Od 17. listopadu 1989 jsme prožili 35 svobodných let, nejdelší období ve svobodě a demokracii od založení republiky. Kam jsme se posunuli? Když dnes mluvím s lidmi, kteří se nějak účastnili demontáže minulého režimu, často říkají zhruba toto: "Neuměl/a jsem si představit, že to skončí takhle, že tu lidé budou volit populisty, že se tu bývalý komunista a agent StB stane nejúspěšnějším politikem." Přiznávám, že ani mně na to fantazie tehdy nestačila. Jsme tedy jiná společnost, jiní lidé než těsně po revoluci? A kam jsme došli?
Jedna učitelka mi tento týden řekla, že až v posledních letech vidí velkou chybu, které jsme se dopustili po roce 1989: Václav Havel měl jasnou vizi, že máme vstoupit do Evropské unie a NATO, to byla dobrá vize. "Ale v tehdejší vládě chyběl ministr školství, který by věděl, že musíme pracovat s dětmi, že jim musíme vysvětlit, co byl komunismus a jakou cenu má svoboda." Podle této učitelky jsme na děti zapomněli.
Obecně převládá skepse. Populistů se děsí ti, kteří preferují liberální demokracii, a voliči populistů zase nadávají na současnou vládu a těší se, jak jim Andrej Babiš a jeho ANO "vrátí, co jim Fialova vláda vzala". Asi ani nemá smysl připomínat, jak narůstá napětí a nenávist ve společnosti, sociální sítě, ale i hospody, vlaky a tramvaje jsou jí přesycené. A na sociální sítě ten negativní "moderní" posun strašně rádi a samozřejmě mylně svádíme. Přitom sítě jen zrcadlí to, jak jsme vychováni a jak existujeme.
Rozhodně platí, že žijeme ve svobodné zemi. Máme neskutečně širokou svobodu slova, za komunistů se nám o ničem takovém ani nesnilo. Ale ono dnes už nejde o to, jak jsme žili za komunistů, to je strašně daleko. Máme de facto všechny možné svobody, které potřebujeme, žádná nechybí. A přece tu až 35 procent voličů preferuje člověka, který sloužil bývalé tajné policii zaměřené na potlačování svobody. A ten člověk veřejně vykládá, že je u nás omezena svoboda projevu, což je pustá lež, ale funguje, masa lidí mu to baští.
Dopustili jsme se více omylů, my, kterým bylo v době sametové revoluce třicet a více let. Jedním z mimořádně oblíbených omylů bylo, že se musí počkat na generační obměnu, mladí budou chytřejší, vzdělanější, budou si víc vážit svobody.
Nevyšlo to. Politolog Jakub Lysek z Univerzity Palackého v Olomouci nedávno ve Spotlightu Generace popsal, že mladí dnes volí napříč politickým spektrem, skupina ve věku dvaadvacet, třiadvacet let se rozpadá mezi všechny strany. Dřív volili Piráty, předtím Karla Schwarzenberga a TOP 09. Vliv na ně mají sociální sítě, ale taky a hodně silný rodina: volí tak, jak volí jejich rodiče. Amen.
"Je tam vidět strašně silná korelace. A když má hnutí ANO dnes volební podporu 36 procent a v některých krajích, jako je Moravskoslezský a Ústecký, to přesahuje 40 procent, tak ta skupina mladých je celkem velká. Oni to vidí u rodičů, na TikToku sledují Alenu Schillerovou, tak proč to házet nějaké liberální straně z Prahy, pokud jste z venkova," vysvětlil Jakub Lysek.
Mladí volí podle rodičů, svobodu nám nezachrání
Takže ne, mladá generace liberální demokracii nezachrání. Prošvihli jsme šanci ukázat jim ve škole to, co jim mnozí rodiče doma neukázali, jak zhoubný je komunismus (socialismus) a jak cenná je svoboda. Nechali jsme je studovat domácí "univerzity života". A tady asi má smysl se vrátit před listopad 1989 a vzpomenout si, kolik lidí se komunistickému režimu podřídilo a kolik lidí mu vzdorovalo.
Podřídila se naprostá většina, byli to lidé ochočení, poddaní brutální síle komunistické strany a její tajné policie. Většina z nich revoluci přivítala, ale s jakou vizí? Že se budeme mít "jako na Západě", že budeme stejně bohatí a budeme si moct kupovat stejné věci.
Postupně, jak se samet vzdaloval a jak jsme si užívali svobody, stali se zemí NATO a EU, vize Havla se naplnila, jak jsme byli čím dál zajištěnější, začali jsme ztrácet vztah k hodnotám. Jde to tak daleko, že zhruba třetina lidí nad 40 let věří: za socialismu bylo lépe. Deset procent je o tom "rozhodně přesvědčeno" a 28 procent "spíše souhlasí". Ukázal to průzkum agentury NMS Research pro Projekt Paměť národa, který zjišťoval, jak Češi hodnotí sametovou revoluci.
Ztráta hodnot, ztráta smyslu, významu hodnot, je úzce spojena s masivním konzumem. V tom jsme dnes skutečně západní společnost. Ostatně i v USA sociologové zjistili, že Donalda Trumpa hojně volili mladí muži. Ani tam mladá generace nijak nezazářila, právě naopak, ani tam nehrály hodnoty jako "pravda" žádnou rozhodující roli. Hodnoty prohrály a podle průzkumů prohrávají i u nás.
Nechci znít nějak příliš skepticky, stále platí, že žijeme ve svobodné zemi. Ale svobodně si často, čím dál víc, volíme lidi, kteří lžou, manipulují a slibují vzdušné zámky, které se po jejich zvolení rozplynou. I sliby pětikoalice, nyní čtyřkoalice, se nijak masivně neplní.
Vrátím se k hodnotám. Pro jejich pěstování jsou klíčové rodiny, školy a vzory či elity. V roce 1990 byl vzorem (vzorem spíš než elitou) Václav Havel. Dnes je elitou (elitou spíš než vzorem) Andrej Babiš. Nic asi víc a lépe neilustruje posun, který máme za sebou. Nikoli dospělejší, samostatnější, sebevědomější a svobodě víc oddaná společnost, ale masa značně závislá na představě, že se o ni stát musí postarat.
Jistě to není úplně jednoznačné, jistě to neplatí na všechny. V Česku postupně vyrostla poměrně silná občanská společnost. Její smysl byl dobře vidět před volbami 2021 a velmi silně také během velké uprchlické vlny po začátku války na Ukrajině. Ale i pro jednotlivé, aktivní skupiny občanské společnosti je těžké čelit procesu vypařování hodnot, které nahrazuje konzum a populismus s ním úzce svázaný.
Po 35 letech tedy žijeme ve společnosti, která se těší supersvobodě, ale pro jejíž velkou část pojmy jako pravda a svoboda nic moc neznamenají a nechá se zmítat lidmi, pro které pravda neznamená vůbec nic a svobodu chtějí jen pro sebe. Spoléhat se na mladou generaci byl omyl, udržení svobody, liberální demokracie, nikoli nějaké autoritářské pseudodemokracie, je zase znova na nás všech.
