V noci ze středy na čtvrtek padne i jedno z posledních viditelných proticovidových opatření - povinnost zakrývat si ústa a nos v hromadné dopravě, předepsané to už zůstane jen v nemocnicích a sociálních zařízeních. Zároveň na konci tohoto týdne nebo nejpozději na počátku příštího dosáhne Česko smutné mety 40 tisíc mrtvých, které si koronavirus vyžádal. Za 25 měsíců pandemie tak u nás na její následky zemřelo více lidí, než je všech obyvatel České Lípy či Třebíče.
Ruská válka proti Ukrajině, uprchlická a energetická krize i mimořádně vysoká inflace vytěsnily covid z titulních i předních stránek novin a z hlavních televizních zpráv. Přesto kvůli němu stále každý den umírá v průměru kolem dvaceti lidí.
Český stát v ochraně svých občanů před pandemií nepochybně selhal. To není názor, ale statisticky průkazný fakt. V počtu úmrtí na obyvatele jsme devátou nejpostiženější zemí na světě. Ze zemí Evropské unie jsou na tom hůře jen Bulharsko, Maďarsko a nepatrně i Chorvatsko. Srovnatelně lidnaté evropské státy, s nimiž se rádi poměřujeme, dokázaly ochránit mnohem více svých občanů. Například ve Švédsku zemřelo zhruba 18 tisíc lidí, v Portugalsku 22 tisíc a v Rakousku jen něco přes 16 tisíc lidí. Dá se tedy tvrdit, že přinejmenším polovina českých obětí zemřela zbytečně: mohli jsme je zachránit, kdybychom volili lepší strategie.
Vir, válka a bezpečnost
Je čas, aby kabinet nebo Poslanecká sněmovna zřídily nezávislou vyšetřovací komisi s cílem zjistit, proč země v boji s pandemií selhala. Na základě jakých argumentů se přijímala klíčová rozhodnutí? Kdo všechno a s jakými záměry do rozhodování zasahoval? Proč byla opatření často chaotická nebo opožděná? Proč se státu nepodařilo přesvědčit více lidí, aby se nechali naočkovat?
Na všechny tyto a mnohé další otázky neznáme odpovědi, ale znát bychom je měli. Ne kvůli tomu, abychom mohli svalit vinu na konkrétní osoby, ale hlavně proto, aby se podobné selhání již nemohlo opakovat.
Zkušenost z let 2020 a 2021 ukazuje, že poté, co pandemie v letních měsících téměř zmizela, na podzim udeřila s novou silou. A to i loni, kdy již byla významná část populace očkovaná. Stále se objevují nové a nakažlivější mutace viru, a navíc se ukazuje, že i mírný průběh nemoci může mít závažné dlouhodobé následky. Není žádný racionální důvod předpokládat, že letos budeme tohoto scénáře ušetřeni. Jen analýza starých chyb nám může pomoci, abychom je neopakovali.
A pak je zde ještě jeden znepokojivý faktor: vše nasvědčuje tomu, že skupiny lidí, které šířily dezinformace o covidu a ztěžovaly státu zavádění protiepidemických opatření, se z velké části překrývají se skupinami těch, kteří dnes skrytěji či otevřeněji podporují ruskou agresi proti Ukrajině. Napojení české dezinformační scény na Rusko konstatuje již několik let ve svých výročních zprávách i Bezpečnostní informační služba. Potřeba řádně rozkrýt pozadí dezinformací o covidu, které šířila i řada lékařů a dalších expertů, je tak bez ohledu na to, zda přijde další vlna epidemie, velmi urgentní z hlediska národní bezpečnosti.
Autor, historik, je šéfredaktorem revue Paměť a dějiny.
