Hrdý národ husitů se přesně před rokem ponořil do nevybíravé diskuse o českém hrdinství. Přesněji o tom, zda rotmistr Jaroslav Lieskovan, četař Ivo Klusák, desátník Libor Ligač, desátník Jan Šenkýř a rotmistr David Beneš jsou nájemní žoldáci (což je například názor některých členů Rady Ústavu pro studium totalitních režimů), anebo hrdinové. Padli v Afghánistánu při sebevražedném útoku fanatika přestrojeného za policistu. Čtveřice výsadkářů zahynula 8. července 2014 na místě, Jaroslav Lieskovan podlehl těžkým zraněním po převozu do vlasti.
Měřeno optikou lidí, kteří považují české vojáky za nájemné ozbrojence (často přitom dodávají, že ve službách imperialismu), zahynulo od roku 1991 při zahraničních misích na třicet českých žoldáků, kteří si po zásluze vykoledovali to, co jim patří. Proč je tedy ještě posmrtně vyznamenávat a odškodňovat pozůstalé. Zášť hospodských kritiků šla v případě pětice zahynuvších výsadkářů tak daleko, že jedna z pozůstalých partnerek se odstěhovala do jiného města. Její sousedé totiž nesnesli pomyšlení na výši odškodného, které jí armáda za mrtvého manžela vyplatila, a dávali to vdově najevo.
„Žoldáci“, kteří službu vlasti poměřují měšcem? Zvláštní je, že takový názor zastávají často lidé s ne zrovna hrdinnou minulostí. Jako třeba okresní funkcionář komunistické strany, jenž ve svém vidění světa zašel natolik daleko, až jej policie obvinila z trestného činu šíření nenávisti. Jindy nemají tihle potomci husitů ani tolik odvahy, aby se pod svůj názor o českých nájemných žoldácích podepsali.
A pak tu máme sociologické průzkumy: peníze nejsou (kupodivu!) pro Čechy hlavním motivem, proč odcházejí do riskantních armádních misí. Vrch nad nimi bere snaha ověřit si profesionální schopnosti, odolnost, ale také normální lidská potřeba pomoci lidem v rozvrácené zemi. V případě vojenských rekonstrukčních týmů to platí dvojnásob. Vyprávět by o tom mohli třeba Afghánci z provincie Lógar, kde Češi stavěli školy, mlékárny, zavlažovací nádrže či mosty.
Mávnout nad výlevy o žoldáctví rukou? Dost možná. I když jich přibývá. V extrémní podobě získává tahle diskuse až neuvěřitelný obsah, podle něhož parašutisté Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem zavraždili Reinharda Heydricha zákeřně ze zálohy. Heydricha - plánovače holokaustu či odsunu Čechů až kamsi na Sibiř. I ty největší nesmysly se tak stávají v mediální éře pro leckteré důvěřivce pravdou. Anebo má pravdu historik Eduard Stehlík, podle něhož je diskuse o údajných českých žoldácích cílevědomě (i finančně) podporovanou kampaní, která má zpochybnit smysl české armády jako jednoho z pilířů státnosti a v dnešních neutěšených časech i obranyschopnosti? Pokud je to pravda, tak má tahle kampaň docela viditelné výsledky.
Veteránů - hrdinů, kteří se postavili nacismu se zbraní v ruce, žije k dnešnímu dni v Česku už jen 875. Ještě loňského března jich bylo 1140, toho letošního podle údajů ministerstva obrany už jen 961. Tihle odvážní nám odcházejí před očima. V každé populaci je přitom podle sociologa Jaroslava Sýkory jen asi 2,5 procenta hrdinů, kteří lidem nezištně pomohou vždy, když jsou ohroženi, anebo je třeba přepadne násilník (často za přihlížení ostatních). I když je tedy statečných tak málo, jde o velmi důležitou skupinu lidí, která zpevňuje páteř mlčící většiny. Jednoduše nám jdou příkladem... a v krizových dobách příkladem v sebeobětování.
Často jsou ovšem i němou výčitkou ostatním, že oni se naopak zachovali zbaběle, že ani necekli, když třeba komunisté posílali své odpůrce do lágrů. Anebo jinak: že někdo má tu odvahu jít bojovat proti teroru s tím, že se nemusí vrátit, zatímco já sám se zmohu jen na ty urážky.
