Páté krajské volby (2000–2016) se odehrávají ve znamení lačnosti i letargie. Naposledy se volila komunální zastupitelstva před dvěma lety, takže volební půst je na české poměry dlouhý. Atmosféra ve společnosti se mezitím významně změnila, jistou část veřejného prostoru stále více zahušťuje zloba, hrubství. Nesouhlasit, a přesto spolu mluvit, je stále těžší. Štěpení pokračuje.
Souvisí to s událostmi, které přicházejí zvenčí: migrační krizí (kde byla, když jsme volili na podzim 2014?), teroristickými útoky v západní Evropě, ohřátou studenou válkou s Ruskem, rozkližováním Evropské unie. Všechno prosakuje do domácích poměrů. Zároveň vzlíná neurčitá touha po emancipaci „od problémů“ spojovaných s dosavadním pojetím vládnutí. Se směsí pocitu ohrožení a zneuznání řada politiků intenzivně pracuje, stimuluje ji. To jsou ta rychlá řešení typu „zastavíme…“, zařídíme se hezky česky po svém, a tak dále. Stará politika se vedle nich zdá zoufale těžkopádná a neúčinná.
Volby by mimo jiné měly naznačit, jestli je tenhle trend bublinou sociálních sítí, anebo se může reálně přetavit do politiky. Lační to zvědět jsou majitelé protestních hlasů, politické strany, novináři. Promítne se facebookový hněv do výsledků, nebo jde jen o optický klam? Bude se skutečně „zastavovat diktát EU a nelegální imigrace“?
Politici si na krajských volbách chtějí ověřit, jak na tom jsou u voličů po dvouleté odmlce. Potřebují správně zamířit před parlamentními volbami na podzim 2017, na které vzápětí naváže volba prezidenta republiky. Kraje: dobrá rozcvička.
Na druhou stranu, krajské volby jsou i letos „volbami druhého řádu“, a kdyby účast přesáhla 40 procent, bylo by to překvapení. Motivace voličů je poměrně slabá a podle kampaně to nevypadá, že by k ní politické strany našly klíč. Pravomoci krajů nejsou zásadní, jejich praktická autonomie je omezená, musí spoléhat na příjmy z centra a evropské dotace. Kandidáti, pokud se měli držet krajské agendy, museli slibovat v podstatě to samé: opravené silnice, peníze na školy, dobré nemocnice, sociální služby, slavnostní přestříhávání pásek. V televizních debatách (které mimo jiné ukázaly brutální převahu mužů mezi hejtmanskými lídry) nebyli místy k odlišení jeden od druhého.
Kampaně ANO a ČSSD se snažily udělat z krajských voleb celostátní volby v malém a prodávat v nich vládní výsledky. Dobře to ilustruje billboard Andreje Babiše: „Krajům posíláme nejvíce peněz v historii.“ Neboli hlasujte pro naše krajské kandidáty, protože vláda, protože Babiš, protože Sobotka, protože jsme přidali důchodcům, učitelům, schválili hornickou rentu, zvýšili minimální mzdu atd. To pochopitelně není žádná zásluha krajů. Kampaň nabádá: volte nás, protože to jaksi celkově děláme dobře. Což není zrovna strhující poselství, spíš test loajality, a oběma stranám se tohle pojetí může ve volbách vymstít, a to nižší účastí jejich příznivců. (Mimochodem, to, že ANO dělá kampaň stejně jako ČSSD, snad přispěje k pohřbení mýtu „nejsme jako politici“.)
Třetí vládní strana, lidovci, naopak vsadila na jednotlivé regionální kampaně. Několikrát kandiduje ve speciálních krajských koalicích. Lokální patriotismus se pokoušejí oslovit i jiní a místní aliance mohou goliáše překvapit, tak jako před čtyřmi lety vítězní Starostové pro Liberecký kraj.
Mobilizace skrze ohrožení imigrací postupem času slábla, jako by si politici uvědomili, že nejde donekonečna stavět na něčem, co reálně neexistuje. Ani národovecká nota nakonec nehrála velkou roli. Jiná mobilizační témata, obrazy nepřátel? Pravice v podstatě nevyužila téma EET. Babiš a sociální demokracie se na billboardech přou, jestli se má kraj řídit jako firma. Je to jalové. Něco jako zrušení zdravotnických poplatků, díky kterému Paroubkova ČSSD dominovala v krajských volbách 2008, se opakovat nebude.
To všechno navíc v situaci, kdy ekonomika prosperuje, lidé utrácejí a vláda se těší slušné důvěře. Není moc komu „vystavit účet“ a jako tradičně si to s vládou v krajských volbách vyřídit. Ty letošní se zapíší do historie tím, že je vládní strana poprvé neprohraje. To je jisté.
Může to být první velké volební vítězství ANO, je favoritem (zatím vyhrálo volby do Evropského parlamentu o 0,18 procentního bodu před TOP 09). Určitě se ANO podívá do krajských vlád, což je poslední politická kóta, na kterou hnutí zatím nevstoupilo (před čtyřmi lety ještě hnutí nekandidovalo).
Andrej Babiš ohlásil ambici vyhrát v pěti z třinácti krajů. Bohuslav Sobotka by za úspěch považoval nadpoloviční většinu, tedy sedm vítězství. Minule ČSSD vyhrála devětkrát. Z toho plyne trajektorie úspěchu a neúspěchu, vůči Sobotkovi trochu nespravedlivá: ANO půjde tak jako tak vzhůru, sociální demokracie už předem počítá s poklesem. Ale musel by být dost dramatický, dejme tomu porážka v osmi, deseti krajích, aby se Sobotkova pozice ve straně otřásla. Důležité bude, jak dopadne v Jihomoravském kraji jeho úhlavní přítel Michal Hašek.
Kdyby předseda – podle vlastních slov – veleúspěšné vlády nedokázal hřivnu proměnit v dostatek krajských hlasů, byla by to pro stranu rok před zásadními volbami vážná zpráva. Naopak, výsledek nad plán – vítězství ČSSD ve více než sedmi krajích a pak nejméně tolik hejtmanů – může Sobotkovu pozici ve straně posílit.
Těch málo průzkumů, které jsou k dispozici, historie volebních krajů, potenciál kandidátů, kvalita kampaně a další faktory naznačují, že krajská mapa republiky může být pestřejší než dřív. „Volby mohou skončit triumfem Babišova hnutí, ale i těžce interpretovatelnou změtí, kdy v několika krajích vyhraje ČSSD, na další dosáhnou Starostové, KSČM či lidovci a kdy zisky vítězů budou tak nízké, že jim ani nemusí zaručit hejtmanské křeslo,“ napsal sociolog Daniel Prokop.
KSČM minule vyhrála v Ústeckém a Karlovarském kraji a její vzestup bude pokračovat. Pokud ne přímo ve volebních výsledcích (minule 20,4 procenta), tak v zastoupení v krajských vládách. Zábrany vůči koalicím s komunisty jsou u ČSSD prakticky nulové a u ANO jen o málo vyšší. Bohuslav Sobotka se tento týden rozhovořil o možné oranžovo-rudé vládní koalici, což může přívržence komunistů povzbudit i v krajských volbách (a naopak mírně uškodit kandidátům ČSSD oslovujícím levicové liberály, například Václavu Bělohradskému). Kdežto mobilizace pravicových voličů vidinou komunistického nebezpečí je v krajských volbách nepravděpodobná.
„Protiuprchlické“ strany jako Úsvit, koalice Okamurovy SPD a Velebovy SPO nebo vyloženě xenofobní formace zůstanou většinou pod pětiprocentní hranicí a nebudou v zastupitelstvech. Kromě strašení skutečnými nebo domnělými atributy imigrace se nedokázaly přesvědčivě profilovat na žádném jiném tématu. Obraz nepřítele? Radikální protiimigrační rétorika je na volební úspěch málo. Něco podobného výsledku Kotlebovy strany na Slovensku se opakovat nebude. Vždyť hru na zlý Brusel nebo nepřizpůsobivé lenochy na sociálních dávkách hrají skoro všichni, ne jen extrémní strany.
Politologové ovšem poslední dobou přetřásají, do jaké míry se voliči ještě rozhodují racionálně a jak moc je dokáže ovlivnit, nebo řekněme rovnou zmáknout, iracionalita, vzedmuté vášně, kouřová clona nebo fikaná lež. Typickou ukázkou vítězství iracionality bylo referendum o Brexitu, je spojená s tažením Donalda Trumpa atd.
U nás se tento fenomén – rozhodování navzdory jakoby zamlženým faktům – zatím moc neprosazuje a ani krajská agitace hlavních stran na tom mnoho nezměnila. ČSSD i ANO vedou v podstatě úplně standardní, v porovnání s politickými akrobaty jako Trump nebo Farage až sucharskou, věcnou kampaň, která ale – místy nenápadně – vstřebává i některá vlajková témata krajních populistů. Davy v krajských volbách zmobilizuje těžko, ale pořád zaplaťpánbůh za ni. Pravděpodobnost, že se voliči hromadně utečou do iracionality typu „našim dětem Ježíška, ne burku“, není velká.
