S 30. výročím sametové revoluce jsme si zopakovali všechna tehdejší hesla, jedno bychom ale neměli zase hned tak odložit do historie. Listopadová generální stávka v roce 1989 proběhla s mottem "Konec vlády jedné strany". Toho dne komunisté pochopili, že definitivně prohráli. Dnes je nutné si to heslo připomenout.
Nikdo tentokrát nechce, aby se vláda odklízela do propadliště dějin - je demokraticky zvolená a demokraticky vládne. Ale už od sněmovních voleb 2017 tu máme zatuhlý systém jedné hegemonní strany, dvou menších a skrumáže úplně nejmenších, což není dlouhodobě slučitelné s dobře fungující demokracií.
Pokud k současnému lídrovi nevyroste alternativa, čeká nás mizérie. Nejen proto, že siláka pokouší autoritářské sklony, ale protože pořádně nefunguje systém. Není bez něj možné sestavit vládu, nelze ji bez něj ani shodit, opozice je bezzubá a zbytek politické scény se tak může jen zmítat mezi pokornou servilností a neúčinným chňapáním po kotnících.
Jestli je v politice něco úkolem roku 2020, pak právě změna tohoto stavu. V zájmu úplně všech.
Babiš bez alternativy
Když se Václav Havel snažil během pražského jara vysvětlit, že země potřebuje opravdovou opozici, ne jen nějakou opatrně kritickou stafáž k vládnoucí straně, napsal do Literárních listů: "Polovičatost všech těchto koncepcí má tedy, jak se ukazuje, společnou příčinu: žádná z nich neumožňuje skutečnou volbu. Opravdu: o demokracii lze vážně mluvit jen tam, kde má lid možnost - jednou za čas - svobodně si zvolit, kdo mu má vládnout. Což předpokládá existenci aspoň dvou souměřitelných alternativ. Totiž dvou svéprávných, rovnoprávných a navzájem na sobě nezávislých politických sil, z nichž obě mají tutéž šanci stát se vedoucí silou ve státě, rozhodne-li tak lid." Jeho úvahy o pár týdnů později rozjezdily tanky.
V takové situaci nyní samozřejmě nejsme. Problém, o němž VH psal, nás ale opět tíží. Má premiér Andrej Babiš nyní nějakou "souměřitelnou" alternativu? Je tu další alespoň jeden lídr s jasnou podporou jedné či více stran a alternativním programem modernizace státu, po kterém by premiér musel pokukovat, zda mu náhodou nepodřezává nohy vládního křesla?
Ani náhodou. Když vedle sebe dáme komínek podpory ANO, abychom dosáhli stejné výšky, musíme na sebe velmi vratce stavět podporu ODS, Pirátů a pak ještě několika straniček, o nichž není známo, zda se vůbec s nimi potkáme v příští sněmovně. To není "souměřitelná" alternativa.
Klasik politologie Giovanni Sartori přitom pečlivě rozlišuje, zda vítěz premiéruje pluralitnímu systému, v jehož rámci soupeří více stran, nebo už směřuje k nezdravému stavu jedné predominantní, či dokonce hegemonní strany.
A to je přesně Česko 2020. Že by někdy vítěz měl více než dvojnásobnou podporu ve srovnání s druhým na pásce, se naposledy stalo v neopakovatelných volbách 1992, kdy zvítězila ODS se skoro 30 procenty, zatímco komunistický Levý blok jich měl jen 14. Potom měl ale už vždy i druhý slušnou šanci sestavit vládu a někdy se mu to i povedlo, jako třeba v roce 2010.
Celý systém byl sice notně zkoušený, ale vítěz se vždy musel bát, co vymyslí opozice. Nepodaří se jí seskládat jinou většinu? Nebude mít většinu poslanců k vyslovení nedůvěry vládě? Nesežene 120 hlasů k předčasným volbám?
Nyní žádný z těchto strašáků nefunguje. Po volbách 2017 se ukázalo, jak bezzubé je odmítání vlády s trestně stíhaným lídrem, když všichni vědí, že bez ANO nejde sestavit žádný jiný kabinet.
Nedůvěr vládě jsme si užili už také dost, ale v tomto volebním období všichni během hodinových řečnění vědí, že celý institut momentálně pořádně nefunguje, protože i v případě vyslovení nedůvěry si hegemon najde hned ve sněmovně dalšího slabého parťáka. A 120 hlasů k rozpuštění sněmovny blokuje nejen neochota ANO se připravit o vládu, ale i systémem nepředpokládaný chorobný strach opozice, že by se třeba už nemusela ani vrátit do poslaneckých lavic.
Chvíli se to dá přežít (stejně jako republika přežila třeba nestandardní opoziční smlouvu), ale pokud spějeme k repete, systém na to už není kalibrovaný a hrozí mu vážné nebezpečí.
Nefňukat a makat
Andreji Babišovi se pravidelně podsouvá, že chce vládnout podobně autoritářsky jako jeho přítel a maďarský premiér Viktor Orbán. Šéf ANO takové spekulace sám notně posiluje pravidelnými úvahami o většinovém volebním systému či rušení Senátu, což se příčí současné ústavě.
Reálně ale usiluje o něco jiného. Nepochybně touží být imperiálním premiérem, ale nijak ho netěší, že vedle jeho třicetiprocentního hnutí už není nikdo další silný. Jednak nemá protivníka, se kterým by se špičkoval, a především jej to staví před velmi obtížný úkol pohromadě udržovat tu třetinu velmi různorodého voličstva.
Druhý problém je pak koaliční potenciál. Premiér dobře ví, že je-li příliš silný a ostatní příliš slabí, nikomu se nijak zvlášť nechce do nerovné koalice (jaké je to peklo, nyní předvádí v rámci asistované sebevraždy ČSSD).
Babišovu představu o vládnutí dobře ilustruje jeden z povolebních rozhovorů v roce 2017, při němž si odplivl nad neschopností sociálních demokratů: "My mohli mít třicet, ČSSD dvacet procent a mohli jsme teď v pohodě řídit zemi s většinovou vládou."
Jenže dvacetiprocentní stranu mu nyní na české politické scéně nechce nikdo dopřát, ať už by to byl silný koaliční partner, nebo silný lídr opozice, proti němuž je možné budovat a udržovat svůj tábor.
Současné strany pláčou, jak je to těžké vedle ANO vyrůst: … a tady ty Babišovy peníze a tamhle Babišův marketing a taky ten nespravedlivý volební zákon a taky ti voliči už nejsou, co bývali…
Všechno to jsou jen fňukavé řeči. Stačí si vzpomenout na rok 1998, kdy si po volbách první a druhá strana rozdělily moc, třetí byli spolupracující komunisté a pak teprve začínala skutečná opozice. Dnes se sice Čtyřkoalice připomíná už jen skrze svůj neslavný rozpad, ale na počátku to bylo celkem akční uskupení. V řádu týdnů po uzavření konkordátu ODS a ČSSD se konzervativci a liberálové nejrůznějšího ražení spojili, ještě téhož roku vyhráli volby do Senátu, na čas kralovali i volebním průzkumům a mocipáni se tak alespoň trochu drželi zpět.
Tehdy to bylo těžké. Nyní ne. Ale tehdy se opoziční demokraté opravdu báli o osud země. Nyní možná přes všechny ty velké řeči o ohrožení demokracie je opozice spokojená s tím málem, co má. Kdyby nebyla, už by dokázala spolupracovat a chystat se na výhru v letošních krajských a senátních volbách. To však po dalším roce nijakého přešlapování vypadá jen jako iluze, tolik potřebnou souměřitelnou alternativu k ANO stále nemáme.
Alternativu, kterou tak zoufale potřebují nejen strany a voliči, ale především celý český ústavní systém. Pokud tedy stojíme o možnost - řečeno s Havlem - "skutečné volby".
