Vývoj na politické scéně vede mnohé k přesvědčení, že každá další změna je k horšímu. A představu o změnách ve špičkách české justice si také spojují spíš s obavami než s nadějí.
Jenže ty změny nás čekají tak jako tak. Navíc v době, kdy se politická reprezentace nejvíc ze všeho podobá jakémusi vítacímu výboru do Země zmatků; jde tedy o to, jestli další změny tu beztak širokou zónu nejistoty rozšíří, nebo omezí. Řečeno slovy bývalého prognostika Miloše Zemana, jestli přispějí k udržení ostrovů pozitivní deviace, nebo jejich definitivnímu potopení do moře lží, propagandy, velkých peněz a velkého vlivu.
Česká justice měla podle původních představ letos procházet složitou rošádou v nejvyšších patrech. Svůj post opustí předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, kterému končí mandát v září. Existovala řada neformálních dohod, podle kterých by se přesunul na Ústavní soud a tam vystřídal Pavla Rychetského, který už dříve plánoval svou předsednickou misi ukončit předčasně.
O tom, jak jsou obě soudní instituce důležité, netřeba pochybovat, klíčová je především ta ústavní, která je garantem stability; to díky ní byly svého času například zrušeny mimořádně pochybné úpravy volebního zákona, na nichž se v rámci opoziční smlouvy dohodly tehdy nejsilnější politické strany ČSSD a ODS, když si v roce 1998 rozdělily moc v zemi (a posty k tomu). Jestliže opoziční smlouvu označil novinář Erik Tabery za první významný test společnosti, jak se vypořádat s pokusem o okleštění demokratických pravidel, logicky z toho plyne, že takové pokusy se znovu a znovu opakují a je dobré umět jim čelit.
Proto je důležité vědět, kdo sedí v soudních kancelářích a v těch předsednických zvlášť. Jestliže předvídatelnost je důležitá pro rozhodování soudů obecně, je bezpochyby stejně tak důležitá i pro působení soudních funkcionářů, a tak přinejmenším z tohoto pohledu zmíněná ústní dohoda o plánovaných rošádách dávala smysl: nabízela totiž kontinuitu. Jenže to už tak úplně neplatí.
Pavel Rychetský, kdysi spojenec a také (na rozdíl od mnoha jiných) dobrý a rozumný rádce Miloše Zemana, se po své kritice lidí z prezidentova okolí dostal evidentně do nemilosti Hradu. Vyjádřil obavy z "kohorty panošů, která funguje na Hradě kolem pana prezidenta", což dotyčného muselo dvojnásob zasáhnout: jednak mu musí být v hloubi duše jasné, že ta kritika je pravdivá, jednak mu musí být stejně tak jasné, že s tím už nemá sílu nic sám udělat. Tedy že je odsouzen k předstírání do samého konce.
Tahle kritika přišla nejen od bývalého sociálnědemokratického přítele, ale zároveň od předsedy klíčové instituce: Ústavního soudu. A když se Rychetský letos na jaře objednal na Hrad, aby tam o soudní rošádě jednal, ukázalo se, že "náhodou" jediný volný termín pana prezidenta připadá na den, kdy musí být v cizině na jednání Konference evropských ústavních soudů, které ten český předsedá. Je nemyslitelné, aby tam nebyl…
Kdo namítne, že předseda Ústavního soudu má být při kritice prezidenta republiky zdrženlivý, protože Ústavní soud by rozhodoval o případné žalobě na hlavu státu, má možná pravdu. Kdo řekne, že má být zdrženlivý, protože prezident má hlavní slovo při jmenování do nejdůležitějších soudních funkcí, má pravdu také. Jenže doby, kdy byl Miloš Zeman při výběru soudců ochoten Pavlu Rychetskému naslouchat, byly nejspíš pryč už dávno předtím. A je to velká škoda; výběr "Zemanových soudců" na Ústavní soud svého času tak špatný nebyl, to je poctivé panu prezidentovi přiznat.
Možná ale Rychetský byl tak otevřený proto, že tušil, že jeho samého se rošády za Zemanova působení týkat nebudou. Už dřív začal totiž své původní plány na předčasný odchod (mandát mu vyprší v roce 2023) přehodnocovat a teď chce zůstat ve funkci právě s odůvodněním, že Česko předsedá Konferenci evropských ústavních soudů. A také - jak řekl v lednu v rozhovoru pro Český rozhlas - by chtěl před případnou rezignací mluvit s prezidentem o svém budoucím nástupci. Což bude možná těžké: panoše sice nejde urazit, protože nemají čest, ale vliv ano.
Podstatné je, že budoucí změny budou zcela v rukou prezidenta a nevíme, kdo ho bude při rozhodování korigovat. A současně nevíme, jak budou rozsáhlé: minimálně dojde k výměně předsedy Nejvyššího správního soudu, maximálně i k dalšímu přesunu soudců mezi Ústavním a Nejvyšším správním soudem. Namístě je obezřetnost: rozkolísat justici za situace, kdy v zemi vládne vláda v demisi, kdy předseda vlády je trestně stíhaný, kdy netušíme, kdo usedne na post ministra spravedlnosti, a kdy víme, že prezident je při výkladu ústavy tvůrčí… Za této situace může na představitelích vrcholných soudních institucí záležet víc než kdy jindy.
