Středa, 11. května. Zase jednou média působila dojmem, že se muž na Hradě nudí. (A co si budeme povídat, my někteří s ním.) – Už nějak dlouho jsme pořádně nebyli ve zprávách, co s tím uděláme, můj Ovčáčku? Na Facebooku je bez nás polomrtvo. Co takhle povědět, že bychom… zestátnili Českou televizi? To se bude líbit. Přesněji, jak pravil Jan Werich: To je blbý, to se bude líbit.
A taky, že ano.
Konkrétně, v odpovědi na dotaz čtenáře Parlamentních listů prezident republiky toho dne pravil: „Někteří moji poradci (Jací poradci? Mysleli jsme, že žádné nemá, pozn. red.) mi říkají, že základní vadou generálního ředitele České televize je to, že Českou televizi vlastně neřídí a že ji řídí nejrůznější úředníci na nižších postech. Nejsem specialista na Českou televizi a nemohu tedy toto tvrzení objektivně posoudit, nicméně platí to, co jsem už uvedl, to jest, že Česká televize by měla být státní a nikoli veřejnoprávní, protože pojem veřejnoprávnosti je hybridní pojem, který slučuje nedostatky veřejné a soukromé televize.“
Hlava státu + řekněme snůška protikladů = pozornost zaručena. O to víc, když Andrej Babiš zestátnění přizvukuje, protože „lidi by tím ušetřili“.
Prezident má vůči České televizi zhruba stejné kompetence a právo na kritiku jako dalších deset milionů občanů, a tak je třeba číst jeho volné sentence o veřejnoprávnosti. (Mimochodem, co Český rozhlas, případně ČTK, tam veřejnoprávní omyl neexistuje, ty by směly zůstat pomýleně hybridní?)
Jiná věc je, když jeho nápad vzápětí odkývá ministr financí, vedlejším povoláním mediální mogul, jehož holding si oficiálně stěžoval na Reportéry ČT slovy: „Žádáme proto o zjednání nápravy, tj. aby bylo od těchto účelově zaměřených pořadů, kde informace jsou podávány tak, že hraničí s pomluvou, upuštěno a příslušní redaktoři a další osoby odpovědné za realizaci shora uvedených reportáží aby převzali za takové jednání odpovědnost a aby vůči nim byly vyvozeny patřičné důsledky,“ napsali místopředseda a členka představenstva Agrofertu vloni v březnu; Rada ČT jejich stížnost odmítla.
Babiš je u České televize – o tom, že sám taky nějakou koupí, se trvale spekuluje – ve skutečně enormním střetu zájmů. Měl by v takové situaci mlčet nebo mluvit zdrženlivě, ne přispěchat Zemanovi s podporou. Tohle je politická kultura z pravěku.
I za současného stavu Babiš vliv na ČT a ČRo má jako poslanec a předseda druhé nejsilnější strany ve Sněmovně. Ta volí a odvolává členy mediálních rad, bere na vědomí výroční zprávy televize a rozhlasu. Rada ČT je Poslanecké sněmovně odpovědná, poslanci dokonce schvalují Kodex České televize (což je hrubá vada v zákoně, do kodexu politikům nic není). Kompetence parlamentu vůči České televizi jsou skrze její Radu viditelné a docela významné.
A ministr financí by měl klíčové slovo ohledně případného státně-televizního rozpočtu. (Jestli tolik touží po tom, aby i jemu lidi spílali, že „dneska zas nic nedávaj“ a „tohle snad dávali už stokrát“, tak prosím …)
Nový zemanovsko-babišovský atak posouvá téma České televize do krajských a nejspíš i do parlamentních voleb příští rok. Pravděpodobnost, že by se myšlenka zestátnění zhmotnila do schváleného zákona, je do té doby mizivá. Ale zlá ČT může dobře fungovat jako mobilizační hromosvod nespokojenosti Zemanových a částečně i Babišových voličů. Některé by možná víc než slovo „zestátnění“ oslovilo staré dobré „znárodnění“.
Není ale pravděpodobné, že by čeření televizní vody Zemanovi, natož Babišovi pomohlo k nějakému významnému množství nových hlasů. Dosavadním voličům to, především v případě prezidenta, bude asi konvenovat. Ale jiní možná zbystří – netlačí tu někdo na pilu až moc? Domyslet babišovskou posloupnost „Řídit stát jako firmu – Zestátníme televizi – Řídit televizi jako firmu“ není těžké, červená kontrolka s nápisem Agrofert zabliká. Jak by asi taková státní televize pojala třeba kauzu Čapí hnízdo? Nebo čínskou návštěvu?
