně pomohl. Dnes však z politických důvodů (probouzení podivného, pokřiveného vlastenectví) z tohoto společenství couváme a politici využijí čehokoli, aby to couvání podpořili, i koronakrize.
Když už, tak by měla smysl debata o eurounijní soběstačnosti, a to nejen v bramborách, rybách a kuřatech, ale taky v plicních ventilátorech a vakcínách.
Někam jsme došli nejen jako stát, ale především jako společnost. Jsme značně zpovykaní, jak by se asi nakupující tvářili, kdyby neměli v nabídce holandské a francouzské sýry, banány, avokáda, rakouský špek a já nevím co ještě?
Pokud nám vadí nesoběstačnost (ale komu ze zákazníků to opravdu vadí?), pak se můžeme uskromnit, začít žít úplně jinak, vystačit si s českými erteplemi, jahodami, rybízem, angreštem, rajčaty. Jenomže kdo se tu chce uskromňovat? Kdo chce návrat k prostotě a asketismu? Kolik promile občanů?
Nařizovat, kvótovat české potraviny rozhodně není to, co dnes opravdu potřebujeme. Stojíme před velemaléry jako je sucho. Potřebujeme zemědělství, které bude šetrnější k životnímu prostředí, a od státu mnohem větší podporu menším podnikům.
"Zatímco plocha, na které je pěstována pšenice, kukuřice či řepka olejka, do roku 2018 vzrostla, plocha pro pěstování brambor, zeleniny či množství chovaných prasat a drůbeže poklesly," píše ekonomický analytik České spořitelny Radek Novák v analýze České spořitelny "České zemědělství - jak si vede a kam směřuje?" z května loňského roku.
Zjednodušeně řečeno je nebezpečné řešit blbosti, vymýšlet potravinový czexit a trvat na 63,75 procenta původní české potraviny na pultech, když málo řešíme, nebo spíš skoro neřešíme maléry, jako je sucho.
