Když po projevu předsedkyně CDU Annegret Krampové-Karrenbauerové vstal její největší vnitrostranický konkurent Friedrich Merz a tleskal sedm minut vestoje, všichni přítomní si hlasitě oddechli. To poslední, co dnes němečtí křesťanští demokraté potřebují, jsou totiž personální spory.
Strana po čtrnácti letech nepřetržitého vládnutí přichází o hlasy prakticky ve všech spolkových zemích a potřebuje novou energii i program. Nic z toho ale v Lipsku nepřišlo. Krampová-Karrenbauerová sice přednesla svůj dosud nejlepší projev, který možná dokáže zastavit pád její popularity, žádnou inspirativní vizi ale nenabídla.
Chce, aby si strana udržela pozici německého politicko-ekonomického pilíře, a usilovat o to hodlá prostředky, které se osvědčily. Jinými slovy chce dělat starou politiku v nové době.
Černá s odstínem zelené
Je ovšem otázka, jestli to německým voličům bude stačit. A jestli se svět přece jen nemění víc a rychleji, než si politici CDU připouštějí. Stále například trvají na ústavní povinnosti vlády udržet rozpočet v černé nule a nezadlužovat se. Je jim přitom ale jasné, že má-li země dodržet své energetické záměry (Energiewende), které si stanovila kvůli ochraně klimatu, neobejde se to bez obřích investic - a tedy bez půjček.
Strach německých křesťanských demokratů z minulosti - z toho, co dokázaly udělat dluhy s Řeckem či Itálií - tak ochromuje jejich schopnost plánovat budoucnost.
Ostatně právě kvůli nutnosti financovat Energiewende z půjček roste v CDU k celému konceptu odpor.
Ten má ostatně už teď oproti původním plánům zpoždění. Může za to politická nedůslednost kancléřky Angely Merkelové. Aby jí v září kabinet bez problémů odhlasoval klimatický balíček, předložila jej v dosti neambiciózní podobě. Zůstává někde na půl cesty, aby vyhovoval byznysu, ale aby částečně uspokojil i ty, které zajímá především péče o klima jako projev zodpovědnosti a starosti o budoucnost.
CDU zkrátka dál sází na "mírný pokrok v mezích zákona". Jakkoliv může vedle jiných konzervativních stran, které odmítají horečnatý boj za uhlíkovou neutralitu, působit spíše jako "alarmistická".
Němečtí křesťanští demokraté se ale tímto směrem posouvají především pod tlakem Zelených, kteří zaujali místo po mizející sociální demokracii a jsou dnes největším politickým konkurentem CDU.
Opatrný řidič na divoké křižovatce
I Zelení, poučeni úspěchy CDU, ovšem vyvažují. V základním východisku jsou ale samozřejmě mnohem radikálnější než křesťanští demokraté. Svou politiku stavějí na přesvědčení, že se kvůli nové klimatické situaci musí proměnit nastavení (set up) celé společnosti. A to komplexně a do hloubky, nikoli jen kosmeticky.
Proto má také CDU nyní problém vyjednat se Zelenými koalice, jak můžeme aktuálně pozorovat například v Durynsku. Ve straně tak roste síla hlasů, které zvažují naopak větší vstřícnosti vůči AfD, jež jako typická protestní strana úspěšně loví ve voličských vodách vládních křesťanských demokratů.
Takový krok by měl svou politickou logiku. Nejen proto, že případná kooperace by nutně obrousila osten kritiky, ale také proto, že řada bývalých členů CDU přešla právě k AfD.
Tradiční křesťanští demokraté samozřejmě nechtějí překročit citlivou hranu spolupráce se stranou, jejíž někteří členové jsou soudem potvrzení fašisté. Zároveň si ale úplně nevědí rady s tím, jak získat zpět důvěru východních Němců, kteří dnes masově podporují právě populisty z AfD.
Jistou bezradnost CDU dobře ilustruje i její aktuální heslo, které víkendový lipský sjezd provázelo: Udržitelnost, růst, prosperita - sociální tržní hospodářství zítřka. Strana tedy dál sází na černou neoliberální hospodářskou strategii, ale pokouší se ji obarvit trochu na zeleno, a dát jí i silný červený sociální odstín.
Metaforicky řečeno, nerozhodla se CDU pro elektromobil, chce se stát spíše hybridním politickým vehiklem, který většinou jede ostře na diesel, ale když je to potřeba a krouží po městě, umí přepnout i na klimaticky šetrnější provoz.
Hybridní politika CDU, podávaná s rozumem jako tradiční umění možného, je zjevně poslední šancí, jak v Evropě udržet kontinuitu se zlatým věkem liberální demokracie, v níž státy ekonomicky i sociálně rostly.
Je to hybrid specificky německý, jen těžko přenositelný jinam. Je to však také hybrid, jímž nejsilnější země Evropy táhne kontinent už dlouhé desítky let. Již příští spolkové volby ukážou, zda je tento model v současném Německu ještě udržitelný. Nebude-li, začne v Evropě definitivně nový věk. Doba divokého post-liberálního hledání.
