Zápas o ústavu pokračuje. Prezident Zeman oznámil, že nejmenuje Michala Šmardu ministrem kultury. Chce, aby ČSSD navrhla někoho "splňujícího alespoň elementární odborné předpoklady". Šmarda se prý nikdy nezabýval českou kulturou. "Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky," tvrdí Zeman. Požádal předsedu ČSSD Jana Hamáčka, aby mu prostřednictvím předsedy vlády Andreje Babiše navrhl jiného kandidáta.
Co prezident sleduje? O jmenování Šmardy byl premiérem požádán 31. května, není co řešit, proporce ústavy překračuje, on nemá co posuzovat schopnosti kandidáta ČSSD, je to na předsedovi vlády, který ho chtěl jmenovat, a na sociální demokracii, jež ho navrhla. Zeman zjevně přebírá podstatnou agendu vládnutí, ač nemáme prezidentský systém.
Dále vidíme: nepřestal se mstít ČSSD za to, že ho kdysi nezvolila prezidentem. Tu stranu likviduje, i když na jejím sjezdu sliboval pravý opak. Zdá se však, že už tak dost zdecimovaná sociální demokracie není jeho hlavním cílem. Jmenování a odvolávání ministrů se odehrává mezi prezidentem, který má být podle ústavy jen vykonavatelem, a premiérem, který nese veškerou odpovědnost za vládu a její složení. Terčem je Andrej Babiš, to on dostává z Hradu lekci s nadpisem "Jsi slabý premiér" nebo "Jsi pode mnou".
Znám je i třetí motiv Zemanova "nešmardování". Před sněmovními volbami výrazně podpořil dvě strany, komunisty a okamurovce (SPD). Po volbách naznačoval, že by měl Babiš právě u nich hledat podporu. Zemanův plán vyšel jen zčásti, KSČM vládě pomohla k důvěře, SPD však nahradili hamáčkovci. Všechny tyto tři motivy nejsou nové, překvapuje však, s jakou urputností Zeman své temné vize prosazuje.
Babišovi zkazil dovolenou. Těsně před ní se premiér pokusil problém hodit na ČSSD, jako by se ho nejmenování Šmardy netýkalo. Omyl. Hamáček nemůže dělat nic, jen čekat, jestli premiér podá kompetenční žalobu (či podá demisi, i to by byla cesta). Je velmi pravděpodobné, že žaloba by byla Ústavním soudem vyřešena rychle, za měsíc až dva, a že by Zeman prohrál. Hrad však sází na Babišovu transparentní slabost, neodvahu.
"Zexit" je exit z EU po zemanovsku
Premiérova reakce: "Beru prohlášení prezidenta republiky na vědomí. Budu čekat na vyjádření předsedy ČSSD Hamáčka a následně situaci řešit příští týden po návratu z dovolené," napsal Novinkám esemeskou. Požádal prezidenta o termín schůzky. S Hamáčkem se uvidí 19. srpna při jednání Bezpečnostní rady státu. "Proberu tam s ním situaci," sdělil.
Ubohé. Zato Zeman to vymyslel mazácky, vybral si ministerstvo kultury, kde "o nic nejde", nikoho nezajímá, a na tomto českém "nic" (jinde má kultura větší váhu) předvádí, že on vládne, je nad Babišem, nad vládou, nad ústavou, nad parlamentem, který se neshodne na jeho umravnění. Jako by nešlo o nic, a přitom jde o nejvíc, co máme, o ústavu.
Zemanova taktika: táhnout konflikt dál, je mistrem sváru, útoku, co naopak neumí, je spojovat, moderovat. Využil vládních prázdnin, do letního politického ticha práskl dělbuchem, zase se vřítil do centra pozornosti, opět negativně. Jaká škoda, muž jeho inteligence by mohl dělat dobré věci. Nedělá. Miluje konflikt, potřebuje ho jako drogu a umí si ji sehnat.
Babiš nemá žádnou taktiku, jen čeká na další políček. Zeman mu nedá pokoj, situace je pro premiéra mizerná, obnažuje jeho neschopnost. Nechává se Zemanem vláčet, nevzdoruje mu. Bude tlačit na Hamáčka, ať sežene jiného týpka, zemanovského ("Hele, dej tam toho Foldynu, ať je pokoj, ten dělá kultůru s těma Nočníma vlkama" nebo něco podobného).
Avšak i nyní platí: Babiš má stále šanci sebrat odvahu a vzepřít se Hradu. Nepochybně nechce do svazku s Tomiem Okamurou, ví, že to nebude k životu, že mu to uškodí. Ví, že by Okamura hrál podobnou roli, jako on sám v Sobotkově vládě, a to i kdyby kabinetu "jen" pomohl získat důvěru. Může uvažovat o podpoře poslanců jako je Foldyna a Antonín Staněk a Jaroslav Foldyna z ČSSD, odpadlíků z SPD a dvou "trikolórníků", Václava Klause juniora a Zuzany Majerové Zahradníkové, ale scházel by mu jeden hlas a jsou to lidé v podstatě antiunijní…
Co udělá Hamáček? Od vedení ČSSD získal pravomoc rozhodnout, jestli strana odejde z vlády. On to zřejmě bere jako odchod do zapomnění a uvolnění prostoru extremistům. Odejít, či neodejít, být, či nebýt, to je, oč tu běží. Načasování nejhorší možné: prázdniny, politika nikoho nebere, o život bojující sociální demokracie emoci skoro jistě nevzbudí. Pokud má odejít z vlády, Hamáček by radši velké, ideové téma, třeba chybějící peníze na sociální péči. Ne Šmardu: "Proč jste odešli z vlády?" - "Kvůli Šmardovi." - "Kdo to je?" - "Měl být ministrem, kultury." - "Fakt… ?"
Nejde však jen o slabého Babiše a skomírající ČSSD. Sledujeme útok na podstatu české politiky, kdy strany do vlády vysílají své muže a ženy. Nemáme mít úřednické, nýbrž politické vlády. Zeman bourá ústavní systém. K vládě přitahuje dvě extrémní, prokremelské partaje, usiluje o to, abychom byli v EU nedůvěryhodní, na okraji, potížisté.
Dnes mu už nejde o czexit (ten při brexitovém martyriu nejspíš nemá naději), Zeman dělá "zexit", exit z EU po zemanovsku, zničení důvěry v Česko jako liberální demokracii.
