První soudní dějství kauzy bývalého poslance TOP 09 Dominika Feriho máme za sebou. Obvodní soud pro Prahu 3 ho nepravomocně uznal vinným a uložil mu nepodmíněně tři roky ve věznici s ostrahou, jak žádala státní zástupkyně. Feri byl nakonec obžalován ze dvou znásilnění a jednoho pokusu o znásilnění. Po vynesení rozsudku se na místě odvolal, necítí se vinný.
Jsme země s úzkou definicí znásilnění. Feriho případ k tomuto trestnému činu přitáhl mimořádnou pozornost a ukázal ne nedokonalosti, ale chyby ve vymezení toho, co znásilnění je.
Zároveň se není čemu divit, žijeme v zemi, kde se ženy nemohou považovat za rovnocenné mužům - a znásilnění se převážně týká právě žen. Žijeme v zemi, která dosud nepřijala Istanbulskou úmluvu, jejímž cílem je bránit ženy proti násilí. Žijeme v zemi, kde znásilnění ženy pro mnohé není nic vážného, dokonce bývá obraceno naruby. Jak? Třeba takto: "může si za to sama", "neměla tam chodit", "byla moc vyzývavá", "řekla si o to", "určitě ho sváděla", "může bejt ráda" atd., atd.
I když soudkyně Lenka Hájková (žena) rozhodla, že část hlavního líčení bude probíhat s vyloučením veřejnosti, aby ochránila poškozené, případ Feriho by mohl sloužit jako jakási učebnice pro tuzemce. Aby lépe chápali, o jak nepřijatelný akt při znásilnění jde, jak vážné a dlouhodobé má důsledky, jak drsně mění životy obětí. A taky jak málo o tom víme. Kvůli uzavření části procesu máme informace především ze závěrečných řečí, ale i ty mají sílu.
Soudkyně Hájková řekla, že obětmi byly "perspektivní mladé ženy, u kterých došlo vinou obžalovaného k dlouhodobému snížení kvality života. Jejich životní dráhu to poznamenalo". U dvou z nich po znásilnění propukla silná posttraumatická stresová porucha. Jedna si část událostí dobře nepamatuje, u Feriho dokonce upadla do bezvědomí. Podle Hájkové u ní došlo k peritraumautické disociaci, při níž se člověk extrémnímu stresu brání tak, že se odpojí od svého těla i emocí. Stav provází ztuhlost a paralýza, ale i změněný stav vědomí. "Některé organismy se dělají mrtvými, aby přežily," připomněla Hájková.
Pro mnoho lidí, především mužů, kteří znásilněni nebyli, je těžké vžít se do pocitů obětí. Bagatelizují je, jako by o nic nešlo. Představují si, že se přece mají bránit, pokud jim někdo zrovna nedrží pistoli u spánku nebo nůž na krku. Mají zápasit, mají jakousi podivnou povinnost všecko si zapamatovat a samozřejmě hned po znásilnění vyrazit na polici a čin nahlásit. Proč čekají roky? Souzené skutky se staly v letech 2016 až 2018. Ženy promluvily až v roce 2021.
Smál se tak nahlas, až to bylo slyšet do jednací síně soudu
Soud tyto mylné představy smetl ze stolu. Ukázal, jak funguje strach, stres, jak může oběť ztratit vládu nad svým tělem, jak zamrzne, zneschopní sebe samu, nevnímá detaily, postupně může některé momenty úplně vytěsnit, zapomenout. Nepamatuje si pak třeba pro obžalovaného tak důležitý detail, jako co vlastně pili, kolik bylo hodin, kde stál v kuchyňce kávovar.
Soud nás učí chápat pojmy jako popření, kdy oběť potlačuje negativní prožitek, omlouvá násilníka, nějak si snaží racionalizovat prožitou traumatickou událost. Není pak divu, že se s násilníkem dál stýká, že to celé pokračuje. Ostatně víme, že znásilnění probíhá i mezi manželi a partnery a většinou ani není nahlášeno. Samo ohlášení znásilnění či pokusu o něj se pak nezbytně jeví jako další trauma, další děsivá událost, které se žena chce vyhnout, aby se to v ní celé neopakovalo, aby o tom nemusela mluvit, navíc s cizími, podezíravými lidmi.
Je nezbytné si uvědomit, že znásilněné ženy, které čin ohlásí, třeba i po letech, musejí sebrat velikou odvahu. Zvlášť tehdy, když se stanou obětí veřejně známé, populární osoby, politika či jiné celebrity.
Nejde jen o přístup policistů. Zmocněnkyně poškozených Adéla Hořejší popsala znalecké zkoumání, jež bylo pro jednu z poškozených retraumatizující. Feri ji měl znásilnit ve svém bytě, kam přišla po koncertě s ním a s dalšími přáteli. Znalci chybovali a žena musela údajně sedmkrát opakovat, co prožila. Nejprve byl problém dohodnout termín, pak musela kvůli pochybení podstoupit znalecké zkoumání znovu, trauma prožívala opakovaně. O jedné znalkyni Hořejší prohlásila: "Mocenský necitlivý přístup je zarážející, chovala se nepřátelsky a otázky pokládala podrážděně a úsečně." - Jděte pak znásilnění hlásit, vystavte se tomu…
Traumaticky musel působit i soud. Soudkyně Hájková zveřejnila, co Feri dělal během výpovědí žen, jež slyšel prostřednictvím audiopřenosu ve vedlejší místnosti: "Smál se tak nahlas, až to bylo slyšet do jednací síně soudu. Dvě poškozené to uváděly jako výrazně nepříjemnou okolnost při své výpovědi. Pan obžalovaný má právo na obhajobu, ale nikoliv takto neomaleným a necitlivým způsobem." Ten přístup vypadá spíš nadřazeně, nadsamecky, predátorsky. Feri však namítal, že nemá ten dojem, že by se takto choval.
Jeho přístup k ženám měl až spotřební charakter
Mimořádně důležitý moment soudu nastal, když Adéla Hořejší po soudním jednání popisovala Feriho vzorec chování. Řekla, že "jeho přístup k ženám měl až spotřební charakter. On je spotřebovával pro vlastní uspokojení, aniž je vnímal jako lidi, aniž vnímal jejich potřeby. Byly to v zásadě objekty, které sloužily jeho mocenským a sexuálním potřebám. Mělo to skutečně až takový rutinní, neoriginální charakter… jako predátor si vybírá slabší kořist".
To je zřejmě velmi přesné a souvisí to nejen se vzorcem chování Feriho, ale i s převažujícím přístupem české společnosti, kde žena není mužům rovnocenná, kde se tuto "tradici", tento absurdní pohled nedaří změnit. Mimochodem zřejmě i proto není současná definice znásilnění vázána na sex bez souhlasu. A když to experti prosazují, odpůrci hned vytasí námitku "jak se to bude dokazovat".
Nezapomeňme, že policie a žaloba pustily k soudu jen tři případy, protože ostatní nenaplňovaly současnou definici znásilnění. Což ovšem nelze chápat tak, že se nestaly.
Jak už řečeno na začátku, rozsudek obvodního soudu není pravomocný, Feri se odvolal, proces bude pokračovat. Jeho smyslem je co nejvíc se přiblížit k pravdě o tom, co se stalo oněm třem ženám. Ale má i další smysl, a tím je v české společnosti skončit s kulturou znásilnění (takzvanou rape culture). Změnit poměry, kdy je sexuální nátlak a násilí, obvykle páchané muži na ženách, omlouváno, zlehčováno nebo dokonce vnímáno jako jakási danost, samozřejmost.
Pokud by se někomu zdálo přehnané mluvit u nás o kultuře znásilnění, pak jen připomenu, co následovalo, když Apolena Rychlíková a Jakub Zelenka zveřejnili texty o jednání Dominika Feriho. Jak mnozí přenášeli vinu na oběti, jak na ně byla házena zodpovědnost za to, co se jim stalo, kolik lidí se ozývalo, že je to hon na čarodějnice, politická rána pod pás, že se poslanci Ferimu nic neprokáže, že je to normální atd.
Soud neskončil, exposlanec Feri trvá na své nevině, někteří ho dál brání, ba obdivují. Nevíme, jestli bude nakonec odsouzen. Ale dostali jsme lekci z predátorství, lekci z toho, jaké důsledky má sexuální násilí, znásilnění a jak vážným traumatům oběti poté čelí. Máme teď větší šanci skoncovat s kulturou znásilnění. Vidět to jinak. A ženy snad mají naději, že je český systém snad časem společensky zrovnoprávní. Reálně nám samozřejmě rovny jsou a byly vždycky.
