Volba nového předsedy Senátu po náhlé smrti Jaroslava Kubery byla na české poměry neobvyklá, vzácná. Senátoři vybírali ze dvou kvalitních, přijatelných, slušných kandidátů. Senát a sněmovna jsou z tohoto pohledu nebe a dudy.
Většina senátorů hájí ústavu a představuje na naše poměry mimořádně silnou hráz proti okousávání demokracie, autoritářství a populismu. Na post druhého nejvyššího českého ústavního činitele kandidoval předseda senátorů ODS a místopředseda této strany Miloš Vystrčil a první místopředseda Senátu Jiří Růžička (nestraník za TOP 09 a STAN).
Vystrčil získal 52 hlasů ze 76 odevzdaných, Růžička 21. Tři senátorky či senátoři nedali hlas žádnému kandidátovi.
Z pohledu senátních stran není jedno, kdo horní komoru vede, z pohledu voliče to vypadá jinak. Pro ty liberální jsou přijatelní oba. Vystrčil býval starostou Telče a hejtmanem Kraje Vysočina, do vrcholné politiky přišel zespoda, z krajské úrovně. Růžička nastoupil do Senátu z postu ředitele úspěšného pražského Gymnázia Jana Keplera za topku a STAN a je zastupitelem v Praze 6.
Ani jeden nenadbíhá Rusku nebo Číně, ani jeden nepatří mezi podporovatele toxického Hradu nebo vyznavače Andreje Babiše.
Volbě předcházelo zjištění Aktuálně.cz, že Číňané Kuberovi vyhrožovali prostřednictvím Hradu, tedy prezidenta Zemana, že pokud navštíví Tchaj-wan, což čínští komunisté považovali za provokaci (či snad rovnou neposlušnost), potrestají za to citelně šéfa Senátu i české firmy podnikající v Číně. Kancelář prezidenta tyto nehorázné hrozby neodmítla, naopak je podpořila vlastním přípisem, který krátce před jeho smrtí předala "zlobivému" Kuberovi.
Volbě nového šéfa Senátu předcházela taky jedna prohra. Senátoři vybrali své dva kandidáty na místo ombudsmana, bývalého zmocněnce u Evropského soudu pro lidská práva Víta Alexandra Schorma a advokáta Jana Matyse. Sněmovna však zvolila "antiombudsmana" Stanislava Křečka, pána, kterého si vybral Zeman a který se odmítá soustředit na problém diskriminace a lidských práv.
V čem se Senát liší
Loni se Senát pokoušel podat žalobu k Ústavnímu soudu na prezidenta. Jejím cílem bylo vyjasnit jeho pravomoci, co smí a co nesmí. Aby návrh prošel, musela by ho odsouhlasit třípětinová většina přítomných senátorů a třípětinová většina poslanců. Nezdařilo se. Řečeno se senátorem Jiřím Dienstbierem (ČSSD), i příští prezident bude moci mít "pocit, že nemá žádnou odpovědnost k ústavnímu pořádku".
Na obou těch prohrách, ale i na záměru zesnulého Jaroslava Kubery navštívit proti vůli komunistické Číny a Zemana Tchaj-wan vidíme, jak se Senát liší od sněmovny i od většiny české politické scény. I po volbě nového předsedy horní komory si můžeme být jisti, že Vystrčil bude dál tuto kvalitativní odlišnost pěstovat. Což je jedna z mála dobrých zpráv v posledních měsících, ne-li letech.
Vystrčil popsal roli šéfa Senátu tak, že "se musí domlouvat, bavit, komunikovat, přijít za ostatními ústavními činiteli, ať je to prezident, premiér, předseda sněmovny nebo kdokoli další. Musí hledat, pokud je to možné, společné postoje a to, co by neměl nikdy žádný ústavní činitel dělat, je, že bude svými vyjádřeními poškozovat Českou republiku."
Nelze než souhlasit a dodat, že i ta vůle nepoškozovat Českou republiku je dnes vzácná. Poškozuje ji Zeman, který dává přednost Číně a jejím výhrůžkám před námi, stejně jako pravidelně podlézá ruskému lídrovi Putinovi.
Poškozuje ji šéf ANO Babiš, trestně stíhaný český premiér podezřelý doma i v Bruselu z těžkého střetu zájmů. V čele sněmovny ji poškozuje místopředseda za SPD Tomio Okamura a za KSČM Vojtěch Falmer Filip. Oba mimo jiné příznivci czexitu, který by pro Česko znamenal katastrofu.
Proto byla volba předsedy Senátu tak neobvyklá a výjimečná. Nevybíralo se ze dvou extremistů či populistů, ale ze dvou velmi slušných, demokratických kandidátů.