Bývalý prezident a premiér Václav Klaus, jedna z nejvýraznějších postav české porevoluční politiky, navštívil vernisáž výstavy nazvané 13 českých premiérů. Uskutečnila se v Praze, v zahradě Strakovy akademie, kde sídlí Úřad vlády. Když byl dotázán, co ho napadá, jestli při akci rekapituluje svůj život, prohlásil: "Je to rekapitulace, ale na druhé straně je to obrovský smutek z toho, kam se od té doby země zvrtla nešťastným způsobem."
Drsné hodnocení, ale Klaus měl jako úspěšný politik vždycky schopnost vyjádřit pocity části občanů. Dodejme, že ta část se za léta prudce změnila. A trefil se i nyní, zase promluvil za jednu nemalou skupinu tuzemců, kteří smutní a děsí se nad tím, "kam se země zvrtla nešťastným způsobem". Někteří dnes podporují Putina…
Klaus je starý, nespokojený muž, který už nestíhá a nechce stíhat změny a skrývá to za jakýmsi trumpovským konzervatismem, muž, který se x-krát zmýlil, stejně jako jeho politický druh a spojenec Miloš Zeman. Ale toto cítí hodně lidí, ten "obrovský zmatek". Mění se jakoby všechno, nejen politika, nejen naladění hnutí a stran, ale - a to je podstatné - mění se společnost. Mladí aktivní lidé začali uvažovat jinak, jsou velmi kritičtí k tomu, co jim starší a staré generace připravily, jaký život jim odkazují.
Nebezpečně se mění klima, kousek od nás zuří ruská agrese, mění se vnímání rodiny, role muže, ale i role dítěte, vnímání institutu manželství, vnímání genderu, tedy sebe sama. Tyto posuny dopadají prakticky na všechny, buď zprostředkovaně, přes média všeho druhu, nebo v rodinách a blízkém okolí. Mění se způsob komunikace, vládne nám internet a sociální sítě, před kterými mnozí staří varovali, aby jim nakonec část propadla a uvěřila všemu, co se na nich objeví.
Problémy trápí děti a mladé lidi, hledají pomoc u psychologů, na terapiích, ale ty jsou drahé a terapeutů zoufale málo. Do toho jim staří absurdně vytýkají, že jsou "přecitlivělí", ne dost "tvrdí a odolní". Je to jako vytýkat velrybám, že vymírají. Církve nestíhají změny, pomáhají v tom málo, pokud vůbec. Mizí to, co jsme považovali za normální. Normální třeba bylo přetvařovat se, zapírat svou podstatu, svůj gender, ač to ve skutečnosti vůbec normální nebylo. Normální (nenormální) bylo vysmívat se celým skupinám obyvatel.
Tyto změny přinesla svoboda. Dovedla nás do času tranzice, přechodu, jen nevíme, kam vlastně přecházíme. Odtud pramení veliká nejistota. Víme, kde jsme, v době konzumu a hédonismu. V době, kdy se rodí málo dětí a kdy se zároveň mění výchova: nechme je, nenuťme je, nevychovávejme je.
Žijeme ve svobodě s minulým režimem nesrovnatelné, ale mladí lidé i v té svobodě trpí, jsou zmítáni realitou, stát se mění, nic není najednou jisté, dokonce ani počasí, ta naše bývalá absolutní jistota. Mění se ceny elektřiny, plynu, ale my nevíme, jestli se v létě neupečeme. Zmizela jistota, že nebude válka, konflikt s Ruskem najednou číhá za dveřmi.
Vede se válka o rodinu na úplně nesmyslné frontě. Klasické rodiny se rozpadají a zase skládají do nových, tento pra-pra-institut jsme si poničili, rozložili sami, jenomže tvrdí konzervativci to chtějí hodit na homosexuály, na LGBTQ+. Absurdní.
V brzké době se ukáže, jestli máme nárok přežít
Část hlavně mladých lidí vnímá změny aktivně, snaží se chránit planetu. Část spíše těch starších a starých se zuby nehty drží minulosti, starých představ. Ideálně je to vidět na odporu k manželství pro všechny, ale třeba i na vztahu k uprchlíkům. Ti nám fyzicky připomínají, jak se svět mění, jak se rozpohyboval.
Nejde jen o xenofobii, strach z cizího, ale i o strach ze změny. Část lidí chce vrátit to minulé, zastavit ono "kam se země zvrtla nešťastným způsobem", i když ten způsob v mnohém vůbec není nešťastný, vede k osvobození uvězněných duší, lidských bytostí. A ono to nejde ani vrátit, ani zastavit. Změna se děje, svět se proměňuje.
Zároveň platí, že některé hloupě pojaté změny vedou ke zhoršení, ke konfliktům. Vidí to učitelé i profesoři ve školách. Nemálo rodičů přesunulo výchovu na školy, ale zároveň odmítají, aby bylo jejich dítě vychováváno, úkolováno, známkováno. Mají pocit, že učitel se stal jejich podřízeným.
Na některých vysokých školách studenti pěstují superkorektnost, stavějí se nad profesory, chtějí určovat, co jim smějí a nesmějí říkat, co po nich smějí a nesmějí chtít. Zajímavý a instruktivní je v tom otevřený dopis profesora Jiřího Černického, který poslal Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde působí jako pedagog.
Odchází kvůli fenoménům, jež souvisejí "s jakousi vypjatostí doby, již vnímám jako spíše omezující než osvobozující". Popisuje "vypjatý tlak na společenskou změnu", který vnímá "jako příliš agresivní a v důsledku příliš nedůvěřuji v jednoznačně pozitivní výsledky. Mám na mysli snahy udělat tento svět příliš rychle spravedlivější."
Černický mimo jiné píše: "Těžce nesu celospolečenskou až pedantskou kontrolu údajného korektního pojmenovávání věcí. Obklopuje mě jako těžký stín, i když jsem si donedávna myslel, že jsem stoupenec stejných či velmi podobných hodnot, jako máte Vy, a dokonce, že jsem v rámci sametové revoluce a po ní pomáhal tato témata otevírat, komunikovat a tím měnit pohled na ně k lepšímu." Text stojí za zamyšlení. Když jsem ho poslal jedné učitelce na základní škole, odpověděla mi: "Něco velmi podobného zažívám také."
Tím, že zmiňuji otevřený dopis profesora Černického, chci říct, že změny nejsou vždy černobílé, i posuny k lepšímu se mohou měnit v diktát, v šikanu druhých. Ostatně mnohem víc o tom slyšíme a čteme při sledování amerických univerzit, kde to probíhá už roky.
Vůbec necítím "smutek z toho, kam se země zvrtla nešťastným způsobem". Jsem zastáncem změn v pojímání rodiny, genderu, podporuji rovnost žen a mužů, mám starost o klima atd. Jen se ty změny nesmí zvrhnout v teror nějaké skupiny občanů.
V brzké době se ukáže, jestli máme nárok přežít, přežít jako český stát, nechci psát národ, to slovo je zatížené chorobnými představami, jestli máme nárok přežít jako lidé na planetě, jestli ty změny pochopíme, nepřeženeme do ničivého absurdna, jestli je využijeme.
Dělali jsme toho hodně blbě. Našim dětem jsme nachystali složitou budoucnost. Stav planety, ale i stav české veřejné scény nám právem mohou vyčítat. To my jsme je vehnali do depresí, nejistoty, úzkosti z budoucnosti. Do převládajícího konzumu, který dusí kulturu, myšlení, svobodu, smysl naší existence.
Vědomí, že jsme chybovali, je zároveň první krok k dobré změně. Jistě máme na to žít jinak, vymanit se ze "spotřebáku", uvědomit si znovu cenu svobody, nenechat se zmítat bitkami větších a menších populistů toužících po moci.
Ostatně, co Klaus zřejmě záměrně pominul, je fakt, že se mnohé změnilo k lepšímu. Nevládne tu už miliardář, superpopulista Andrej Babiš. Máme prezidenta Pavla, který se dokáže zastat šikanované ukrajinské holčičky a neleze do zadní části těla totalitářům. Mladí lidé, a jistě nejen oni, si uvědomují, že máme ještě šanci planetu zachránit. Ne, nezvrtlo se to nešťastným způsobem, jen se svět prudce mění.
