Přiletěl sotva na půl dne, stihl ale za tu dobu rozčilit úplně všechny. Opozici, koaliční partnery i vlastní stranu. A navrch polovinu Evropy. Olaf Scholz si hraje s pekingským ohněm. A ten poté, co čínský vůdce Si Ťin-pching čerstvě maximalizoval svou moc, začíná pálit více než kdy dříve.
Scholzovi spolupracovníci o svém šéfovi říkají, že je tvrdá hlava. Jakmile sám sebe přesvědčí, že je něco správné, udělá to, i kdyby mu celý svět říkal opak. Od víkendové návštěvy Číny jej zrazovali úplně všichni. Připomínali, jak moc se taková cesta nehodí právě teď - těsně poté, co tamní vrchní komunista sáhl po titulu a pravomocích "předsedy", jež dosud náležely jen diktátorovi Mao Ce-tungovi. A jichž se předchůdci Si Ťin-pchinga po hrůzách Velkého skoku (1958-1961) a Kulturní revoluce (1966-1976) z dobrých důvodů vzdali.
Krom toho sociálnědemokratického kancléře elity varovaly, jak nebezpečné by bylo, kdyby teď Německo zopakovalo svou strategickou chybu a po krachu sázky na levné ruské energie podlehlo pokušení vsadit podobným způsobem na čínský trh. Říše středu už dávno přestala fungovat jako nízkonákladová globální továrna, jež nepohrdne žádnou zakázkou, je-li dostatečně ekonomicky výhodná. Nesoustředí se na zboží a služby, nýbrž na své imperiální cíle. Investice či obchod dnes vnímá jen jako nástroje k jejich dosažení - jak po celém světě názorně dokládají zkušenosti s projektem Pás a stezka, s jehož pomocí Peking na základě různých infrastrukturních a strategických projektů agresivně šíří a upevňuje svůj mocenský a politický vliv.
Nejčerstvěji se mu to podařilo v minulých dnech právě v Německu, když čínská státní logistická firma Cosco získala navzdory varování tajných služeb povolení podnikat v globálně důležitém hamburském přístavu. A to po tlaku kancléře Scholze, který se tak chtěl zavděčit předsedovi Si Ťin-pchingovi v naději, že za to výměnou získá zajímavé obchodní přísliby.
Jaký prospěch nakonec přinesou, ukáže teprve čas. Již nyní však lze říci, že k nim německý kancléř nádavkem dostal i jeden politický bonus. Natolik výrazný, že mu zjednal globální pozornost. To když Si po schůzce s ním veřejně utrousil, že není v zájmu nikoho - ani Číny -, aby na evropské půdě kdokoli hrozil nasazením jaderných zbraní. Což je zatím jednoznačně nejsilnější způsob, jakým se Peking vymezil vůči Moskvě od chvíle, kdy bezdůvodně napadla Ukrajinu.
"Už kvůli tomu se vyplatilo do Číny jet," hájil se Scholz před svými spolustraníky, kteří si jej po návratu zavolali na kobereček. Ani Scholzovi domovští sociální demokraté totiž nechtějí hospodářskou budoucnost Německa opírat o spolupráci s Pekingem. Bojí se, aby s ním Berlín neupadl do podobného typu surovinné závislosti, jaký si v minulých letech vypěstoval na Rusku.
Obchodní strach
Příznačné pro dnešní Německo pak je, že drtivá většina výtek vůči kancléři za jeho cestu do Pekingu se točí právě kolem tohoto "obchodního strachu". Ve společenské debatě zní mnohem silněji než rozčilení z toho, že Čína přitvrdila vůči menšinám a je stále útočnější vůči Tchaj-wanu.
Výmluvně to odráží fakt, že říše středu se stala největším obchodním partnerem Německa, přičemž spolu obě země mají relativně vyrovnanou bilanci o objemu, který dvojnásobně přesahuje výkon celé české ekonomiky. Není to zkrátka něco, co by si dnes Berlín mohl dovolit přejít. Omezení obchodu s Čínou z politických, hodnotových či humanitárních důvodů by mu přineslo obří hospodářské problémy, které by se následně přelily také do států, jež jsou zase výrazně závislé na Němcích. Jako kupříkladu Česko.
Není tak divu, že nejvíce se sociálnědemokratického kancléře nakonec zastal bývalý šéf automobilky Volkswagen Herbert Diess, když v podcastu vlivného konzervativního deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung mluvil o Číně jako o zemi zcela zásadní pro budoucnost německé ekonomiky. A Scholze proto za jeho cestu nazval prozíravým.
Ten s sebou do Pekingu na těch pár hodin vzal i obchodní delegaci, která sice žádné nové kontrakty dohodnout nestačila, svou přítomností ale dala najevo, že hospodářská výměna s Čínou není zapovězena ani poté, co v ní proběhly silně znepokojivé politické změny. Fakt, že Berlín byl nyní vpuštěn i do oblastí, které Americe zůstávají zapovězeny - a že to čínská propaganda neopomněla patřičně zdůraznit -, Scholze zjevně příliš netrápí.
V globální politice se prezentuje jako muž, který bude vcelku jasně dál stát především za německými ekonomickými zájmy. Prostě coby "Merkelová, jako obvykle" - jak se dnes smějí německá média, když odkazují na bývalou kancléřku, za jejíhož působení obchod s Čínou nabobtnal do obřích rozměrů, jež nelze jen tak ze dne na den omezit.
Těm, kdo nyní spolkového kancléře kritizují z morálních a geopolitických pozic, se dostává odpovědi, že obchodní a diplomatická izolace Číny není v silně rozechvělém světě žádoucí. Není ovšem těžké pochopit, proč právě to je tak irituje. Stejná slova totiž zněla na adresu Ruska ještě pár dní předtím, než zaútočilo na Ukrajinu. A Scholz jimi omlouval svou cestu do válkychtivého Kremlu. Proto jeho aktuální návštěvu Pekingu také některá média charakterizují jako "druhou nejodpornější".
Řada lidí dnes v různých koutech světa rozhořčeně volá "Hanba Scholzovi!" Ani jejich spravedlivý hněv však nepřináší odpověď na jednu nepříjemnou, nutkavou otázku: Jak a za jakých souvislostí se to všechno dá dělat jinak? Jaká je alternativa?
