Evropský soud pro lidská práva čerstvě rozhodl, že Belgie může trestat ženy, které si na veřejných místech zahalují závoji či šátky z velké části postavu a hlavu. Týká se to kupříkladu burky (oblečení, které zakrývá i obličej) nebo nikábu (závoje, které zahaluje obličej, ne však oči), tedy tradičního oblečení ortodoxních muslimek.
Podle soudu zákazem zakrývání obličeje není porušeno ani právo na ochranu soukromí a rodinného života, ani svoboda myšlení, svědomí a vyznání, tedy základní lidská práva. Potvrdil i pokuty, které byly za neuposlechnutí uloženy.
Až do Štrasburku se odvolaly Belgičanka Samia Belcacemiová a Maročanka žijící v Belgii Yamina Oussarová. Bránily se zákazu nikábu a sdělily, že ho nosí dobrovolně, díky svému náboženskému přesvědčení a že zákaz z června 2011 porušuje jejich lidská práva. Nerespektovaly ho a byly pokutovány, proto se soudily.
Zajímavá je argumentace Evropského soudu pro lidská práva. Konstatoval: "Otázka, zda je celoobličejový závoj v belgickém veřejném prostoru přijatelný, je otázkou rozhodnutí společnosti (míněno belgické)." Zákaz lze podle soudu považovat za "nezbytný pro soužití v demokratické společnosti". Zároveň soud rozhodl, že zákon přispívá k zachování bezpečnosti občanů.
V Belgii žije 11,5 milionu obyvatel, pět procent, tedy přes půl milionu, tvoří muslimové. Je tam diametrálně odlišná situace než u nás. Pravda je, že integrace muslimů se místy nezdařila. - Ony dvě muslimky se cítily zákazem nikábu diskriminovány, omezovány ve své osobní svobodě a pokusily se bránit, jak je to v evropské kultuře běžné, soudní cestou. Neuspěly ani v Belgii, ani u lidskoprávního soudu.
Soužití nad závojem
Jejich svoboda nevystavit nic (kromě očí) ze svého těla na odiv byla omezena zákonem podobně jako v jiných zemích Unie; první s tím přišla Francie. Podobně je u nás nemožné, nedovolené, aby člověk budil pohoršení a chodil třeba nahý jinde než na místech k tomu vymezených, tedy pravý opak toho, co chtěly Belcacemiová a Oussarová.
Soud neargumentoval křesťanskými hodnotami, ani našimi zvyklostmi, ale mimo jiné potřebou zajistit prostor pro bezproblémové společné soužití národnostních a náboženských skupin, zaručit sociální soudržnost. Nikáb (burku) vnímá jako oddělování se od okolní společnosti, jako neúnosné vydělování se jedné skupiny z celé belgické society, jako znemožnění "žít společně", pospolitě.
Verdikt klade důraz také na ochranu práv a svobod druhých lidí; týká se výhradně zakrývání obličeje na veřejnosti. "Stát usiluje o ochranu zásady interakce mezi jednotlivci, což je z jeho pohledu základní moment pro fungování demokratické společnosti." Západní jedinec tedy nemá právo asocializovat se na veřejnosti. Pokud chce zůstat mimo, vydělen, skryt za neprůhledný oděv, musí si k tomu zvolit soukromí. Druzí mají právo vidět na veřejnosti jeho tvář.
Zjevně to (v Belgii) souvisí také s bezpečností a možností identifikace. Ale nejen, zároveň jde o možnost navázání otevřeného kontaktu mezi lidmi.
Souvisí rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva nějak s tuzemským pozdvižením okolo plavek burkin, v nichž se objevily dvě ženy v akvaparku v Čestlicích? Nikoliv.
Jednak u nás nemáme zákon, který by zakazoval burku či nikáb, a jednak burkiny nezakrývají tvář. Mají spíš opačný význam: ortodoxním muslimkám umožňují, aby se šly koupat, aby se dostaly mezi lidi. Přitom interakci s druhými neznemožňují. Abych byl s někým v kontaktu, nepotřebuji vidět jeho krk, břicho, záda, ruce a stehna. Obličej však ano.
Často slyšíme výtky tuzemců, že Evropa nebrání svoje hodnoty, že se islamizuje atd. Soud ve Štrasburku ukázal, že to nesedí, zároveň ovšem zdůraznil, jak důležité je pro společnost veřejné soužití. Zákaz nikábu podpořil právě proto, aby se dalo komunikovat. Poučné i pro nás.
