Leonardo da Vinci umírá v králově náručí. Podpírán paží francouzského krále Františka I., obklopen jeho dvořany. Toho krále, který oslněn půvaby italské renesance pozval stárnoucího génia na svůj zámek v Amboise na Loiře, aby tu pokračoval ve svých inženýrských, anatomických, malířských a všemožných vědeckých bádáních, aby mu kreslil plány pro jeho stavby. Tedy aby dodal královu dvoru lesk a přesah pro cizinu i pro budoucí generace, což výboje, peníze ani válečná kořist nezajistí. Ale génius kultury ano.
Mýtus o politické moci sklánějící se před kulturou
Ten úmrtní výjev znalo každé francouzské dítě z učebnic a z rytin na chodbách škol, byl námětem desítek obrazů. Stal se součástí kolektivního podvědomí Francie, spoluutvářel její hierarchii hodnot. Pomazaný monarcha, představitel státu, přispěchal k loži umírajícího intelektuála, aby ho doprovázel v jeho poslední hodince a vzdal mu hold státu. Aby mu projevil, co syn projevuje svému otci.
Zrodil se francouzský mýtus o velikosti kultury a lidí ducha. Mýtus o Politické moci sklánějící se před Uměním a Intelektem. Moci uznávající, že co ji i nás překračuje a přetrvá, je kultura. Tomu poselství rozumělo každé dítě.
Co na tom, že ta scéna neodpovídá historické pravdě, že podle pramenů František I. v té době na Loiře nebyl? Zrodil se mýtus a ten jde vlastní cestou. Nese v sobě něco, po čem společnost prahne a s čím se identifikuje.
Plebejství moci a zábava
V české tradici takové legendy o úctě politické moci vůči kultuře nemáme. Máme legendu o Boženě Němcové, která umírala v chudobě. Máme příběh jediného držitele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta, jemuž politická moc nedovolila léta publikovat, a když v roce 1986 zemřel, jeho pohřeb kontrolovala a inscenovala tajná policie. Máme příběh Bohumila Hrabala, který si našel svobodu psaní nikoli díky osvícenému mecenášovi, ale proto, že zapadl mezi dělnické prostředí a svobodomyslnou hospodu. Všechno příběhy ignorance moci vůči kultuře. Příběhy plebejství moci.
Máme ovšem i příběh Thomase a Heinricha Mannů, jimž TGM ve 30. letech zařídil československé občanství. Z tohoto příběhu se ale nikdy nestal národní mýtus. Kolik lidí ho zná, do kolika učebnic se dostal?
Se vztahem státu, politické moci a vůbec společnosti vůči kultuře máme chronický problém. Kultura je u nás vnímána jako zábava. Jako když se na venkovskou svatbu pozve kapela, aby byla "legrace" a "veselo". Muzikantům se potom připlácne na čelo stovka a mažte domů, tím zájem o kulturu končí. Pamatuji výrok jednoho brněnského primátora: "Jednou za rok zajdu se ženou do divadla, to stačí, víc po mně s tou kulturou nechtějte." Na fotbal ho nutit nemusíte. Tahle mentalita u nás vládne. Chcete-li dělat český film o politické minulosti, musíte na to přes komedii.
Nikdy jsem nepotkal žádného politika na výstavě, v kině, na prezentaci nové knihy. Přijdou, pouze když si myslí, že mají být vidět. Ukázat se na premiéře, přečíst projev (většinou nejsou schopni odříkat ho z hlavy), potom skleničku a pryč. Ale přijít jen tak, spontánně, protože kultura je zajímá?
Při rozdělování postů v nových vládách bývalo ministerstvo kultury tím posledním, které někomu připadlo. Nikdy se o ně žádná strana zvlášť nervala, bylo tím, co zbylo do počtu. Pětkrát ho dostali lidovci, ne že by jim ležela na srdci živá kultura, ale proto, že ministerstvo má v gesci i církve. Nějak se rozumělo, že lidovci mají mít nad finančními toky v tomto směru dohled.
Francie: přinesli kulturu mezi lidi
Zatímco ve Francii to je prestižní post a obsazují ho výrazné osobnosti. Za de Gaulla byl ministrem kultury spisovatel, cestovatel, letec, veřejný intelektuál, politik André Malraux. Ministerstvo pojímal jako nástroj šíření věhlasu Francie, jako zahraniční politiku par excellence. Zároveň ale udělal hodně i uvnitř země. Zakládal ve větších městech Centra mládeže a kultury, organizoval velké výstavy s mezinárodním ohlasem, jež potom svět kopíroval, vyvezl do USA s velkou pompou Monu Lisu (zase Leonardo). Prosadil spoustu kulturních novinek, které potom převzal kdekdo (ochrana kulturních památek…).
V téhle linii zviditelnění Francie nejen přes atomovou zbraň, ale i přes kulturu, pokračoval prezident Mitterrand. Jeho ministr kultury Jack Lang figuroval ve vládní hierarchii hned po premiérovi. Ze státního rozpočtu vydobyl jedno procento na kulturu, jeho rozpočet rostl dvakrát rychleji než rozpočet státu. A to skutečně na kulturu, církve francouzský stát neplatí. Prosadil desítky projektů, decentralizoval kulturu, stavěl s prezidentovým posvěcením moderní stavby, zakládal festivaly, otevřel instituce současnému umění, hudbě, mládeži, novému cirkusu, komiksu, vymyslel Noc hudby. Nápady, které kopíroval svět. Pozval do Paříže dalajlamu. Zmiňuje ho mimochodem i Václav Havel ve svém Odcházení.
Česká kulturní sezona ve Francii
A my? Takového ministra jsme měli víceméně jednoho, Pavla Dostála. Politika, novináře, divadelníka, člověka, který se vyjadřoval ke všemu veřejnému a který se rval za kulturu. Ale přestože kamarádil s několika premiéry, nepodařilo se mu to procento na kulturu prosadit.
Za něj mimochodem uspořádal český stát v roce 2002 ve Francii půlroční gigantickou přehlídku českého umění, jaká se nikdy předtím ani nikdy potom ve Francii ani v žádné jiné zemi už neuskutečnila. Využil vhodného kontextu, na projektu se dohodli ve vlaku prezidenti Chirac a Havel. Věděli, že chtějí-li z politických důvodů, aby Francouzi přijali českou duši a dali zelenou vstupu do unie, lze to nejlépe přes kulturu.
Václav Havel byl mezi českými politiky výjimkou. Sám člověk kultury, cenil si umělců a dával jim zelenou. Za jeho prezidentování byli lidé kultury relativně na výsluní, vznikla řada projektů a institucí, z nichž těžíme dodnes.
Nechal po sobě stopu i v architektuře. Na Hradě dal po Plečnikově a Masarykově vzoru volnou ruku Bořku Šípkovi, aby upravil některé prostory a vytvořil nápadité architektonické doplňky. Díky Havlovi máme taky v Praze alespoň jednu nezaměnitelnou stavbu tohoto století, Tančící dům.
Od těch dob jsme už ale žádného ministra kultury ani prezidenta, který by kulturou žil, obdivoval ji a rval se za ni, neměli. Měli jsme tam politiky, kteří se někdy ani netajili tím, že chtěli jinou agendu a kulturu vzali z nedostatku něčeho v jejich očích lepšího. A lidi, pro které byla kultura "jakýmkoli" ministerstvem.
Brána k věčnosti
A teď to nejpodstatnější: kultura je to nejautentičtější, co máme. Je projevem tvořivého ducha, je duší národa, je tím, co z něj a z jeho historie zůstává. Nikoli zábavou. Je tím, co jedince i společenství přesahuje. Co je jakousi laickou transcendencí jednotlivce, bránou k věčnosti. A také jakousi kolektivní národní hostinou.
Čím jsme my Češi pro svět, co jsme do něj vložili, čím nás zná? Tím, co tu vytvořila kultura v širokém slova smyslu. Ne českou privatizací ani levnými zájezdy za pivem. Nejsou už žádné výlučně české výrobky, žádné české motorky, kola, klobouky. Auta, v nichž jezdíme, trička a boty, v nichž chodíme, jsou stejné jako kdekoli jinde v Evropě. Ale je jazyk a je kultura. Odlišujeme se kulturou. To je naše identita. Toť vše.
Ve vztahu ke světu může být kultura měkkou silou, soft power, měkkou, ale účinnou. Může být mocným nástrojem inteligentní politiky. Ukázali to oba zmínění francouzští ministři. Příkladů by byly desítky, ovšem zahraničních. Proto Francie nedávno zřídila pobočku Louvru v Abú Dhabí. Proto tak podporuje evropskou kinematografii. Proto když chtěl nedávno Macron signalizovat, že mezi jeho zemí a Itálií není jen konflikt se Salvinim, pozval italského prezidenta. Kam? No do Amboise, kde je v kapli pohřben Leonardo. A ne proto, aby tam spolu koukali na hokej, ale aby otevřeli velký workshop pro několik stovek studentů architektury obou zemí, s nimiž den strávila největší jména světového stavitelství. Ví, jak jsou symboly důležité a jak s nimi pracovat.
U nás se vývozem kultury zabývá jen malá instituce Česká centra, která léta skomírala na úbytě, měla směšný rozpočet a nevěděla pořádně, co dělat.
Potřebujeme ministra, který vrátí kultuře místo na slunci
Potřebujeme ministra kultury, který by kultuře vrátil místo na slunci, vybojoval pro ni uznání ve společnosti a potažmo i finance. Francie letos dává na památky a živou kulturu 10 miliard eur, Česká republika necelou půlmiliardu. A je nás jen sedmkrát méně. Slibované jedno procento rozpočtu je stále v nedohlednu a nikdo už o ně ani nebojuje.
Čím jsme my Češi pro svět, co jsme do něj vložili, čím nás zná? Tím, co tu vytvořila kultura v širokém slova smyslu. Ne českou privatizací ani levnými zájezdy za pivem. Nejsou už žádné výlučně české výrobky, žádné české motorky, kola, klobouky. Auta, v nichž jezdíme, trička a boty, v nichž chodíme, jsou stejné jako kdekoli jinde v Evropě. Ale je jazyk a je kultura. Odlišujeme se kulturou. To je naše identita. Toť vše.
Představoval bych si ministra tak, že bude jezdit po republice a bít na poplach. Bránit kauzu umění a kultury, vysvětlovat, že bez kultury jako stát odumřeme, že kultura je naší duší a svědomím, naší tváří před světem. Nejen památky, ale hlavně živá kultura. Že co světu říkáme, říkáme svojí kulturou. Že kultura je tvoření, výron lidského intelektu, to nejzajímavější, co lidstvo vymyslelo, co nás přesahuje. Že kulturou konstruujeme sebe sama jako národ.
Že to samé bude říkat na vládě, že to bude říkat a psát v médiích. Že bude umět vnést kulturu mezi široké vrstvy, že bude přesvědčovat veřejnost, rodiče, školy o její důležitosti. Že vysvětlí kolegům na vládě, že kultura není jen zábava ani telka. Že rozjede určitou dynamiku, k níž se přidají další, města, obce, kraje.
A že začne iniciovat stavby současné kultury. Zatím jich za posledních třicet let máme poskrovnu. V Polsku vás udeří do očí, jak tam předchozí vlády postavily v každém krajském městě tu moderní filharmonii, tu avantgardní koncertní halu, tu supermoderní muzeum, galerii současného umění, divadlo. Všechno architektonicky novátorské stavby, katedrály 21. století, které zároveň výrazně kultivují život města a kraje. I v Paříži se stále staví něco velkého, nedávno nová filharmonie.
Ospalé starší dámy, filmová poušť
Vedle toho vypadají Čechy a Morava jako ospalé starší dámy. Žijeme z minulosti. Jediné nové divadlo, které se u nás za třicet let postavilo, je snad to v Plzni. A Zlín má filharmonii od Jiřičné. Jak skončil odvážný Kaplického projekt Národní knihovny? Varšava má už léta supermoderní, a my pořád chodíme do bývalého jezuitského semináře číst si pod kachlová kamna. Naše země, jako už snad jediná v Evropě, stále nemá svůj Dům literatury, slibovaný už kolik let.
V Praze se za poslední léta zavřela spousta kin, z města filmových fanoušků a filmových klubů se stal filmový úhor. A nové multiplexy jsou v nákupních střediscích situovány přímo do zóny "Zábava". To abyste se náhodou nespletli. Paříž má čtyřiaosmdesát kin, mnoho s několika sály, a jsou v úplně každé čtvrti (a nejsou to multiplexy). Kde dřív kina zmizela, otevřela se nová. V Paříži narazíte před muzei a galeriemi na fronty, třeba i několikahodinové. Pražské instituce ty návaly neznají, kromě nově pojatých vernisáží v Národní galerii. Tam se to začalo měnit směrem ke kultivované Evropě.
Hledá se ministr
Tenhle text není polemikou kolem odcházení jednoho ministra. Který se proslavil mimo jiné výrokem, že musel bojovat s elitami, což je v ústech člověka, který má hájit kulturu, tedy svým způsobem elitu, šokující. A který se svými dalšími výroky i kroky ukázal jako politicky neohrabaný a kulturně nezajímavý.
Ten text je alarmem nad rolí popelky, jakou má v našich končinách kultura. Není přece nikde psáno, že potřebu chodit na výstavy a do plných kin mají jen Pařížané. Na tom se ale musí pracovat. Musí tu být někdo, kdo by hlásal dobrou novinu kultury a bil se za ni. Někdo typu Dostála, Malrauxe, Langa. Zatím tu ale nikoho takového nevidět.
