Sláva vítězům, čest poraženým. Prezidentské klání vyhrál Miloš Zeman, prohrál Jiří Drahoš. Neuvěřitelně těsné vítězství, 51 ku 49 procentům, rozdíl pouhých 150 tisíc hlasů, je svědectvím o stavu české společnosti, societa rozříznutá napůl, silně antagonistická, do značné míry vyděšená, hledající silného vůdce, a nakonec si zvolí muže s chatrným zdravím, který připomíná všechno možné, jen ne silného vůdce.
Dvě základní otázky: proč Miloš Zeman vlastně vyhrál? A co nás v dalších letech pravděpodobně čeká?
Prezident měl na své straně řadu výhod: úřad, a jak ho dokázal stoprocentně využít (skoro pět let neúnavně cestoval do krajů). Dále postavu miliardáře Andreje Babiše. Jejich pakt se Zemanovi vyplatil, podpora šéfa ANO a vedení hnutí hrála velkou roli ve finále, v posledních dvou týdnech.
Klíčový byl masivní přístup do médií. Zeman měl a má takřka pro sebe TV Barrandov a, viděli jsme to při debatách, mohl počítat i s Novou a Primou i dalšími médii. K tomu nutno přidat silnou podporu proruských serverů, mocnou hybridní kampaň v internetovém prostoru, která ničila soupeře a nikdy nešla proti Zemanovi.
Na své straně měl SPD Tomia Okamury, další politické uskupení, které hraje na emoce a využívá strachu. A samozřejmě, Miloš Zeman má velkou politickou zkušenost, je dobrý řečník a ovládá umění nestydět se tisíckrát zopakovat stejnou věc, přičemž je fuk, je-li pravdivá, polopravdivá, či lživá.
Když to sečtete, zdá se neuvěřitelné, že Jiří Drahoš prohrál tak těsně. Jeho arzenál byl mnohem skromnější. Prohrát však přece nemusel. Bohužel, přiznejme si to, byl příliš slabý. Volby se odehrály jako referendum o Zemanovi, nikoli jako souboj dvou rovnocenných soupeřů.
Voliči se získávají v médiích, na náměstích, v kontaktu s lidmi. Drahoš není řečník, nemá klid a přirozenou vnitřní jistotu, mluví příliš opatrně. V debatách sice na Zemana stačil, zvláště v té druhé, ale neporazil ho, nemluvil tak, že by posluchač cítil: tohle jde z něj. Měl to naučené, postrádal přirozenost a lehkost.
Martin Fendrych a další komentátoři Hospodářských novin hodnotí výsledek voleb. Bylo to referendum o Miloši Zemanovi a Zeman ho vyhrál:
Drahoš začal pozdě
To jsou paradoxy, Zeman sypal jednu nepravdu za druhou, ale suverénně, jako by to byly univerzální pravdy. Ani jeho těžko snesitelné okolí mu nakonec nedokázalo dostatečně uškodit, od něj se slušné okolí prostě nečeká.
Kdyby kandidovala čtveřice Drahoš, Fischer, Horáček a Hilšer, Zemana by pobila. Kdyby v debatách vystupoval kdokoli z těch tří, Horáček, Fischer nebo Hilšer, Zemana by porazili. Drahoš to však nezvládl. Zbývala jeho slušnost, jenomže na tu se v show světě nehraje, tak zle nám ještě není. (Je nám až příliš dobře.)
Ještě jeden fakt: Drahoš začal s kampaní pozdě. Podcenil fakt, že se Zeman vyskytuje trvale všude, stále jezdí do krajů, jeho kampaní je úřad. Aby Drahoš vyhrál, byl by musel zemi objíždět nejméně dva roky. Naučil by se mluvit, byl by si lépe osvojil témata vnitřní o zahraniční politiky.
Společnost rozseknutá na dva díly. Část pasivně přijímá, co se k ní z Hradu či z pódia snese, aniž by to promýšlela, prostě to řekl Pan Prezident. Velké množství občanů se chová agresivně, šíří nenávist. To ničí každé společenství.
Je tu i druhá část society, aktivnější, se zájmem a starostí, z menší části též postižena záští, méně než protistrana. Tato aktivní část společnosti prohrála, ale nijak fatálně, ne "na věčné časy". Svoji aktivitu si snad, věřme, ponechá.
Přesto jsou volby temnou zprávou o Česku. Západní média psala o volbě mezi Západem a Východem. Vyhrál Východ, Zemanova inklinace k Putinovi, nekorektnosti, hrubosti, rozdělování, nálepkování, nenávisti, autoritářství. Toto těsně zvítězilo, je to na koni, jak ukázala tiskovka prezidenta po volbě.
Hra se semtexem
Z marasmu se budeme těžko hrabat ven. Se Zemanem jsme v unii nedůvěryhodní partneři. Nejde jen o kvóty, ale o podporu Putina na Krymu, na Ukrajině, zpochybňování NATO (Zeman víc věří ruskému ministru zahraničí Sergeji Lavrovovi), o tendenci "učit se stabilizovat společnost" v Číně.
Čeká nás stagnace, cesta na okraj Evropské unie, mezi trpěné země. Zeman nemá dobrý výhled ani ve Spojených státech, sice vítal vítězství Donalda Trumpa, ale i pro něj už se stal personou non grata díky vzhlížení k Putinovi, Trump dnes tohle vůbec nepotřebuje.
Domácí politika? V salonku, kde Zeman sledoval sčítání hlasů, seděli Milan Chovanec a Tomio Okamura. (Andrej Babiš ne.) Staronový prezident dává jasně najevo, že dokončí likvidaci Sobotkova křídla v dříve své ČSSD. Bývalý pučista Chovanec byl připuštěn k oslavám. Jeho dalším spojencem je extremista Okamura. Jasný vzkaz občanům: vyhrál jsem těsně, ale na druhou půlku národa kašlu.
Jak se asi na výhru Zemana dívá Babiš? Ví, že si hraje se semtexem. Část jeho byznysu (nyní ve svěřenském fondu), se nalézá v Německu. Babiš nevypadá, že by chtěl další rozkol s Bruselem, zákopovou válku s Evropskou komisí. Ví dobře, co unie pro Česko znamená, kde se octneme bez ní.
Můžeme čekat, že si ti dva přestanou rozumět. Zeman už nemůže být zvolen potřetí. Druhé prezidentování je jeho poslední štace. Už nikoho nepotřebuje a jeho okolí (Mynář, Nejedlý a další) vědí, že je čeká maximálně pět let. Teď to rozjedou.
Výhra Zemana není výhrou Babiše. Dva kohouti na jednom smetišti. Čekejme spory. Může sem patřit referendum o vystoupení z EU, dost možná i uprchlíci, peníze na obranu (viz slib daný NATO) a další témata.
Zemanova výhra nás přijde draho. Česko už dnes ztratilo svou slušnou pozici v unii, budeme nyní eurotrojským koněm.
Prohra Drahoše (slušnosti) je úkolem pro českou občanskou společnost a svobodná média. Čeká nás bitka o udržení nezávislosti a o důvěryhodnost. Půjde o to, aby Česko nebojovalo samo se sebou, aby nebylo rozděleno na dvě země. Zeman to bude dál živit, musíme vzdorovat.
