Život se pozvolna začíná vracet do kolejí, na jaké jsme byli zvyklí. Zákazy postupně padají. Na důležitosti pak získává jedna otázka. Ačkoli tak nemusí na první pohled vypadat, je opravdu klíčová: za jakých okolností teď budou lidé na nový koronavir testováni? Nudněji a realističtěji: za jakých okolností test na covid-19 proplatí pojišťovny?
Ti, kdo nakonec rozhodnou o odpovědi, se dnes sice shodují na cíli - ochránit ohrožené a současně umožnit většině z nás vést pokud možno co nejběžnější životy. V debatě ale zatím zastávají dva zcela neslučitelné pohledy, jak toho dosáhnout.
Přetrhnout ten řetěz
Prvnímu jsme si zvykli říkat "chytrá karanténa". Jeho podstatou je snaha co nejrychleji identifikovat všechny, kteří přišli do kontaktu s nakaženými - a přerušit tak epidemický řetězec hned v počátku. Pokud by se to podařilo, nebude většina z nás nikdy vystavena covidu-19, což před ním uchrání i ty, pro které představuje smrtelné nebezpečí.
Jde o přístup, který doporučuje Světová zdravotnická organizace a kterého s úspěchem využila Jižní Korea i Tchaj-wan. Obě země vykazují jen zanedbatelné množství nových infikovaných, přičemž jejich ekonomiku nedrtí drastická plošná omezení. Cílem této strategie je dočkat se s co nejmenšími ztrátami vakcíny nebo účinných antivirotik.
Druhou možností je kontrolovaně nakazit mladé a zdravé (tedy nejméně ohrožené) při současné ochranně těch, pro které je virus extrémně rizikový. Což by předpokládalo důkladné testování jen v domovech pro seniory, nemocnicích a dalších podobných zařízeních.
Této strategii dává přednost například Pavel Dřevínek, přednosta Ústavu lékařské mikrobiologie 2. lékařské fakulty UK a člen laboratorní komise, která se podílí na tvorbě algoritmů, podle nichž budou posíláni do karantény lidé, kteří přišli do styku s nakaženými. Stejný názor zastávají i ti, kdo podepsali takzvanou Výzvu jedenácti, zformulovanou 21. dubna skupinou lékařů z Univerzity Karlovy.
Záměrem je promořit méně ohroženou část populace, získat kolektivní imunitu a zbavit se tak závislosti na objevení vakcíny či léků.
Jde o dvě neslučitelné cesty, které nelze smysluplně kombinovat nebo mezi nimi najít rozumný kompromis.
Přesněji řečeno je samozřejmě možné kombinovat chytrou karanténu se zvýšeným preventivním testováním v domovech pro seniory a nemocnicích. Bylo by ale nesmyslné sledovat řetězce nákaz pouze částečně. Tedy netestovat už kontakty infikovaných, pokud půjde o mladé a zdravé osoby. To by viru umožnilo nepozorovaně nakazit velkou část populace, což přímo odporuje záměru "chytré karantény".
Cílená imunizace mladých lidí by naopak vyžadovala, aby nebyli testováni ani izolováni. A to i kdyby panovala odůvodněná obava, že onemocněli covidem-19.
Švédsko v nesnázích
Stojíme tedy na křižovatce a budeme muset zvolit, zda chceme pokračovat v zavádění chytré karantény s ochranou všech, anebo se napříště už snažit chránit pouze ohrožené.
Domníváme se, že vyšší šanci ochránit ohrožené a zároveň umožnit všem návrat k běžným životům dává "chytrá karanténa". Existují pro to nejméně tři argumenty.
Tím prvním jsou výsledky zemí, kde byla úspěšně aplikována. S rostoucí zkušeností je navíc pravděpodobné, že její účinnost se, až vyroste z dětských plenek, ještě navýší. Oproti tomu nevíme o jediném velkém cíleném a úspěšném nakažení populace potenciálně smrtelným virem.
Za druhé (ponecháme-li teď stranou problémy etického charakteru) lze pochybovat, zda je cílené nakažení vůbec možné. Občany nelze donutit, aby se dobrovolně infikovali, pokud se viru bojí. Ač většina mladých lidí dokáže překonat nákazu docela snadno, malá část z nich na ni stále umírá. V případě zvýšeného rozšíření nákazy by velká část populace ze strachu prostě zůstala doma. Život by neprobíhal běžným tempem, a nedošlo by tak ani na zamýšlené promoření.
Například ve Švédsku, které zavedlo jen velmi mírná plošná opatření, vedl strach k poklesu ekonomické aktivity v míře srovnatelné se státy, jež s restrikcemi naopak nešetřily.
Krom toho je třeba vzít v potaz fakt, že vědomé promoření mladých (z nichž by někteří zemřeli) by mohlo vést ke ztrátě důvěry veřejnosti ve státní správu. A v důsledku tak i zásadně snížit efektivitu budoucích epidemiologických opatření. Navíc je třeba si uvědomit, že ani perfektní skupinová imunita mezi mladými lidmi by nijak nepomohla, pokud by se viru podařilo proniknout do míst, kde mladí nejsou, a nemohou tedy svou imunitou rizikovou skupinu ochránit - například do domovů pro seniory.
Stovky a milion
V této chvíli je v Česku nejspíše pouze několik set aktivních nedetekovaných případů nemoci covid-19. Současně je tu ale vysoce přes milion ohrožených občanů, kteří dennodenně interagují se zbytkem populace.
Naštěstí dnes již máme dostatečnou testovací kapacitu k úspěšnému trasování každého potvrzeného případu i k testování kohokoliv, u koho se vyskytnou podezřelé symptomy. Jsme tak schopni rychle objevit i doposud neznámé řetězce nákazy.
Kapacitu můžeme navíc dále zvyšovat tak, abychom poskytli co největší ochranu nejohroženějším skupinám. Jsme ale také měsíce či roky od stavu, v němž bychom mohli pravidelně testovat všechny ohrožené osoby a jejich kontakty - což by v případě kontrolovaného šíření viru bylo nezbytné. Pokud tedy nyní rezignujeme na to, abychom se pokusili dohledat každý jednotlivý případ covidu-19, ponecháme nejohroženější a jejich rodiny bez dostatečné ochrany.
Co teď - v době uvolňování zákazů - potřebujeme, je jasně formulovaná národní testovací strategie, která bude upřednostňovat hledání nových nakažených, ať už se vyskytnou kdekoliv.
Potřebujeme, aby si stát udržel důvěru veřejnosti a jednoznačně se distancoval od strategie promořování. Chytrá karanténa představuje nejkratší cestu k návratu do běžného způsobu života. A zároveň nejúčinněji chrání ty nejohroženější z nás.
Ole Jann je ekonom. Působí na CERGE-EI, společném pracovišti Akademie věd a Univerzity Karlovy.
Jakub Steiner je ekonom. Působí na CERGE-EI a na univerzitě v Curychu.
