Tak se pražští zastupitelé shodli, že Mariánský sloup na Staroměstské náměstí nevrátí. Shodou okolností rozhodnutí padlo v den, kdy jsme si připomínali kulaté masarykovské výročí a kdy se v Národním muzeu otevřela velká Masarykova výstava.
Je to jasný vzkaz Habsburkům, kdo je v této zemi pánem; zastupitelé usnesením uložili radním hlavního města učinit "všechny právní kroky k rozvázání smluvních závazků a k odnětí souhlasu Prahy s umístěním sloupu na náměstí do konce letošního roku".
Už už se přitom zdálo, že sloup, vzpomínka na obránce Prahy za třicetileté války, brzy doplní starobylé centrum hlavního města nejateističtější země Evropy. Že na všechny ty bezvěrce, jinověrce i věrce, kteří bloudí náměstím, bude shlížet obnovená socha Panny Marie Neposkvrněné, jakož i na vedlejší sochu mistra Jana (Husa), který shořel, protože si stál za svým.
Tak si taky stojíme za svým: jednou jsme zbořili, navždy zbořili. Takoví jsme my, Češi, a ať to všichni vidí!
Ti, kteří s obnovou nesouhlasili, argumentovali, že sloup byl symbolem habsburského útlaku, ponížení po Bílé hoře, a proto byl také v roce 1918 zničen: padl s monarchií, jako jeden z mnoha jejích symbolů. Padl demonstrativně: když se Pražané vraceli z protihabsburské demonstrace na Bílé Hoře (odkud odjinud, že), tak jej strhli, což prý mimochodem nebylo vůbec snadné. A Panna Marie Neposkvrněná byla rozbita…
Právem? Je jasné, že ona za prohranou bitvu na Bílé hoře nemůže, ostatně Čechové byli protestanty i katolíky; proto třicetiletá válka začala právě tady, a proto dodnes nevíme, co s tím. Jakoby se na okamžik vrátil odlesk té podivné války, kdy se Komenský v exilu modlil za vítězství protestantských Švédů v českých zemích a Češi doma za to, aby Švédové konečně odtáhli pryč.
Podle víry poznáte je.
"… po přejití vichřic hněvu Božího, vláda věcí tvých se k tobě navrátí, ó lide český," sliboval Komenský, ale praktický návod, jak přitom naložit s Mariánským sloupem na hlavním pražském náměstí nenabídl. Je jeho odstranění opožděnou součástí "návratu vlády věcí tvých", nebo ne? A je jeho obnova návratem k rovnováze před tou strašnou třicetiletou válkou, nebo není? Takto totiž argumentují ti, kteří si přejí jeho obnovu, na které se ostatně už začalo pracovat; sloup měl na náměstí doplnit sochu Husovu; být symbolem smíření mezi katolíky a protestanty i novou dominantou náměstí, které už beztak bylo poničeno válkou, což je vidět dodnes.
Jak by asi hlasoval Komenský, kdyby dnes seděl v zastupitelstvu? Možná by řekl: "Vládu věcí našich má ohrozit jeden jediný Mariánský sloup? Není potom ta naše vláda až příliš křehká?"
Nebo: "Je nebezpečnější sloup na náměstí, nebo hádky, nesvornost v naší zemi a pochybnosti uvnitř našich srdcí?" Možná by neřekl nic a přemýšlel o tom, jak ho katolíci vyhnali spolu s dalšími ze země a on musel pak bloumat Evropou…
Každopádně jeho osud už vrátit nejde, stejně jako monarchii. Tak proč vracet sloup, namítne někdo.
Je jisté, že Mariánský sloup není prvoplánovým symbolem habsburského útlaku, jakousi obdobou sochy diktátora, která padne spolu s ním; toho jsme byli tolikrát svědky: nikdo neželel zničených soch Gottwalda či Lenina. Příběh sloupu je ale složitější a debata o něm mnohem zajímavější: už jen kvůli ní stojí ty české dějiny za to.
Ale pokud jste na ně neměli dost času, ani jste nestačili tahanice o Mariánský sloup sledovat, nevěšte hlavu. Tak za rok, dva se ta debata začne nanovo. Takoví jsme my Češi. Stojíme si za svým - a zároveň si to pro jistotu znovu a znovu ověřujeme.
