Rychle si zvykáme. Na to dobré, rychle jsme si zvykli, že žijeme ve svobodě, považujeme to za samozřejmost. Zvykli jsme si i na to zlé, třeba na katastrofální prezidentování Miloše Zemana. A po něm jsme si zase rychle zvykli na prezidenta Petra Pavla. Přitom rozdíl mezi těmi dvěma pány na Hradě je obrovský. Jak si Pavel vede?
Nedělá vše dobře, jeho nominace soudce Roberta Fremra do Ústavního soudu byla velká chyba, ze které prezidenta nakonec zachránil sám Fremr. Není to "vládní prezident", nejde vládě na ruku, jako to dělal Zeman pro Andreje Babiše. Ukázal to kupříkladu, když odložil podpis penzijní novely až na 1. září. Nepodepsal ji hned. Udělal to chytře, poskytl lidem měsíc času, aby si případně mohli vybrat odchod do předčasného důchodu, ale zároveň odklad neprodloužil příliš, aby novela včas začala platit. Pavel není spojencem vlády Petra Fialy, ale ani jejím sokem.
Nehraje si na opatrného diplomata, což má v době války na Ukrajině, v době agresivního populismu a návratu nacionalismu, velkou cenu. Nediplomaticky ostře se vyjádřil k Robertu Ficovi krátce před slovenskými volbami. Při návštěvě New Yorku řekl novinářům, že některé Ficovy názory odpovídají ruské propagandě a že by jeho výhra ve volbách mohla narušit vztahy mezi Českem a Slovenskem. Fico to obratem prohlásil za zásah do slovenské kampaně.
V Radiožurnálu v pondělí prezident odpovídal na otázku, co by se stalo, kdyby Fico prosadil, že Slovensko už nepošle "ani náboj Ukrajině". Pavlova odpověď by se mohla používat jako instruktáž pro rozhovory s lidmi, kteří by totéž chtěli po české vládě a jimž se přezdívá "chcimíři".
Pavel řekl: "Znamenalo by to, že Ukrajina dříve či později tento boj prohraje a vyhraje Rusko. Vyhraje Rusko nejenom tím, že naplní své cíle, to znamená, že bude kontrolovat část nebo možná celou Ukrajinu, ale zároveň je to vnitřně morálně posílí, že pravidla se mohou porušovat, pokud máte dostatečnou sílu. A to by bylo v neprospěch nás všech."
Pro mnohé lidi se může zdát těžko pochopitelné, že je volání po míru, tedy cosi naprosto normálního a přirozeného, v dané situaci nebezpečné. Dívají se na válku z pohledu středně velké země, jež nemá sebemenší imperiální, expanzivní tendence. Nedovedou se zřejmě vžít do myšlení opačného, tedy do představ velmocí či bývalých velmocí. Pro běžného Rusa je přitom zřejmě zcela normální úvaha, že Ukrajina prostě patří Rusku. Podobně mnoho Maďarů dodnes neuznává Trianonskou mírovou smlouvu, kvůli níž se někdejší královské Uhry zmenšily do nynějších maďarských hranic. A Viktor Orbán sní o návratu ztracených území. My tyhle sny naštěstí neznáme.
Může se zdát směšné, že by nedodávání slovenských nábojů Ukrajincům mohlo vést k výhře Ruska, potažmo k ohrožení naší země. Pavel vysvětluje, že příspěvek Slovenska samozřejmě Ukrajinu ani nezachrání, ani nepotopí. "Ale je to velice důležité, protože všichni zdůrazňujeme, jaký význam má jednota, a pokud jednotu začneme narušovat, dáváme pomalu za pravdu ruským argumentům, tedy že je potřeba se na to dívat realisticky." Vysvětluje, že Rusko chce být vnímáno jako velmoc, která má své legitimní bezpečnostní zájmy, proto napadla Ukrajinu. Proto napadne klidně další země.
Lavrov popřel existenci Ukrajiny
Ruská taktika je jasná, chce maximálně rozkližovat západní odhodlání hájit svobodu Ukrajiny, její právo na sebeurčení, přičemž do tohoto sebeurčení patří i svobodné rozhodnutí stát se členem NATO a EU. Úplně stejně, jako jsme se stali členskou zemí obou společenství my. Rozklad se Rusům daří jak v EU, kde už pro ně zjevně hraje Maďarsko a Orbán, tak v NATO, kde pro ně občas hraje Turecko a Erdogan. Nevadí, že je Slovensko malá země, patří do Evropské unie a ruský zájem je, aby v ní dělalo potíže. Fico už přece vykládá, že EU nemá žádnou mírovou iniciativu.
K jednání o míru se Pavel vyjádřil srozumitelně. Potvrzuje, že si mír všichni přejeme, dodává však: aby se mohlo jednat, musí existovat dvě strany, které spolu chtějí jednat a kde jedna alespoň částečně respektuje druhou. "Když jsem měl možnost poslouchat ministra zahraničí Lavrova na jednání Rady bezpečnosti OSN v New Yorku, tak on popřel vůbec existenci Ukrajiny jako suverénního státu, proto také naprosto nechápe, proč hovoříme o agresi, protože agrese se vede proti suverénní zemi. On žádnou takovou suverénní Ukrajinu nevidí, takže vlastně vůbec necítí, že by Rusko porušilo Chartu OSN." Tohle by mohli Češi i Slováci, kteří mají historickou zkušenost s okupací v roce 1968, chápat.
Pavel ve svém výkladu pokračoval. Připomněl, že Rusko vládu na Ukrajině "nevnímá jako legitimní vládu vzešlou z demokratických voleb, ale jako loutkovou, nacistickou vládu dosazenou Západem, se kterou Rusko vlastně ani jednat nebude, takže představa Ruska o jednání o míru je v tom, že Rusko předloží své požadavky a svět se s nimi smíří. A tím bude dosaženo míru." Prezidentův výklad je dobrý, má však smysl jen pro toho, komu nejde jen o sebe, kdo je schopen vyhlédnout dál.
V Radiožurnálu se vyjádřil i k fenoménu únavy z války: "Zprávy, které nás před rokem a tři čtvrtě šokovaly a uváděly okamžitě k akci, dnes bereme v lepším případě jako statistiku. Zprávy o tom, že tu zahynulo tolik civilistů, tam bylo tolik zraněných, vlastně už bereme jako součást našeho života a začínají nás mnohem víc než tohle pálit ceny pohonných hmot, potravin, možná nárůstu cen energií znovu."
Přesný popis. K tomu jen dodám, že jsem nedávno mluvil s Ukrajinkou, které přijeli na návštěvu do Prahy rodiče z Kyjeva. Vyprávěla, jak se matka a otec několikrát za noc při poplachu běží schovat v domě na záchod, protože má dvojité zdi. Jak jsou ukrajinská města doslova devastována. Jak se o rodiče, kteří z Ukrajiny nechtějí odejít, bojí. Nemáme představu.
Rychle jsme si zvykli, že se na Ukrajině vraždí ve velkém. Rychle jsme si zvykli, že na Hradě nesedí Zeman, Mynář a Nejedlý, že tam máme Pavla. Ale ten rozdíl je propastný.
