Odložit daně. Ne, nabídnout úvěry. Radši kurzarbeit. A odložit nájmy. A taky úvěry. Ale živnostníkům nic. Nebo radši něco. Ale vlastně nic. A odložit pojistné. Tak ne! Anebo ano....
Jak jen ekonomický protikrizový plán vlády ctěnému čtenáři přiblížit? To nejhorší možné novinářské klišé velí vzpomenout na Čapkovu pohádku o pejskovi, kočičce a narozeninovém dortu. Je téměř věcí žurnalistovy cti mu odolat. V tomto případě jde ale o prakticky ztracený zápas. Přesnější popis totiž snad ani vymyslet nelze…
Včera do vládního receptu přibyla zatím poslední ingredience - odložení sociálních odvodů firem o tři měsíce. Nezní to špatně. Ostatně stejně jako v pohádce i zde platí: každá ze surovin je sama o sobě určitě skvělá. Když se ale naházejí do jednoho hrnce bez jakéhokoliv rozmyslu, nemůže být výsledkem nic jiného než havárie. Ekonomice, firmám ani lidem výsledek nejen nepomůže. On jim přímo způsobí ošklivý břichabol.
Jde přitom o výdaje za stovky miliard korun, které republika bude splácet desítky let. Je tedy smrtelným hříchem nenastavit teď pomoc co nejlépe, má-li její břímě zatížit i naše děti.
Pět osvědčených rad
Nejprve od sebe oddělme krizi zdravotnickou a ekonomickou, jakkoliv oboje způsobil stejný vir. Je mezi nimi jeden zásadní rozdíl. Zatímco v případě zdravotnictví dosud nikdo přesně neví, co všechno covid-19 ještě způsobí - a jakých opatření tedy bude zapotřebí -, u ochromené ekonomiky je tomu zcela naopak.
Experti i praktici nabízejí spoustu dobrých a osvědčených receptů, jak v podobné situaci postupovat. Byť už to na těchto stránkách bylo laicky i odborně vysvětleno několikrát, dopřejme si tu lekci ještě jednou. Abychom nahlédli, do jakého hospodářského chaosu nás vláda momentálně vede.
V první řadě platí, že peníze lze za zlých časů v ekonomice udržet nejjednodušeji tak, že stát na nějaký čas pozastaví výběr daní a pojistného.
Dále je zřejmé, že má-li hospodářství krizi přežít, budou podniky nějakou dobu potřebovat levné úvěry.
V neposlední řadě se také vyplatí zabránit firmám v masovém propouštění. Nástroj, kterým toho lze dosáhnout, se jmenuje kurzarbeit - a stát v jeho rámci přispívá podnikům v potížích na mzdy zaměstnanců.
Pak je zde otázka náhrad. Dopadne-li na republiku meteorit, je nad slunce jasné, že státní kasa nemůže masivně odškodnit v plné výši každého, kdo tím utrpěl. Je ale třeba, aby se vláda před placením neschovávala. Vyrovnání bude z logiky věci nízké, někdy i jen symbolické. Ale musí být spravedlivé - konstruované například podle poklesu tržeb.
A konečně za páté: je třeba rozvolnit insolvence a exekuce, protože do nich teď evidentně spadne kdekdo, často ne vlastní vinou.
A pět cest do pekel
Prakticky nic z toho vláda nezvládla zavést bezchybně, i když si na to založila snad nejvíce poradních orgánů v Evropě. Vezměme to popořádku.
Nouzový stav kabinet vyhlásil 12. března. Nejpozději tehdy bylo jasné, že se řítíme do opravdu velkých potíží. Návrh na odložení plateb pojistného ale vedení země přijalo až 27. dubna - šest týdnů po všem ostatním. Celá pomoc navíc byla dosud designovaná bez tohoto opatření, takže jeho čerstvé zavedení moc neladí s těmi ostatními.
Například s půlročním moratoriem na splácení nejen fyzických, ale i právnických dluhů. Což je nabídka, již teď nepochybně využije i mnoho firem, které byly předlužené už před krizí - a ta jim tak nyní perverzně umožní záchranu na úkor těch zdravých. Do velmi podobné kategorie pak spadá i 150 miliard korun, které mají posloužit jako státní záruka na nové "covidové" úvěry. Bankám se bohužel brutálním lobbingem podařilo dosáhnout toho, aby jim pravidla využití této "krizové pomoci" otevřela cestu i k odmazání spousty dávných úvěrových ležáků na vrub státu…
Další položku představuje kurzarbeit. Buďme spravedliví a přiznejme, že jde v tuto chvíli asi o nejpovedenější z vládních opatření. Jeho stávající podoba ale představuje řešení maximálně na duben a květen. Erár teď v jeho rámci posílá peníze na odstavené zaměstnance, je to tedy spíše stoparbeit než kurzarbeit. Rychle ale budeme potřebovat něco více motivujícího. Program ve stylu vraťte se do práce, snažte se zase vyrábět a stát vám pomůže.
Tím se dostáváme ke stěžejnímu bodu. Jak hloupé bylo arogantní plošné odmítnutí náhrad, ukázal na sklonku minulého týdne soud. Místo aby vláda jednala čistě podle krizového zákona, který počítá s odškodňováním, schovala se za normu o ochraně zdraví, odkud lze udělat na všechny dlouhý nos. Od počátku bylo přitom možné všem - od malých živnostníků po velké firmy - slíbit transparentní snížení daní dle propadu tržeb. Případně poskytnout nějakou částku předem. Nejprve ovšem vláda nenabídla nic a pak selektivně 25 tisíc živnostníkům, takže nyní má po zásluze obří problém.
Na závěr trocha chvály. Přičtěme týmu Andreje Babiše k dobru, že ve spolupráci s parlamentem změkčil insolvence i exekuce. Byť stále ne dostatečně.
Zima nespokojenosti
Celkově vzato zase jednou místo aplikace osvědčených a transparentních postupů vytváříme jakousi českou cestu. Přesně tu, která zatím snad úplně pokaždé skončila špatně.
Nejenže si za stovky miliard nekupujeme efektivní pomoc pro celou ekonomiku, ale vytvořili jsme si velkou naplánovanou krizi, která se přihlásí nejpozději na podzim.
Tento stát totiž vůbec nedokáže pracovat s podmíněností, takže je vše direktivně od do. Ptejme se tedy. Co až skončí půlroční úvěrové moratorium? To se všechny padlé firmy najednou položí do bankrotu? Nebo přejmenujeme Českomoravskou záruční a rozvojovou banku zase na Konsolidační a budeme tam odmazávat veškerý odpad?
Po A chybí B i u nesplatitelných osobních spotřebních úvěrů. A obřím nerozumem je třeba i údajná "ochrana" nájemníků, která ovšem dostane nejprve majitele do druhotné platební neschopnosti a pak na podzim do exekucí i ty, kteří by najednou měli nájemné velmi rychle doplatit.
Bez ohledu na to, zda se viru zbavíme, nebo tu s námi zůstane, nás čeká smutný závěr roku. Rozfofrovaný rozpočet bude v půlbilionovém schodku a lidé vyhození ze zaměstnání, s klinicky mrtvou živností, nebo na odchodu z nájemního bytu, se začnou ptát: proč není líp?
