Ve čtvrtek teror v Barceloně. Dvanáctý útok autem či náklaďákem do lidí v Evropě od roku 2009. Dosud v Barceloně 14 mrtvých, přes sto zraněných. A člověk si uvědomí, jak těžké je s teroristy nespolupracovat, míním teď nechtěnou spolupráci, nechtěnou propagaci tohoto zla, neúmyslné či nevědomé šíření nenávistné ideologie.
Představme si (nemyslitelnou) situaci: útok se odehraje, policie chytá pachatele, ale zkáza, kterou napáchali, nemá širokou publicitu. Zůstane uzavřena ve svém regionu. Pokud by to takto probíhalo, pro teroristy by prakticky nemělo cenu útoky provádět. Jejich cílem logicky není dobytí Španělska či Evropské unie. Jejich cílem je budit děs a nenávist, rozhodit západní svět a - důležité - poštvat bezvěrce, křesťany, židy a jiné věřící proti muslimům.
Aby rozeštvávání a strašení fungovalo, k tomu slouží množství mrtvých a těžce raněných, děsivé fotografie a videa šířící se po internetu po celém světě. Zdá se, že tohle musí "fungovat", že tahle taktika nemůže džihádistickým extremistům nevycházet. My jsme si navykli sdílet všechno, blbosti i extrém, radosti i hrůzy. Sdílení je mantra, zákon, neukojitelná potřeba či "poznaná nutnost".
Zvláštní nutnost (nutkání) sdílet děsivé obrázky, cizí utrpení, nářek, křik, prýštící krev, zohavená těla, v hrůze prchající neznámé lidi. Pro džihádisty je to nejlevnější a nejúčinnější PR, jaké si dovedeme představit. Média už většinou přestala sdílet kruté popravy, které provádí tzv. Islámský stát, ale záběry teroru z evropských měst je bohatě nahradily; navíc v sobě mají sílu blízkosti, domácího prostředí.
Jde to dělat jinak? Uvědomíme si časem, že toto sdílení je zároveň masivní propagací zla? Nebo je to mylný pohled na věc a děsivá videa a snímky teroru nepomáhají? Mají přece ještě jeden efekt, vyvolávají i pozitivní emoce (a dnes o emoce jde, že), lidé pocítí nával solidarity, navzájem se ubezpečují, že zlu nepodlehnou, že mu neuhnou. Jenomže to je jen část pozorovatelů, těžko říct, zda větší, či menší, pak je tu další obří skupina, která si teror zjednoduší do zkratek typu "co muslim, to terorista".
Trump a prasečí krev
Nemalá část politiků tenhle riskantní postoj živí. Jeden příklad spojený s Barcelonou. Americký prezident Trump po útoku na promenádě La Rambla nejprve tweetoval: "Be tough & strong, we love you!" (Buďte pevní a silní, milujeme vás!), ale v dalším tweetu už psal: "Nastudujte si, co dělal chyceným teroristům generál Spojených států Pershing. Dalších 35 let nebyl žádný radikální islámský terorismus!"
Narážel na svou oblíbenou, leč nepravdivou historku o tom, jak americký vojevůdce, armádní generál John J. Pershing na Filipínách v letech 1909 až 1913 nechal údajně popravit muslimské povstalce kulkami namočenými v prasečí krvi. "A dalších 25 let nebyl problém, O. K.? Nebyl problém," vykládal posluchačům v únoru 2016 v prezidentské kampani. (Ve svém tweetu přidal dalších deset let.)
Je těžko uvěřitelné, že něco takového tweetuje nejmocnější muž světa. Má to snad být návod, jak proti terorismu? Buďme si však jisti, že i naši domácí politici v předvolební kampani použijí teror v Barceloně ke strašení a pokračujícím výkřikům typu "Kvóty nikdy!". Zcela jistě se přiživí na tragédii tím, že muslimy opět přímo spojí s terorem, dokonce i ty, kteří před ním prchají ve stejné hrůze, v jaké prchali lidé před útočící dodávkou v Barceloně.
Lékem proti nechtěné propagaci teroristů spojených s Islámským státem je umírněnost, nenafukování jejich síly a vlivu, nesdílení těch nejotřesnějších videí (stejně jako nešíříme třeba porno), neopakování tvrzení typu "převálcují nás", "za chvíli tu bude víc mešit než kostelů" atd. Zdá se to naivní, ale po vraždění v Barceloně část lidí na Twitteru (podobně jako při předchozích teroristických útocích) místo hrůz sdílela fotografie zvířat. Aby nešířili nenávist, kterou záměrně posilují džihádističtí teroristé.
Jiným lékem je nebaštit politikům jejich zavádějící a nebezpečné zkratky, jejich rovnítka, která házejí pronásledované do jednoho pytle s pronásledujícími, aby nás "ochránili" a izolovali a ovládali.
