Před dvaceti lety, v noci z 19. na 20. března, začala válka v Iráku. Brutální diktátor Saddám Husajn si o ni do značné míry sám řekl, když vyprovokoval Spojené státy svými šílenými hrátkami ohledně zbraní hromadného ničení. Vědělo se, že je v minulosti nejen vyvíjel, ale ty chemické dokonce i použil. Zároveň dělal vše pro to, aby si Američané mysleli, že obnovil i svůj jaderný program, který mu Izraelci sice na začátku 80. let rozbombardovali, ale od konce 90.let, kdy ze země vypověděl mezinárodní inspektory, nikdo nevěděl, co má Saddám za lubem.
Takové riziko George Bush, který po teroristických útocích z 11. září 2001 slíbil Američanům, že jako jejich prezident už nic takového nedopustí, asi nemohl připustit. Jeho chybou ale bylo, že podezření zaměnil za jistotu. Svým spoluobčanům a světu tvrdil, že má o Saddámových zbraních důkazy, ale zpětně se ukázalo, že tento klíčový důvod k úderu na Irák nebyl pravdivý.
Saddám Husajn se stal obětí svého blafování, byl bleskově poražen, jeho režim padl, on byl popraven. Lidem Iráku to ale svobodu a demokracii, navzdory předpovědím Bílého domu, nepřineslo. A to bylo to druhé a patrně ještě horší selhání. Přinejmenším při pohledu do USA. Informační manipulace ohledně zbraní by Američané prezidentovi a jeho lidem možná ještě odpustili, pokud by válečná mise byla ve výsledku úspěšná. Jenže poměrně brzy, zhruba po roce, už bylo zřejmé, kam vše směřuje.
Vedle Afghánistánu, od kterého Irák zbytečně odtáhl zdroje a pozornost, se navíc z obou konfliktů pro Američany staly dlouhé, "nekonečné" a stále méně srozumitelné války v zámoří, bez jasného zadání a cíle. Bylo to únavné a mělo to konkrétní dopady v americké politice. Dopady, které v USA rezonují dodnes, a tím, kdo na to může nyní doplatit v zámoří, je Ukrajina.
Irák byl velká, masitá chyba
Američtí republikáni jsou rozlomeni ve své další podpoře pro Kyjev. Na začátku tohoto týdne to jasně demonstroval floridský guvernér Ron DeSantis, když veřejně přestoupil do izolacionistického tábora exprezidenta Donalda Trumpa. Znamená to, že dva v současnosti nejsilnější republikánští adepti na prezidentský úřad (i když DeSantis kandidaturu zatím nepotvrdil) shodně vyhlašují, že "územní spor mezi Ukrajinou a Ruskem" není americkým problémem a že současný demokratický prezident Biden se věnuje Ukrajině na úkor "řešení nejtíživějších potíží naší země".
Příčiny této radikální změny ve srovnání s někdejší zahraniční politikou republikánů z éry Ronalda Reagana lze skutečně přímo vysledovat k Bushově válce v Iráku. V prezidentské kampani před volbami 2008 to byl demokratický kandidát Barack Obama, kdo nejvíce vytěžil z válečné únavy Američanů. Hillary Clintonovou v demokratických primárkách porazil i díky tomu, že na rozdíl od ní před tím v Senátu nehlasoval pro použití síly proti Husajnovi, naopak proti této válce veřejně vystupoval. A to mu pak i pomohlo proti republikánovi Johnu McCainovi v souboji o Bílý dům.
Jako prezident pak Obama sice v roce 2011 splnil svůj slib, že z Iráku odejde, jenže po nástupu takzvaného Islámského státu se tam musel vrátit. Mnohé Američany to utvrdilo, že politici ve Washingtonu, demokraté stejně jako republikáni, sami nevědí, co v zámoří dělají, ale nedokážou to skončit. A z tohoto pocitu rozladění následně vytěžil už Trump.
Vyhmátl, čeho si ostatní republikánští kandidáti do prezidentských voleb 2016 vůbec nevšimli. Republikánská základna se změnila. Posunula se, proti imigraci, proti volně tržním dohodám a také proti dlouhým válkám. V únoru 2016, v republikánské televizní debatě před důležitými primárkami v Jižní Karolině označil Trump válku v Iráku za "velkou, masitou chybu" a zkritizoval administrativu George Bushe, že lhala o Saddámových zbraních hromadného ničení.
Jejich problémy na naše hlavy
Jeb Bush se pokusil svého staršího bratra hájit, bývalý prezident podle něho "budoval bezpečnostní aparát, aby nás udržel v bezpečí, a já jsem hrdý na to, co udělal". Trump mu na to odsekl: "Za vlády tvého bratra spadlo Světové obchodní centrum, pamatuj si to. Takhle bezpečí nevypadá." Publikum přímo v sále jeho podpásový výpad odměnilo nesouhlasným bučením. Jenže o několik dní později Trump primárky v Jižní Karolině přesvědčivě vyhrál a dále pak už jasně směřoval k zisku republikánské nominace, zatímco Jeb Bush ze závodu záhy vypadl.
Donald Trump měl už tehdy prst na něčem, co následně, ať už jako prezident, či nyní znovu jako kandidát na nejvyšší úřad, důsledně přiživoval a přiživuje. Nedůvěru, nechuť nebo přímo odpor proti tomu, aby Amerika řešila cizí problémy kdesi na druhém konci světa, když "my sami, tady doma, máme tolik svých vlastních trablů". Trump s tím populisticky pracuje, v průzkumech veřejného mínění se už více než polovina republikánské základny vyslovuje pro omezení či úplné zastavení pomoci pro Ukrajinu.
A když čtete aktuální vyjádření prezidenta washingtonského think-tanku Heritage Foundation, který kdysi vznikl jako ideové a programové zázemí Ronalda Reagana a který ještě před deseti lety obhajoval silnou, vlivovou zahraniční politiku USA, tak je zřejmé, jak vážný je republikánský rozkol. Současná Heritage Foundation lobbuje proti další pomoci pro Ukrajinu, podle jejího prezidenta Kevina Robertse je tento postoj kombinací "fiskálních ohledů a únavy z válek v Iráku a Afghánistánu".
Svoboda není zadarmo
"Pokud byste mi zavolali před dvaceti lety, byl bych jedním z hlavních zastánců invaze do Afghánistánu a Iráku," vysvětlil Roberts listu Washington Post. Jenže poučení, které si z toho všeho konzervativní Amerika odnesla, je podle něho úplně jiné. "Nemůžeme se účastnit všeho, co vypadá, zní nebo zavání jako budování států (nation-building). A upřímně, Ukrajina začíná přesně tak vypadat," zní věty, při kterých je vám za Kyjev už skutečně úzko.
Washington Post to už označil za "republikánskou občanskou válku" o Ukrajinu. V té někdejší, skutečné americké občanské válce stál republikánský prezident Abraham Lincoln na straně dobra a svobody. Doufejme, že i tentokrát mezi republikány nakonec zvítězí tento duch. Ukrajina si to zaslouží.
Na rozdíl od Iráku a Afghánistánu na Ukrajině Američané nejsou sami na bojišti a rovněž finance, které Kyjevu dávají, jsou jen zlomkem toho, co utratili v dlouhých válkách. Získat při tom mohou mnohem více. Získají nového pevného spojence, demokracii, novou morálně a vojensky silnou zemi na evropském kontinentě. To, co se v Iráku a Afghánistánu nejspíše vůbec nemohlo podařit, mají Spojené státy na Ukrajině vlastně nadosah.
