Jednou odpovědí na otázku, kdo vlastně zemřel 19. června letošního roku, si můžeme být jistí. Známý německý herec, který si získal obdivovatele po celém světě díky roli komisaře Horsta Schimanského v cyklu Místo činu. U všech dalších odpovědí, ovlivněných snahou nějak blíže popsat osobnost Götze George, se už pohybujeme na tenkém ledě.
„Rozhovor s Götzem Georgem byl těžký. Pokud jste vyslovili jen nádech kritiky, nelíbilo se mu to. Pokud jste mu udělali kompliment, rozčílilo ho to ještě víc. Ten člověk byl ve stálé opozici. Vůči médiím, jimž nevěřil. Vůči televizním stanicím, o nichž se domníval, že ho podvádějí. A především byl Götz George v opozici vůči Götzu Georgovi. Velmi často byl nespokojen sám se sebou,“ napsal Christian Buss v nekrologu pro onlinovou verzi zpravodajského týdeníku Der Spiegel.
Těžké vyrovnání s minulostí
Götz George jako by žil celý život se svým otcem - i když o něj přišel už v osmi letech. Nicméně Heinrich George, rovněž významný německý herec, hrál podstatnou roli ve všem, co jeho syn dělal, ovlivnil jeho vztah k nové vlně německého filmu v šedesátých letech, i k důležité éře německého divadla o desetiletí později. Nebývá zvykem věnovat ve vzpomínce na něčí život a dílo tolik prostoru jeho otci, ale v tomto případě je to podstatné.
Heinrich George zemřel v roce 1946 v sovětském zajateckém táboře. Byl označen za pomahače nacistů, neboť se stal z jejich vůle intendantem Schillerova divadla v Berlíně a také hrál v antisemitských filmech Žid Süss a Kolberg. V červenci 1945 byl obviněn z antisovětismu, jelikož, jak stálo v později nalezených dokumentech sovětské tajné služby, „vícekrát pronesl antisovětské projevy, hrál role, které přispěly k diskreditaci sovětské moci, a podílel se na kampani za pokračování války.“
Heinrich George patřil bezesporu k největším hercům německého divadla a filmu v první polovině dvacátého století. Legendárními se staly jeho role v Puškinově Poštmistrovi, v divadelní verzi Döblinova Berlína Alexandrova náměstí (Franz Biberkopf) a Goethově hře Götz von Berlichingen. Jeho kariéra je podobná řadě jiných té doby. Ve dvacátých letech sympatizoval s levicí, účinkoval v hrách Maxima Gorkého a Bertolda Brechta a podílel se na projektu proletářského divadla Erwina Piscatora. (Kontakty s německými komunisty mu v roce 1945 u Sovětů dost uškodily.) Když totiž v roce 1933 začal hrát v nacisty zglajchšaltovaných divadlech, byl označen bývalými soudruhy za zrádce a exilové vedení strany v Moskvě jej vedlo jako člověka, který má za svou zradu po skončení války pykat. Tím není řečeno, že se nepodílel na odporné propagandě, kterou nacistické Německo vytvářelo, včetně již zmíněného snímku Žid Süss. Na druhou stranu - řada herců s podobnými kariérami proplula poválečným zmatkem bez větších problémů. Je navíc prokázáno, že se jako intendant Schillerova divadla snažil aktivně pomáhat židovským hercům a lidem, kteří se angažovali v odboji proti nacistickému režimu. Poslední představení Heinricha Georga se odehrálo ve sklepním divadle vězení v Hohenschönhausenu – nastudoval zde a sehrál za přítomnosti vězňů i dozorců a vyšetřovatelů Goethova Urfausta. Zemřel 25. září 1946.
Götz George se svým starším bratrem Janem bojovali po léta nejen o otcovu rehabilitaci, ale i o to, aby bylo důstojně naloženo s jeho ostatky. Ty byly nalezeny až v roce 1994 v blízkosti bývalého koncentračního tábora Sachsenhausen. V roce 1998 Heinricha Georga ruské úřady oficiálně rehabilitovaly. Stalo se tak na základě spisů nalezených v roce 1995 v archivech KGB v Moskvě.
Roli svého otce převzal Götz George (v některých částech filmu ale hrál také sám sebe) v doku dramatu George, který natočil v produkci veřejnoprávní Südwest Rundfunk režisér Joachim A. Lang, současně i autor scénáře. Snímek se zabýval nejen vztahem mezi otcem a synem, ale především otázkou odpovědnosti umělce v totalitním režimu. Využíval hrané scény i dokumentární záběry. Kritika nebyla spokojena se dvěma podstatnými věcmi. Z hlediska struktury snímku byly některé rodinné scény příliš dlouhé, a část důležitých pasáží ukazujících to, proč se rozhodl Heinrich George spolupracovat s nacisty, naopak krátká. S tím souvisela i druhá důležitá výtka. Stručně ji shrnul tehdy 94letý producent Artur Brauner v týdeníku Focus. „George nebyl v době nacismu bezbranný. Sloužil režimu, který nařídil největší masovou vraždu všech dob… Götz George hrál výborně, nicméně velmi dobře věděl, kdo byl jeho otec. Byl postavou, kterou nacisté postavili na piedestal." Götz George měl o filmu jiné pochybnosti. Nebyl spokojen se svým výkonem – stále pochyboval, zda svého otce ztělesnil dobře.
„Ty jsi mě holt vždycky dokázal předstihnout. Byl jsi vždycky lepší, posedlejší,“ řekl na otcovu adresu v dokumentu natočeném pro ARD v roce 2013. Mimochodem - křestní jméno dostal podle hrdiny oblíbené role svého otce - Götze von Berlichingen.
Nerozhněvaný muž
Otcův osud byl i důvodem, proč se Götz George nepřidal v šedesátých letech ke generaci mladých rozhněvaných filmařů, kteří účtovali se svými otci a dědy a jejich postoji k nacistickému Německu. Ti v roce 1962 vydali Oberhausenský manifest (považovaný za začátek éry Nového německého filmu), v němž mimo jiné paušálně odsoudili západoněmecký koncept zábavného kina padesátých a počátku šedesátých let (tzv. Taťkovo kino) a způsob, jakým jejich otcové žili za Hitlerovy éry. Götz George mlčel.
A tak zatímco Alexander Kluge nebo Edgar Reitz rozvíjeli koncept autorského filmu, George hrál v šedesátých letech zejména v dobrodružných snímcích, tuzemští diváci jej znají hlavně ze zfilmovaných mayovek – například Mezi supy – a v dalším desetiletí se objevil v epizodách různých televizních seriálů (například Starej nebo Derrick). Stál i mimo hlavní divadelní proud, vystupoval na provinčních scénách v Čechovových a Shawových hrách. Později řekl, že mu tehdejší anti-divadlo, prezentované například Reinerem Wernerem Fassbinderem v Mnichově, připadalo hloupé.
Nicméně v druhé polovině sedmdesátých let přišla jeho první velká a významná role, a to v dramatu, který se vztahoval k druhé světové válce. Ve snímku Auf einem deutschen Leben (Z jednoho německého života 1977) scenáristy a režiséra Theodora Kotully hrál velitele koncentračního tábora v Osvětimi Rudolfa Hösse. Ztělesnil ho pozoruhodným způsobem, nikoli jako zrůdu, ztělesněné zlo, jak bývalo v té době časté, ale jako precizního vykonavatele příkazů, jehož hlavní hodnotou byl co nejlepší výkon – řízením osudu jej dosahoval v Hitlerově vraždícím průmyslu.
Muž, kterého zná většina českých diváků jako strážce zákona, v řadě snímků ztvárnil i postavy vrahů. V roce 1995 hrál ve filmu Romualda Karmakara Der Totmacher obávaného sériového vraha Fritze Haarmanna, který zabil v letech 1918–1924 27 mladých mužů. Děj se odehrává v kanceláři věznice, ve které vede lékař psychologická sezení s vrahem, aby vytvořil posudek o jeho duševním stavu a zodpovědnosti za zločiny. Ve filmu Nicht als die Wahrheit (Nic než pravdu) Rolanda Susa Richtera v roce 1999 zase ztělesnil s velkým citem pro banalitu zla Josefa Mengeleho, který se vrací do Německa, aby se obhajoval před soudem. A v Nico Hofmannově thrilleru Der Sandman (Sandman – Duch z pohádky) z roku 1995 představoval autora bestsellerů, kterého novinářka podezírá, že vraždí ženy.
Götz George vytvořil i mnoho dalších typů. V televizním filmu Andrease Kleinerta Mein Vater (Můj otec – 2003) hrál řidiče autobusu nemocného Alzheimerovou chorobou. Snímek byl mnohokrát oceněn, mimo jiné i mezinárodní Emmy za nejlepší televizní film sezony. Hrál homosexuálního zlodějíčka (Das Trio 1998), slepého klavíristu (Der Novembermann 2007), zadluženého ekologického aktivistu (Lüg weiter, Liebling 2010) či umírajícího státního zástupce, který chce vyřešit nikdy neobjasněnou vraždu (Nacht ohne Morgen 2011).
Bezesporu měl i komediální talent, což nejlépe prokázal ve filmech Rossini - Oder die mörderische Frage, wer mit wem schlief (1997) podle románu Patricka Süskinda a především v u nás téměř neznámém snímku Helmuta Dietla Schtonk! z roku 1992, pravděpodobně nejlepší satiře, která v Německu v devadesátých letech vznikla. Zabývá se skandálem kolem zfalšovaných Hitlerových deníků, které zveřejnil týdeník Stern v roce 1983. George tu hrál obskurního reportéra hamburského týdeníku, fascinovaného vším, co se týkalo třetí říše, který se spojil s padělatelem Hitlerových obrazů a dalších nacistických devocionálií prodávaných bohatým sběratelům, aby podvedli celou mediální scénu (nejen v Německu) a vydělali velké peníze.
Milovaný hrubián
Veřejné vystupování Götze Georga bylo rozporuplné. Publikum ho milovalo, novináři se při rozhovorech s ním řádně zapotili, kolegům při různých příležitostech připravoval nepříjemná překvapení. V roce 1998 vyjel na jednoho z nejpopulárnějších moderátorů v německé televizi Thomase Gottschalka - v přímém přenosu sobotní zábavné show Wetten dass? ho obvinil z nevědomosti a označil za řídícího učitele. Diváci pískali, Gottschalk to přešel s ledovým klidem. O pět let později došlo k veřejnému smíření. Možná to byla inscenace, možná náhlé vzedmutí emocí. V každém případě ale typická Georgova scéna.
Když se v Berlíně před třemi lety prezentoval televizní film George, nechal se sice přemluvit, aby přišel na pódium, ale odmítl odpovídat na jakoukoli otázku. Byly podle něj buď špatně položené, nebo k nim neměl co říci, případně nebyl tou správnou osobou, které se měli novináři ptát.
Nijak mu to u publika neuškodilo – jen se tím posilovala jeho pověst drsňáka a hrubce, kterou získal díky postavě Schimanského z televizních kriminálek. A Schimanskému se prostě podobné excesy odpouštěly.
V posledních letech žil se svou o dvacet let mladší životní partnerkou Marikou Ulrichovou na Sardinii a do Německa jezdil jen pracovat a platit daně (jak dodával). V roce 2007 byl poctěn za celoživotní přínos prestižní Německou televizní cenou. Ve stejném roce prodělal operaci srdce.
Před dvěma lety byl vyznamenán Spolkovým křížem za zásluhy. V té době prohlásil v rozhovoru pro deník Westdeutsche Allgemeine Zeitung, že by si rád po 65leté kariéře (v té době mu bylo 76 let) odpočinul. Před kameru se ale stejně vrátil. V roce 2015 natočil svůj poslední snímek – televizní film Böse Wetter, kriminální drama, v němž hrál uhlobarona z Harzu. Snímek ARD nasadí na svém prvním programu letos na Den sjednocení, tedy 3. října večer.
Policajt z Duisburgu
Duisburg, důležité centrum železářského průmyslu, má největší říční přístav na světě. Je tu Lehmbruckovo muzeum moderního umění s jedinečnou sbírkou soch a plastik. Na místním fotbalovém stadionu hraje tradiční klub MSV, založený v roce 1902. Většina Evropanů nic z toho neví. Z Duisburgu zná jediného člověka. Komisaře Horsta Schimanského. Tuto postavu ztělesnil Götz George v průběhu 32 let 48krát.
V době, kdy se v něm poprvé objevili komisař Schimanski a jeho kolega Christian Thanner, cyklus Místo činu běžel už jedenáctý rok, a to s velkým úspěchem. Nicméně díky Schimanskému se popularita ještě zvýšila (především mezi mladými diváky) a výrazně přesáhla hranice Německa. Změna spočívala především v tom, že po distingovaných, rozvážných a dobře oblečených mužích zákona (jako byl třeba i u nás známý inspektor Hans Haferkamp) přišel komisař, který občas pil příliš mnoho piva a pálenky, nebyl schopen vést rodinný život, měl trvale problémy s nadřízenými, občas se popral, mluvil tak, jak mu „zobák narostl“ a chodil věčně v džínsech a vojenské bundě Parker zelené či pískové barvy.
Celkem bylo v cyklu Místo činu odvysíláno mezi lety 1981 a 1991 dvacet epizod (první se jmenovala Duisburg – Ruhrort, v češtině Vražda v přístavu), vznikly i dva snímky určené pro kina - Zahn um Zahn a Zabou a v roce 1997 se postava znovu vrátila na obrazovky. Penzionovaný Schimanski dostal vlastní seriálovou řadu, jejíž poslední díl byl odvysílán v roce 2013 (epizoda Loverboy). Série byla stejně úspěšná jako Místo činu - už první epizodu nazvanou Die Schwadron (Eskadra) vidělo jen v Německu 13 milionů diváků.
V rozhovoru pro berlínský deník Der Tagesspiegel v roce 2013 na otázku, zda se zabýval tím, jak se Schimanski rozloučí s diváky, řekl: „Ne, Schimanski se neloučí. Proč by měl? To je jako v životě, člověk prostě odejde.“ Stalo se. Bylo mu 77 let.
