Dva roky fungování EET, elektronické evidence tržeb, která budila (a budí) vášně, jsou důvodem pro hodnocení a počítání: přinesla zisky, nebo uškodila? Ekonomové se přeli na začátku, přou se i dnes, ale podívejme se na to šířeji. Shodou okolností na den přesně s tímto výročím se znovu objevil problém dotací pro premiérovu firmu, kterou formálně převedl do svěřenského fondu. A dnešní premiér byl tím, kdo EET jako ministr financí prosazoval.
Samozřejmě, samotný důsledný výběr daní je v principu v pořádku; spravedlnost znamená, že každý dostane to, co mu po právu náleží. EET není s tímto pravidlem v rozporu, pokud je prováděna spravedlivě. Problém je jinde: v otázce, zda tento systém nejvíc nedopadá na ty nejslabší, zatímco ti nejsilnější si (i kvůli tomu) nemírně neupevňují pozici.
Známe čísla: na dani z přidané hodnoty loni EET přinesla do státní pokladny 4,7 miliardy korun. Tvrdí to finanční správa; zkusme s tím i souhlasit; a porovnejme s jiným číslem: Premiérova firma (toho času ve svěřenském fondu) má podle analýzy Hospodářských novin na další roky přislíbeno tři a půl miliardy korun dotací a pobídek na investice. Za loňský rok podle téhož listu získala na dotacích 2,1 miliardy. Na dani z příjmu přitom firma ve stejném období zaplatila 739 milionů korun. A je tu další člen vlády - ministr zemědělství. Dvoumilionovou dotaci v rámci programu rozvoje venkova dostala drůbežárna, které šéfuje jeho bratr Zdeněk Toman. Mnohým z těch, na které (někdy hodně tvrdě) dopadlo EET, se o takových částkách může jen zdát: tím spíš, že o velkou část těchto milionů i miliard se nyní povedou spory a budou předmětem dalšího dohadování, protože premiér i jeho ministr zemědělství čelí obvinění ze střetu zájmů.
Mnozí z těch obyčejných podnikatelů zahrnutých v elektronické evidenci tržeb takové či podobné spory (o mnohem menší částky) vést absolutně nemohou, stejně jako mnohdy nemohou tak snadno získat dotace, které kvůli tomu nakonec dostanou zase ti silnější, aby se díky jim stali ještě silnějšími.
Obraťme tuto větu naruby jako králičí kůži: znamená, že ti slabší se pak nutně stanou ještě slabšími. Zjednodušeně jde o narůstající nerovnost, problém, který zatěžuje celou společnost, přičemž tu zátěž nejde spočítat a prezentovat žádnou cifrou.
Podle všeho to vypadá, že EET přesně odpovídá principu, kdy opatření, zákony, regulace či směrnice dopadají tvrději na ty slabší a ještě tvrději na ty ještě slabší. Víme, jak dnes bydlí ti, kteří přišli o vlastní byt, víme, jak je obtížné pro ekonomicky slabé a ekonomicky nemotorné byt získat. Přesto se na těchto nejslabších v bytové nouzi pořád ještě dobře vydělává. Víme, jak skvěle se vydělává na těch, kteří přišli o všechno a čelí exekuci. Čím méně máte, tím více musíte dávat. To se zdá být obrazem i heslem současné doby, bohužel.
Podívejte se, jak se úředníci v této zemi činí, když kontrolují výběr daní a peníze vymáhají; a jak (ne)jsou snaživí, když přijdete na úřad a potřebujete, aby jiní úředníci placení stejným státem něco na oplátku udělali pro vás! O tom, jak nebetyčný rozdíl to je, netřeba pochybovat. Jen namátkou: získat dnes stavební povolení je leckdy tak zdlouhavé a složité, že mnozí se stavěním váhají, nebo staví načerno. Těžko říct, proč třeba v tomhle případě tomu tak je, zvlášť když komplikace zdržující stavebníky se stávají nejen sociálním, ale také ekonomickým problémem. Dá se také zjednodušeně říct, že stát rezignoval na vůli z úředníků udělat něco jiného, než dohlížitele, vymahače a šikovatele, což některým z nich - přiznejme si - asi i vyhovuje.
"Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech," stojí hned na začátku Listiny základních práv a svobod, která je součástí české ústavy. Je každé konání, každý úřednický úkon, každé rozhodnutí v souladu s tímto principem? Neměla by se tato věta vytisknout velkými písmeny a pověsit do všech kanceláří, kancelářiček, jednacích síní a sálů, i do chodeb a předsíní na každém úřadě? Neměli by všichni úředníci mít tuto větu na monitorech svých počítačů pokaždé, když je zapínají? Přičemž - a to je v této zemi zvlášť důležité zdůraznit - nejde o formální naplnění tohoto principu, ale o naplnění jeho obsahu. "Dejte císaři, co je císařovo, co je Boží Bohu," stojí v knize knih a je to skvělá příležitost k přemýšlení: třeba o tom, zda platit daně (ne)jde ruku v ruce s Boží spravedlností.
Stát, který vybírá peníze tam, kde cítí nejmenší odpor, možná opravdu rychle zaplní státní pokladnu. Ale stát, který zajistí spravedlnost a rovnost pro všechny bez ohledu na jejich postavení, konexe a bohatství, pro malé a velké, bude určitě státem lepším. A pak možná i ti, kteří daně tak neradi platí, je takovému státu dají raději. Bez otálení a vytáček; vyjde to třeba nakonec i levněji.
