Skokově se blíží půlroční české předsednictví v Radě Evropské unie. Jedním z klíčových témat zůstane válka na Ukrajině, její důsledky, a logicky tedy také diskutovaný status Ukrajiny coby kandidáta na členství v Evropské unii. Případně by tento za nás a za další evropské země bojující stát mohl prý získat "podmíněný status" kandidátské země. Ve hře je údajně i možnost jakéhosi "fázovaného členství". Už na tom je vidět to váhání, neochota.
Ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek (STAN) doufá, že se Češi vynasnaží přesvědčit své evropské partnery, aby byli vůči napadané zemi vstřícní. Motto českého předsednictví má znít "Evropa jako úkol", anglicky je však podstatně delší a obsažnější - "Europe as a task: rethink, rebuild, repower", velmi volně převedeno "Evropa jako úkol: znovu ji promyslet, budovat nově, pohánět jinou energií". To poslední se dá vztáhnout jak na ropu a plyn, tak na energii duchovní, energii, která dává společenství cíl a smysl.
Ukrajina požádala o členství nedlouho poté, co ji letos 24. února bezdůvodně napadla ruská vojska. Žádost zkoumá Evropská komise. Pokud by Kyjev získal souhlas všech 27 členských států, obdržel by postavení kandidátské země. Pak by následovala fáze rozhovorů, které normálně trvají několik let, a o vstupu země pak musí znovu a jednomyslně rozhodnout všechny parlamenty všech členských států. Takže nikoli sprint, ale únavný maraton.
Pro pochopení toho, co Ukrajinu čeká, si úplně stačí představit, jak by asi o přijetí rozhodovali čeští poslanci. Kolik z nich by asi řeklo "Ne". Připomenu v této souvislosti výrok expremiéra Babiše, který pronesl minulý týden na mítinku s občany v Terezíně a týkal se dodávání zbraní na Ukrajinu: "Nemyslím si, že bychom měli pokračovat v dodávání zbraní. My jsme dodávali zbraně a Putina jsme zastavili. Chtěl obsadit celou Ukrajinu, to se chválabohu nepovedlo."
Ten výrok je skandální, zbabělý i absurdní. Kupříkladu "my jsme Putina zastavili" je lež jako věž. Putina se pokoušejí zastavit Ukrajinci a daří se jim to jen částečně. Každý ví, a to je v debatě o přijetí Ukrajiny do Unie úplně zásadní, že válka pokračuje, bude trvat dlouho. Země bude ještě víc zničena, zemře tam ještě víc vojáků i civilistů, Rusové tam napáchají ještě víc válečných zločinů, ukradou a unesou odtamtud další dětí. A ano, Putin chtěl zabrat celou Ukrajinu a zatím se mu to nepovedlo, ale bránící se země potřebuje nejen zbraně, když už si Západ netroufá jí pomoci přímo vojensky, ale taky jiný typ posily. Naději.
Ani doma se nedokážeme sjednotit
Příklad Babiše na mítinku sem dávám záměrně, protože ukazuje, že ani doma by se čeští poslanci zřejmě nesjednotili na přijetí Ukrajiny do EU. Podobné to bude s celou sedmadvacítkou. Vidíme, jak se Maďarsko naklání k Putinovi, hraje dvojí hru. Vidíme váhání Německa s dodáváním těžkých zbraní prezidentu Zelenskému. Vidíme prezidenta Macrona, jak chce "neponížit" Rusko. Neponížilo by ho přijetí Kyjeva do Unie? Neponížilo by ho, kdyby země, kterou chce "denacifikovat", tedy země, kde páchá genocidu, dostala podmíněný status kandidátské země, ať už to znamená cokoliv?
Mikuláš Bek v souvislosti s rozšířením evropského klubu hovoří o možnosti, že by bylo v některých oblastech zahraniční politiky změněno jednomyslné schválení na rozhodování kvalifikovanou většinou. Bez toho bude nejen přijetí Ukrajiny, ale i některé sankce, jež by měly být uvaleny na Rusko, kupříkladu Maďarsko blokovat. "Opustit jednomyslnost úplně nechce nikdo," zdůraznil před českými poslanci euroministr. Otázkou ovšem je, jestli by mohla být jednomyslnost zrušena v tak totálně klíčové otázce, jakou je právě rozšíření. Co je důležitějšího? A jistě, mělo by to smysl a bylo by to demokratické.
Tady se ale ukazuje, že EU opravdu potřebuje "rethink, rebuild, repower". Promyslet, jak ta absolutní jednotnost 27 států blokuje potřebné změny, jak je potřeba uvažovat o nové konstrukci a jak nás příklad energií a klimatické změny upozorňuje, že nemůžeme otálet a nic nedělat, jen čekat.
Vraťme se k Ukrajině. Když odmítneme "rethink", když nebudeme ochotni podstatu společenství aktuálně znovu promyslet, Ukrajina se jeho členem nestane ani za dvacet let. Vládne tam zcela jistě velká korupce, justiční systém zcela jistě kulhá, důsledky války jsou nepochybně katastrofální, země rozmlácená, zaminovaná, zničená. Už teď je to troska a bude hůř. Lidi odtud utíkají a velká část z nich se nebude chtít do zničeného světa vrátit. Tohle včlenit do EU?
Pomáhat, pomáhat, pomáhat. Ne nám, Ukrajině
Znamenalo by to, a teď zbystřeme, pomáhat, pomáhat, pomáhat. Pomáhat Ukrajině mnohem víc, než se třeba pomáhalo postkomunistickým zemím. Pozor, pomáhat mnohem víc než nám! Au, au. Znamenalo by to, že bychom museli i my, Česká republika, Ukrajině platit, posílat peníze. Ano, teď jí taky pomáháme, poslali jsme zbraně za 3,5 miliardy korun, aby s jejich pomocí sebe i nás bránila. Ale podívejte, válka pokračuje a expremiér hnutí, které není extrémní, jen populistické, už říká dost, žádné další zbraně, ať dávají jiní.
Když čtete maily trollů, když vnímáte dezinformační vyprávěnky, nemůžete si toho nevšimnout: nechte Ukrajinu Putinovi, nestarejte se o druhé, myslete na sebe. - Nesmysl. Myslet na sebe znamená maximálně, mnohem víc než dnes, podporovat Ukrajinu, ale kolik lidí tyhle šílenosti sdílí, kolik lidí jim věří! Kolik hlupáků teď papouškuje slovo "mír" a myslí tím "ustupte Putinovi, nezlobte Putina, nedrážděte šílené Rusko".
Přehodnotit, znovu promyslet smysl EU, to by měl být skutečně největší úkol nejen českého předsednictví. Jak by se nám dnes hodil Václav Havel, politický myslitel schopný vysvětlovat, co evropská společnost potřebuje, oč v ní jde, co ji buduje. Jako to dělal v roce 1996, ostatně na jeho projev heslo "Evropa jako úkol" odkazuje…
Sedmadvacítka, nebo - pokud bude jednotnost změněna na velkou většinu - třeba šestadvacítka či pětadvacítka, by měla domyslet, co se na Ukrajině děje. Měla by domyslet, pochopit, že ruská válka proti ní není seriál na Netflixu, ale krutá realita. Ukrajina nám ukazuje, že svoboda není danost, že o ni můžeme až neuvěřitelně snadno přijít, ukazuje nám, že svoboda je otázkou života a smrti. Nesvoboda je smrt.
Nastolit otázku smyslu EU, "rethink" EU
Ukrajina nám ukazuje, že je sice v lecčems zaostalá, že má mizernou infrastrukturu, justici, státní správu a kdoví co ještě, ale fascinujícím způsobem bojuje za svoji svobodu. Za to má právo být přijata do Evropské unie hned, už dnes pro ni udělala stokrát víc, než jsme udělali my pro Ukrajinu. Už dnes vyhrála, zatímco my denně prohráváme, protože jsme se k ní vojensky nepřipojili, nebráníme ji. Ukrajinu bychom měli nosit na rukou, ne dumat, jak ji nepřijmout, protože je chudá, zničená, nerozvinutá, jiná.
Kdyby české předsednictví dokázalo nastolit otázku smyslu Unie, otázku svobody, která se brání ruskému zmaru, kdyby dokázalo přesvědčit další země, že Ukrajina patří do Evropy, bylo by to nejvíc, co by mohli Fiala, Bek a další dosáhnout. A samozřejmě jsou cenná i další česká témata, jako je vzájemná pomoc členských zemí s uprchlíky, energetická nezávislost na Rusku, postupné budování malé euroarmády a posílení demokracie; právě sem mimo jiné patří naděje pro Ukrajinu, která za demokracii krvácí.
Mohou argumentovat naší vlastní proměnou. Při uprchlické krizi, jež začala v roce 2015, jsme se chovali jako sobci, jako ubožáci, kterým jsou lhostejné osudy pronásledovaných, ohrožených, prchajících. Ale změnili jsme se. Místo "nevezmeme ani nohu" jsme letos přijali více než 300 tisíc uprchlíků. Nezašpérovali jsme hranice, pomáháme. Protože víme, že nás Ukrajina brání před zlem, s nímž máme trpkou osobní zkušenost.
Česká změna v přístupu k uprchlíkům, český "rethink" by mohl být jakýmsi pod-mottem našeho předsednictví a zároveň výzvou k nepodmíněnému statusu kandidátské země. K započetí závazných rozhovorů o přijetí zničené, bojující Ukrajiny. Máme vůči ní obrovský dluh, celá unie má vůči ní obrovský dluh. Táhli jsme to s Putinem, vyrobili jsme Putina. A oni ho teď za nás krotí, oni mu ukazují, co je to svoboda. Oni, ne my, mu říkají "idi na ch*j". Pokud Ukrajinu nepřijmeme do EU, měli bychom jít "na ch*j" my.
