Jak na tom jsme? Od premiéra Babiše slýcháme, že vyčníváme, míříme na špici Evropy, pasuje nás na tygry a dost lidí mu to baští. Realita vyhlíží jinak. Ukazuje to například projekt minimální důstojné mzdy (living wage, něco jako "plat tak akorát k životu"), který spustili experti ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR a Nadace Friedricha Eberta, a částku vypočítal tým složený z nezávislých expertů z veřejných a vědeckých institucí.
Na serveru dustojnamzda.cz se dočtete: "Koncept minimální důstojné mzdy vznikl jako příspěvek do sílící debaty o negativních dopadech nízkých mezd v České republice a o stále palčivějším fenoménu tzv. pracující chudoby, kdy lidé jen obtížně pokrývají náklady domácnosti, a to i přesto, že jsou normálně zaměstnaní."
Přijatelný životní standard u nás letos činí 31 463 korun hrubého měsíčně, v Praze 36 850 korun. S takovým platem si však nemůžete vyskakovat, pokrývá běžné výdaje, nedovolí vám žít lépe, zdravě (strava), zajistit si nadstandardní zdravotní péči a držet si třeba psa. Na důstojný plat v Česku dosáhne jen asi polovina pracujících. 170 tisícům lidí žijícím z minimální mzdy musí stačit dvakrát méně! Mnoho matek samoživitelek si o důstojné mzdě nechává jen snít (je jich okolo 175 tisíc). Nedosáhnou na ni lidé v exekuci (asi 820 tisíc a, započítáme-li i jejich domácnosti, jde o čtvrtinu českých obyvatel).
Důstojnou mzdu v Česku bere jen polovina pracujících (připomeňme ještě české důchodce, kteří často žijí buď skromně, nebo rovnou vysloveně bídně). Ze snění o "silném Česku" jsme si kecli na zem. Na severu dustojnamzda.cz čteme: "Absolutní hodnota i kupní síla minimální mzdy v ČR patří i přes její opakované navyšování v současnosti (2019) mezi nejnižší v Evropě. Nejde ovšem jen o mzdu minimální - hrubé hodinové výdělky jsou v Česku na třech pětinách průměru EU (data za 2017). Stejně tak paritní kupní síla českých mezd, tedy to, co je možné si za mzdu koupit, patří podle dostupných dat Eurostatu (2014) v rámci Evropské unie k podprůměru."
Mluvil jsem o důstojném platu s několika učitelkami v Praze: mladší na ni nedosahují ani omylem, starší se k ní blíží, některé tolik i vydělají. Chápete, že? Učitelka by měla představovat elitu společnosti, jenže ona buď nepokryje, nebo tak tak pokryje svoje potřeby.
Nevyčníváme, nejsme eurotygři, nedosahujeme ani průměru zemí EU, zaostali jsme, zaspali. Do toho připočtěte další těžkosti, namátkou kulhající zdravotnictví (nedostatek lékařů), na výměnu kolenního kloubu se v Hradci Králové čeká 728 dní, v Ostravě 900, v Praze 360 až 420 dní, v Brně 180 až 900 dní. Chybí 6000 učitelů. Bída českých silnic a dálnic, bytová krize v hlavním městě… Má smysl pokračovat?
Kdo nabízí moderní program?
Existuje hluboký rozpor mezi rétorikou vlády a realitou běžných životů. Žijeme Babišem topícím se v průšvizích, a on by vlastně měl být vděčný za ty audity a Čapáky, obvinění. Nebýt toho, lidé by si možná víc uvědomovali, že jsme se od roku 1989 příliš neposunuli a v posledních dvaceti letech (nejen za Babiše, on je jen pokračovatelem té nelichotivé tendence) stagnujeme, nestíháme. Lidem jsou předhazovány "hrozby" typu uprchlická vlna, přitom hrozbou je naše neschopnost věci změnit, překonat zastydlost, nehnutost, zastaralost, neměnit věci rétoricky, babišovsko-schillerovsko-havlíčkovsky, ale doopravdy.
Před třiceti roky jsme měli kliku, nejlepší startovací pozici z postkomunistických zemí, nezadlužené hospodářství atd. Ale dávno a suverénně nás předběhlo Polsko a my dnes svoje tempo růstu můžeme nejlépe srovnávat s Bulharskem.
Nepohyb, zastydlost, zastaralost vidíme i v zahraniční politice. Špičkoví politici tu slepě věří na bruseluvzdornou Visegrádskou čtyřku, což je absurdní a hloupé. Dávno se měli pokusit o spojení se zeměmi, jako je Nizozemsko či Belgie, inspirovat se ne u Mečiara, ale ve Finsku, vybřednout z toho "pozůstatku RVHP" a hledat nové cesty.
Silné Česko neexistuje, jde o ryze utopický pojem. Ono totiž nejde o "Česko", o nafouklý nacionalismus, nýbrž o občany a přírodu v něm žijící. Uvědomují si neustálými marketingovými kampaněmi masírovaní občané, jak jsme zaostali? Jak málo bereme, jak mnohdy předpotopně učíme své děti?
Zásadní otázka: najde se zde síla, která by zemi změnila, stagnaci překonala? Mají voliči k dispozici stranu s moderním programem? S programem pro miliony lidí, kteří nedosáhnou na důstojnou mzdu? Pro dnešní penzisty a pro lidi, kteří se bojí, že za dvacet let žádné důchody nebudou? S nadějnou budoucností pro české školy a vědce?
Má takový program ANO? Nemá, hnutí je zaměřeno především na blaho jednoho člověka, Andreje Babiše. Mají ho socialisté? Jak by mohli, když i oni pomáhají budovat blaho onoho jedince - nadsamce.
Nabízí ho ODS? Nikdy takto zaměřená nebyla, nepředstavuje moderní posun vpřed, dneska spíš symbolizuje couvání. Tak snad Piráti? Ti se něčemu takovému jistě chtějí blížit, ale jsou mimořádně nezralí (viz třeba poslední akci poslance Jakuba Michálka). Topka? Starostové? Lidovci? Nebo snad SPD a Trikolóra?
Když se takto ptáte, rozšklebí se před vámi nemodernost a nepružnost českých politiků. Ale bez moderního politického programu pro tu polovinu lidí, kteří ani nedosahují na důstojnou mzdu, se to u nás nezmění. Frustrace jen poroste. Silné Česko? Kdepak. Frustrované, zastydlé, chcíplé Česko.
