Letošní listopadový svátek stráví hodně lidí jinak, než si v posledních letech zvyklo - soukromě, bez velkých akcí a hromadných oslav. Nabízí to dobrou příležitost v klidu přemýšlet o povaze rudé totality, jejíž konec si připomínáme. Byla, nebo nebyla krutá, jak se čím dál častěji přou historici i pamětníci? A dáme-li za pravdu těm, kteří zločiny minulého režimu relativizují, jakou má cenu slavit jeho pád?
Historie sporu o to, jak se má vůbec samotný svátek jmenovat, toto dilema dobře ilustruje. "Den boje za svobodu a demokracii", který připomínal úsilí studentů čelit komunistické (1989) a předtím nacistické (1939) totalitě, se stal trnem v oku komunistům. Usilovali tedy o to, aby se jmenoval jinak, ale nepochodili.
Až před čtyřmi roky částečně uspěla bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková (ANO), sama někdejší normalizační komunistka. Poslancům navrhla název "Mezinárodní den studentstva a Den boje za svobodu a demokracii", který pád rudé totality upozaďoval. Šlo o starý komunistický trik, v jehož rámci se nepohodlné výročí překryje jiným, připadajícím na stejný den. Podle stejného principu se například dříve slavil 28. říjen jako "Den znárodnění".
Změnu názvu sice sněmovna Válkové schválila, zarazil ji ale Senát a výsledkem sporu mezi oběma komorami parlamentu je nynější kompromisní "Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva".
Čas radosti, čas obav
Popisovaná tahanice dobře odráží podstatu sporu o pohled na naši totalitní minulost. Oč byla horší, o to by logicky měla připomínka jejího pádu být významnější. A naopak.
V samotném listopadu 1989 se změna zdála jejím účastníkům samozřejmě grandiózní: dotkla se úplně všeho. Přinesla svobody, které mnozí za svého života nepoznali - lidskoprávní, politické i osobní. Mnozí se díky náhlé možnosti cestovat po letech shledali s příbuznými v zahraničí. Jiní se konečně směli vrátit domů. Věřící mohli bez šikany začít chodit do kostela. Na pultech se objevily kdysi zakázané knihy, do kin se vrátily do trezoru zamčené filmy a k dostání byly najednou toaletní papír, banány i elektronika.
Zkušenost pamětníka listopadu 1989 je v ostrém rozporu se současným zlehčováním povahy režimu, který se tehdy hroutil - a nebylo přitom zpočátku ani jasné, zda se to obejde bez krve.
Po jeho definitivním pádu někteří podlehli výčitkám nebo se báli trestu. Sebevraždu zvolil komunistický politik Antonín Kapek nebo o pár let později obávaný vyšetřovatel neméně obávané StB Miroslav Pich-Tůma. Teprve zpětně se ukázalo, že obavy z trestů byly nejspíš zbytečné. Dočkali se jich jen málokteří, a navíc ti méně významní. Možná by se takový Pich-Tůma rozhodl jinak, kdyby viděl do budoucnosti.
Představte si samet
Zdá se, že kritický vztah ke komunistické totalitě slábne dlouhodobě, neboť je podrobován jednak zubu času a jednak tlakům, kterým společnost nedokáže čelit.
Svou roli bezpochyby hraje i generační obměna. Slábnou hlasy pamětníků - bývalých politických vězňů padesátých let, kteří nabízeli zkušenost, s níž nebylo možné polemizovat. Naopak přibývá mladších historiků, kteří na dobu před rokem 1989 nabízejí pohled jako na čas, kdy velká část společnosti režim podporovala na základě jakéhosi konsenzu - tedy nikoliv ze strachu.
Možná si řada z nich ten neviditelný, ale všudypřítomný strach nedokáže představit a náš systém práce s totalitní minulostí jej nedokáže zprostředkovat. Možná také mladší generace jen přirozeně hledá alternativu k dnešnímu řádu, jako ji hledali mladí lidé i dříve. Nemálo západních intelektuálů vyléčila kdysi z naivity až návštěva některé země za železnou oponou.
Výročí sametové revoluce je nepochybně dobrou příležitostí přemýšlet o tom, jak co nejpřesněji vykreslit obraz režimu, který během ní padl. Hrůzy minulosti se mohou stát i zdrojem pozitivní síly, pokud je budeme znát a chápat, proč a jak se děly. Chceme-li si udržet svobodu, musíme znát pravdu o tragédiích, které se odehrály v této zemi, než jsme ji získali.
Co si ale počít s názory, že totalitní režim existoval na základě jakéhosi konsenzu s občany, kteří sami dobrovolně rezignovali na výkon některých svých práv? Jejich nejlepším testem by mohla být představa, jak by asi působil ten, kdo by je vykládal milionům Čechů a Slováků, kteří před jednatřiceti roky vyšli do ulic.
