Shrňme si dosavadní pětikoaliční debatu o daních: Vláda je nebude zvyšovat. Lidovci chtějí progresivní danění příjmů. Vláda nebude zvyšovat daně. Ale daně z neřesti samozřejmě půjdou nahoru. Vláda nebude zvyšovat daně. Ale nemovitostní daně určitě vzrostou. Vláda nebude zvyšovat daně. Ale daň z přidané hodnoty by se podle čerstvého návrhu Starostů mohla zvednout z 21 na 23 procent…
Na svém počátku kabinet Petra Fialy (ODS) mile překvapil soudržností ideově velmi odlišných stran v nejširší koalici od vzniku republiky. Dojem pak ještě umocnila jejich jednotná reakce na brutální agresi Vladimira Putina vůči Ukrajině a následně i dobře zvládnuté unijní předsednictví, při kterém se naštěstí nedostaly ke slovu různé krajní proudy vládních stran.
K čemu to ale celé bylo, když si nyní ministři zjevně dali za cíl přesvědčit občany, že jsou ekonomicky naprosto nekompetentní. Reforma veřejných financí v jejich podání čím dál silněji připomíná pavlačový spor, který správce státní pokladny Zbyněk Stanjura (ODS) není schopen moderovat - a podle toho také vše vypadá.
I ti, kdo dosud vládu bránili před ataky populistů, nyní začínají házet flintu do žita. Kabinet, který se chystá zdražit rodinám už tak velmi nákladný týdenní nákup v supermarketu (to je to uvažované zvyšování DPH), totiž prakticky není jak a čím hájit.
Chudí, plaťte
Server Aktuálně.cz před sněmovními volbami 2021 zanalyzoval rozval veřejných financí. Text nazvaný Kdo zaplatí po volbách rozpočtový mejdan? Chudí, si tehdy vysloužil mnohá obvinění z katastrofismu. Realita však nyní ukazuje, že šlo o ještě celkem uměřený sumář dopadů předvolebního populismu, v jehož rámci nebyla žádná daň dost nízká, aby nemohla ještě klesnout. A zároveň neexistoval žádný výdaj státu, který by nemohl nabobtnat.
Některé "pravicové" nápady přitom hravě překonávaly i obvyklé levicové přisypávání pár desítek miliard do sociálního systému. Tím nejhorším bylo bezpochyby zrušení superhrubé mzdy a související snížení daně z příjmu fyzických osob, které obralo státní kasu o zhruba 90 miliard korun ročně. Když k tomu pak připočteme i snížení a zrušení dalších daní, činí v dnešních cenách toto strukturální manko více než 150 miliard.
Snižování berní by samozřejmě nemuselo vůbec vadit, kdyby zároveň o stejnou částku klesly erární výdaje. Což se ale nestalo. Brzy tak začalo být jasné, kdo celou tuhle jízdu jednou bude muset zaplatit.
Protože na zrušení superhrubé mzdy se nakonec tak či onak podílely skoro všechny sněmovní strany, nechce žádná připustit, že daň z příjmů by opět bylo třeba zvednout. O nemovitostní daně zase zuří v poslanecké sněmovně zákopový ideologický boj a ekologické daně zde platí za sprosté slovo. Je tak zřejmé, že ministři ve snaze snížit každoroční schodek státního rozpočtu nakonec velmi pravděpodobně sáhnou po zvýšení daně z přidané hodnoty. Tím spíš, že se snadno vybírá a zlaťáky do erárního měšce přináší rychle.
Jenže zdejší DPH již nyní patří k jedné z nejvyšších v Evropě (u nás momentálně činí 21 procent v základní sazbě, v Německu 19, v Rakousku 20), její další růst by tak měl své sociální důsledky - disproporčně by zatížil chudé. Česko zkrátka směřuje k unikátnímu řešení krize: během covidové pandemie sociálně nejslabším vrstvám neslevilo (daň z příjmu klesla především movitějším), bohatším přisypalo a teď účet za to všechno mají znovu doplatit ti nejzranitelnější.
Když účet nevychází
Jeden z významných českých ekonomů si nedávno soukromě povzdechl: "Je neuvěřitelné, co všechno dokážeme vymyslet, jen abychom nemuseli vrátit daň z příjmu tam, kam patří."
Připomeňme, co měl na mysli. Případné zvýšení nemovitostní daně bylo pro některé současné vládní politiky před sněmovními volbami čistým komunismem. Nyní ho prosazují s tím, že může neduživé státní pokladně přinést kolem šesti miliard. O rušení stavebního spoření nikdo nechtěl před volbami ani slyšet, dneska zní, že by tak erár mohl výhledově ušetřit asi čtyři miliardy. Ve výčtu podobných "drobných", které jdou proti někdejším slibům, bychom mohli ještě pěknou chvíli pokračovat. Ani zdaleka však dohromady nedají oněch zmiňovaných 150 miliard, které v rozpočtu každý rok chybí.
Když míval stát po volební sezoně hluboko do kapsy, dosud vše obvykle dorovnával právě zvýšením DPH. Jenže ani to už teď samo o sobě nepomůže. I kdyby stoupla na uvažovaných 23 procent, vyneslo by to podle propočtů něco mezi 37 a 50 miliardami. Celková potřebná suma by tak stále zůstala v nedohlednu.
Navrácení daně z příjmu na úroveň, s níž tu byly i mnohé pravicové strany po mnoho minulých let srozuměny - tedy než vyměnily racionalitu za populismus -, je zkrátka nevyhnutelné. Čím později přijde, tím dražší to pro nás všechny bude.
Nemalá část české veřejnosti se stále snaží hájit ekonomické a sociální neumětelství Fialovy vlády tím, že její výborný výkon v zahraničněpolitické a bezpečnostní oblasti je nyní přece podstatně důležitější. Lze souhlasit, že pokud by nyní vládl Andrej Babiš (ANO) s okamurovci a komunisty (k čemuž v roce 2021 chybělo jen pár hlasů), asi by teď vedle nás orbánovské Maďarsko připomínalo ještě vzornou prozápadní zemi. Je to děsivá představa a nepochybně přináší nesmírnou úlevu, že tomu tak není. Pokud ale stávající kabinet zůstane v ostatních zmiňovaných záležitostech stále tak zoufale neschopný, snadno také může zařídit, že už v příštích volbách přijde všechna jeho chvályhodná snaha vniveč. Moci se pak chopí jiní. Ti, co se "nezakecají".
