Zhroutí se do dvou měsíců Schengen? Rozpadne se Evropská unie? Páchá osmadvacítka "rituální sebevraždu", jak to popsal slovenský premiér Robert Fico v úterním rozhovoru pro Právo? Byli jsme po léta zvyklí, že se "to děje bez nás", že jsme vklouzli velmi levně do náruče Unie (a NATO) a oni už se o náš klid a mír postarají. Teď se tyto milé vize začínají hroutit.
Skutečně může být do dubna po Schengenu? Je pravda, že se Evropa neumí bránit, nemá na to, a že díky té neschopnosti neexistuje žádná záchranná cesta? Co to vlastně řešíme? Jak zachovat evropské hodnoty, včetně povinnosti poskytovat ochranu pronásledovaným a na životě ohroženým, a zároveň schengenský prostor s jeho maximální pružností, mobilitou.
Když sledujete evropské debaty a čtete všecky možné analýzy, mluvíte s lidmi, kteří mají na starost naši bezpečnost, ale i s lidmi, kteří pečují o uprchlíky, dojdete k jedinému jasnému závěru: MUSÍ PLATIT PRAVIDLA. Zákony. Dohody. Na pravidlech jsou vybudovány státy i osmadvacítka.
Pravidla částečně platit přestala. Po EU se pohybují statisíce cizinců, ekonomických migrantů i skutečných uprchlíků, kteří nebyli zaregistrování v první bezpečné zemi a nepožádali tam buď o azyl, nebo o relokaci (přemístění do jiné země). Státy EU zavádějí kontroly na svých hranicích. Německo, Rakousko, Belgie, Švédsko, Dánsko prodlouží dočasné kontroly hranic uvnitř schengenského prostoru.
Proč? Unie zůstala obnažená, svoji vnější hranici nechrání Řecko a Itálie, kam připlouvá nejvíc utečenců. Ty země to prostě nezvládají. Mnozí experti navíc tvrdí, že ty hranice uhlídat nejdou, že to není možné. Jiní říkají: uhlídat lze každou hranici, ale je to nesmírně drahé. Řecko ani Itálie na to nemají peníze, síly. Navíc je otázka, zda by ochrana před uprchlíky na lodích a kocábkách pomohla. Bylo by vůbec možné, legální, je vracet?
Za posledních pětadvacet let EU každý rok přijala 1,5 milionu migrantů. Podle pravidel. A nebyl to problém, nevznikl chaos. Dělo se to legálně. Jinými slovy: problém číslo jedna nejsou utečenci, ale zhroucení pravidel, dohod, nedodržování Dublinské úmluvy kupříkladu.
Europsohlavci omezí suverenitu
Začněme hranicemi Unie. Dají se uhlídat, ale má to jednu podmínku. Země, které ochranu nezvládají (nyní Řecko a Itálie), by musely přistoupit na zásadní průlom své suverenity. Pak by jejich hranici hlídali také vojáci či policisté z jiných zemí.
Současná krize obnažuje spor mezi národním státem a společenstvím dvaceti osmi. Má to i komické rysy: těžko mluvit o suverenitě, když vám do země proudí statisíce lidí, o které se neumíte postarat a které neumíte zastavit. Zbývá pak jen suverenita na papíře.
Dá se spor národní suverenita versus Unie vyřešit za dva měsíce? Ono se to kecá zemím, jako jsme my nebo Slovensko. Chlubíme se, jak nabízíme své vojáky a policajty do ochrany vnější hranice EU. Robert Fico říká, že jeho vláda dá peníze a lidi jedině na ochranu vnější hranice. O.K. Ale tím de facto ruší kus národní suverenity Řecka a Itálie. Svoji ne.
První bod není ochrana hranic Unie, ale souhlas s tím, aby na mém území, v mých vodách, operovali cizí vojáci a policisté. Odevzdání kousku národní suverenity.
Pokud se EU na mezinárodní pohraniční stráži nedohodne (a za dva měsíce to asi nejde, to by musely odsouhlasit hrdé národní parlamenty), nastupuje varianta dvě, posun vnější čáry dovnitř. Zablokování řecko-makedonské hranice. Znamená to osekat Schengen, vyšoupnout Řecko ven. Bude mu "dočasně" (to slovo má zvlášť pro Slováky a Čechy temné historické konotace) zastaveno členství. Pokud nezačne pořádně střežit hranici, čehož není schopno...
Posun hranic Schengenu by asi pomohl. Uprchlíci by se kumulovali v Řecku. Možná by si však časem našli jiné cesty. Příchod uprchlíků do Německa a dalších zemí by se zřejmě zpomalil. Unie by si mohla vybírat, koho vezme. Zbytek by byl na Řecku, jež by bylo doslova obětováno.
Humanitární koridory pro utečence
Časem by asi připlouvalo méně utečenců, snížily by se jejich šance dostat se, kam touží. Ale EU by prohrála. Přišla by v podstatě o svého člena, o zemi eurozóny. (Navíc by tím Řecko nabídla jako spojence Rusku.) Začal by opačný proces, scvrkávání Unie místo rozšiřování. Krok by posílil "národní suverenitu" a oslabil srůst Unie. Další hraniční země Unie by musely zašpérovat hranice s Řeckem.
Jako dočasné řešení by to asi fungovalo. Země osmadvacítky by se mezitím mohly dohodnout na společné hraniční armádě či policii. Pokud by mezitím myšlenku jednoty nevzdaly. Schengen by dál, doufejme, fungoval, byť v menším rozsahu. Zůstalo by u dočasných kontrol hranic.
Pravidla ovšem přestala platit nejen na hranicích EU, ale i uvnitř. Uprchlíci v Řecku a v Itálii nejsou řádně registrováni. Nefungují hotspoty, místa, kde se mají utečenci registrovat. Kupříkladu Itálie nemá dost lidí, kteří by v hotspotech pracovali. Ti, kteří to dělají, neumějí zdrcující většinou jazyky příchozích.
Probíhá tam jen nejhrubší rozdělení. Utečenci nedostanou dost informací, panuje chaos, nejistota. Cizinec má tři možnosti: požádat o azyl, přihlásit se do relokačního programu, nebo obojí dohromady. Na relokaci čeká dlouho, většinou marně. Nefunguje. Do jiných zemí bylo přemístěno zatím asi 300 až 400 žadatelů. Na azyl se čeká taky dlouho. A to mluvíme jen o registrovaných utečencích. (Mimochodem, Itálie přijala loni okolo 140 tisíc uprchlíků, obrovské číslo.)
Hotspoty nefungují. Díky tomu se zhroutilo základní pravidlo registrace a zkoumání, zda má příchozí nárok na ochranu, nebo ne. Dělení v Itálii je jen to nejhrubší: Z jaké země pocházíš? Aha, tak to máš, nemáš nárok. Ideální není uprchlíkům zabouchnout dveře, nýbrž zajistit, aby přicházeli legálně. Tak vypadá evropská cesta.
Kupříkladu vytvářet "humanitární koridory", jak to dělá italský projekt Mediterranean Hope. V táborech mimo EU lidé z tohoto projektu (organizuje ho Valdenská církev) kontaktují uprchlíky, ti pak dostanou humanitární vízum a jsou přivezeni do Itálie. Ví se, kdo přichází, a převaděči přicházejí o své cenné, nelegální zákazníky.
Zhroutí se Schengen? Rozloží se Unie? Obojí je pro nás životně nutné, odpověď však dnes nelze poskytnout. Reálné cesty, jak se může EU bránit, existují. Vyžadují dohodu, ke které se v tak obrovském množství zemí dochází pomalu. Ne za dva měsíce. Jenomže i ten termín rozpadu je zjevně přehnaný.
Co nepochybně platí: neodmítat uprchlíky, kteří utíkají, aby si zachránili život (podle Ženevské konvence a podle Evropské úmluvy na ochranu lidských práv). Nevzdat svoje hodnoty. Dohodnout se na ochraně hranic. Vrátit se k dodržování smluv a pravidel. Možná, pokud je nám národní suverenita tak drahá, i za cenu dočasného (ne na dvacet let) vyloučení Řecka ze Schengenu.
