Píše se o ní v New York Times, mluví v diplomatických kuloárech, ptají se na ni zvědaví evropští spojenci Česka. Ještě ji ale nikdo neviděl. O čem je řeč? O střední a východní Evropě, která po ruském vpádu na Ukrajinu převezme v Evropské unii vůdčí úlohu a konečně se vymaní ze jha Francie a hlavně Německa. Důvodem má být fakt, že nešťastný chod dějin, který zatím vyvrcholil ruským útokem proti Ukrajině loni v únoru, dal za pravdu spíš k Rusku obezřetnějším zemím - hlavně Polsku a Pobaltí, ale také Česku.
Taková představa však vychází z jednoho omylu a předpokládá splnění tří podmínek, se kterými se Česko nezačalo vůbec vypořádávat.
Omylem je, že Německo a další evropští obři mají při spoluurčování evropské politiky automaticky silnější hlas. V některých oblastech to platí - třeba v energetice, kde preference německého byznysu pro levný ruský plyn zajistila na dlouhé roky tuto "výhodu" i pro Česko.
Větší výtlak zajistí větší populace a silnější HDP i v ekonomických otázkách. V mnoha dalších oblastech to ale pravda není. Zrovna Německo bývá při hlasováních ministrů a lídrů členských států dost často zastáncem názoru, který se nakonec neprosadí.
Mnohem důležitějším faktorem je schopnost dostávat do klíčových postů v evropské politice "naše" lidi. Kteří jsou tak od samého začátku u vzniku návrhů nových evropských pravidel a mohou do nich vpracovávat ne tolik omílané "národní zájmy", ale prostě a jednoduše ohled na rozličnou realitu v jednotlivých 27 členských státech EU.
A tím se dostáváme k podmínkám. Tou první a hlavní je, aby zejména osazenstvo Úřadu vlády a všech ministerstev konečně pokročilo od mentálního nastavení "evropská politika se nějakým způsobem děje a my tomu buď vzdorujeme, nebo se necháváme vláčet proudem".
Že tam stále nejsme, se ukázalo třeba minulý týden. Na evropské úrovni se nyní jedná o nových emisních normách pro auta. Z více stran zní, že to možná není nejlepší nápad. Některé státy to vidí podobně, některé jinak. Ministr dopravy Martin Kupka (ODS) informuje, že jel do Bruselu oznámit naše razantní odmítnutí. Zkušený diplomat v EU Jaroslav Zajíček ve stejnou dobu popisuje, jak hledá společně s dalšími zeměmi kompromisní řešení, které by bylo výhodné i pro Česko.
Místo "Evropě to osladíme" by bylo lepší "peče celá Evropa"
Jedna z těchto dvou komunikačních strategií Česku může zajistit větší vliv a respekt, a ta první to není. Dokud ale nezačnou o evropské politice naši volení zástupci mluvit víc konstruktivně, nikam se neposuneme. Jenže to by vyžadovalo přikládat Evropě dostatečnou důležitost, evropskou politiku perfektně chápat, orientovat se v komplexních, často odborných tématech a znát nejen postoj svůj, ale i zemí, se kterými vyjednáváme.
Ve všem mají čeští politici rezervy a ve veřejném prostoru zaznívá nesmírné množství nepřesností a nepravd. Kouzelně to zformuloval bývalý zpravodaj v Bruselu Viktor Daněk: "Buď víme v Česku všechno mnohem lépe než ostatní, nebo je u nás něco špatně."
Podmínka číslo dvě: nepodceňovat "měkká" témata. Po úspěšném českém předsednictví v Radě EU začaly hlavně středně velké státy západní Evropy v Česku intenzivně sondovat. Mají pocit, že se Česko vymanilo z myšlenkového vakua obklopujícího Maďarsko, a chtějí s námi spolupracovat. Zájem je podle vyjádření mnoha diplomatů na uzavřených jednáních motivován i nejistotou, jak dopadnou letošní volby v Polsku a jestli se tamní demokracie nepřikloní ještě víc k orbánovskému modelu potlačujícímu svobodu soudů, médií, projevu i přístupu k vzdělání.
Témata jako Ukrajina, bezpečnost a energetika jsou pochopitelně klíčová, bylo by ale naivní si myslet, že pro naše spojence není důležité, jak se stavíme k otázkám, jako jsou práva žen a menšin nebo postihování domácího násilí. Například Istanbulskou úmluvu, která toto řeší, neratifikovalo jen šest států EU, všechny východní: Bulharsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Slovensko - no a právě Česko.
Třetí podmínkou je, že i kdyby se česká politická reprezentace rozhodla, že místo "Evropě to osladíme" bude lepší strategií "peče celá Evropa", kde si snad můžeme dělat zálusk na větší vliv, musí mít v zádech oporu veřejnosti. Tu české předsednictví navnadilo, pořád jí ale chybí fundamentální informace. Třeba že z evropského rozpočtu stále dostáváme v čistém součtu hodně peněz, že nás ministři a premiér pravidelně zastupují na jednáních v Bruselu nebo že opravdu ani teď o všem nerozhodují Němci kdesi v kutlochu bezejmenného bruselského byrokrata. Není ale divu, o těchto věcech se u nás prakticky nemluví.
Kde tedy začít? O koordinovanějším přístupu k evropské politice, jaký dlouhé roky praktikuje třeba Nizozemsko, nejspíš můžeme zatím jen snít. Zkoušet však Evropu lidštěji, empatičtěji, srozumitelněji a aspoň trochu s nadšením vysvětlovat, to by naši politici zvládnout mohli. Právě u EU, která je jedním z nejčastějších terčů ruských dezinformací, totiž strategická komunikace není pouhým "nice to have", ale zásadním předpokladem našeho budoucího geopolitického směřování a bezpečnosti. Tak šup ke kormidlu.
