Mohlo by se zdát, že si konečně všichni oddechnou: vláda v pondělní schválila odkup areálu vepřína v Letech u Písku, kde stával za války romský koncentrační tábor. Vzkaz tedy vypadá jasně; ostudný příběh definitivně končí. Ale je to opravdu tak?
První vážné pokusy o to, aby místo utrpení začalo vypadat důstojně, se odhadují do doby před 24 lety. To je skoro čtvrt století. O nutnosti odstranění vepřína přitom mluvili představitelé vlád, neziskových organizací, poslanci českého i evropského parlamentu, historikové, badatelé, spisovatelé, novináři, aktivisté a samozřejmě sami Romové.
Pro Česko to navíc byla mezinárodní ostuda, protože se mohlo říkat cokoliv, vysvětlovat cokoliv; ale když jste přijeli TAM, našli jste místo všelijaké (hodně kulantně řečeno), jen ne pietní.
Už ten letitý příběh sám o sobě přinesl jistotu, že bagatelizace této tragédie nevede k ničemu, i když nekonečná diskuse samozřejmě k samotnému poznání smutné historie romského holokaustu paradoxně přispěla. Jestli to je bonus, či jen polehčující okolnost, těžko říct. Samozřejmě, můžeme doupřesňovat a vážit roli tehdejšího místního vedení a organizátorů samotného tábora, který byl otevřen v roce 1940 protektorátními úřady - tedy za podmínek nacistické okupace, ale jedno je naprosto jisté: tábor byl součástí nacistického smrtícího souostroví, přičemž poslední zastávkou byl ostrov zvaný Osvětim. Pokud se ovšem ti, kteří v Letech skončili kvůli svému původu, transportu vůbec dožili, že.
Je přitom nesporné, že mnozí představitelé předchozích vlád měli upřímnou snahu ostudu řešit. I to, že takové řešení není levné (samotná cena, kterou stát zaplatí majitelům vepřína, nebyla zveřejněna). Už proto stojí za pozornost, že současná vláda se případem Lety zabývala cíleně od začátku: už před rokem schválila návrh na likvidaci vepřína a začala připravovat odhady nemovitého majetku. A podařilo se jí vše dotáhnout do voleb: což samo o sobě je malý zázrak, tím spíš, že se jedná o agendu, která nemusí zrovna voliče oslovit, protože český volič je… ehm… no, je takový, jaký je. A český politik to nejen ví, ale umí toho využívat, bohužel.
Jinak řečeno: politik, který dělá věci nikoliv na efekt, ale proto, že se to patří nebo to tak slíbil, je v této zemi vzácný jako sníh v srpnu, takže postup vlády stojí za pozornost a bezpochyby za uznání. Možná si někdo konkrétní bude dělat zásluhy, možná ne: ale vědět, kdo nese zásadní podíl na tomto konečném výsledku, by se hodilo, i když jde samozřejmě o rozhodnutí vlády jako celku.
Zásadním omylem by ovšem byla představa, že odkupem vepřína celá záležitost končí. Že vyplacení milionového odstupného majitelům prasečí farmy je jakýmsi gigantickým společným a ve všeobecné shodě sdíleným odpustkem. Že tím budou dluhy před Pánembohem jaksi vyrovnány.
Někdo k tomu ještě třeba dodá, že pak už Romové a všichni ti otravní aktivisté a ostatní mohou být potichu. Nejlépe navždy.
Ve skutečnosti jde ale jen o jednu jedinou kapitolu příběhu. O to, jak dát odkazu této tragédie konečně smysluplný impulz a zajistit, aby se stal tak potřebnou součástí výuky a výchovy k toleranci a hrází k nesnášenlivosti. Na místě třeba vyroste nový památník, ale to není klíčová věc; tou je dostat tyhle informace do osnov, do učebnic, do škol a vůbec do pozornosti celé široké veřejnosti, protože jde o události staré, ale hrozba jejich opakování (třebas v jiné podobě) je až hrozivě současná.
Ovšem o tom, jak je to složité, vypráví příběh druhého tábora, který se nacházel v Hodoníně u Kunštátu. Ten byl podobným "zařízením" určeným pro moravské Romy a byl také v minulých letech (za mnohem menší pozornosti veřejnosti) za nemalé státní peníze vykoupen od soukromé majitelky, opraven a přebudován na památník. A měl už být touhle dobou otevřen pro veřejnost, ale… ale nebude.
Úředníci se přou, kdo jej bude spravovat, a tak navzdory tomu, že rekonstrukce za desítky milionů korun už byla zkolaudována, zůstane celý areál prostě prázdný.
Podrobnosti této tahanice jsou možná na jiný příběh, nás ale může zajímat vzkaz, který dostáváme: samotné peníze k vyrovnání se s temnou minulostí vůbec nemusí stačit, ať jich máme, kolik chceme.
