David Klimeš David Klimeš | Názory
12. 11. 2019 7:30

Po 30 kilometrech transformačního maratonu připomínáme běžce v krizi

Jak se Česko změnilo během třiceti svobodných let? Co se stalo s jeho městy, krajinou a ekonomikou? Jak se proměnily školy a jakou dnes máme šanci domoci se svých práv? Do jaké budoucnosti nás vede zahraniční politika? V týdnu před 17. listopadem přináší Aktuálně.cz sérii sedmi svátečních esejů. Pondělní zkoumal životní prostředí, dnešní se věnuje ekonomické transformaci.
Foto: Aktuálně.cz

Přerod státního socialismu v liberální kapitalistickou ekonomiku u nás - všem omylům navzdory - nedopadl vůbec špatně. Zlobné ohlížení nám dnes už nepomůže. Potřebujeme hledět před sebe. Jenže kvůli věčnému mistrování minulosti si dnes pomalu nevšímáme, kdo všechno už nás předbíhá.

Premiér Andrej Babiš se nedávno zase rozčílil, když média zpochybňovala, že s jeho vládou už je líp. Fakt je, že bohatneme. V přepočtu HDP na obyvatele je Čech už bohatší než Řek, Portugalec a nově i Španěl. Italovi dýcháme na záda. Má tedy premiér pravdu, že novináři jen "čtou špatné žebříčky"?

Odpověď zní ne. V práci, během nákupu či při placení nájmu se totiž nepoměřujeme se Španělem či Řekem, ale s vlastní představou o tom, kde Čech už po těch třiceti letech od roku 1989 měl být. A většině vychází, že o dost dál, než momentálně je.

Jak jsme doháněli Západ, až Východ dohnal nás

Přepočet HDP na obyvatele má samozřejmě své mouchy, v posledku je to ale docela dobré měřítko. Jen musíme všechny státy na počátku 90. let srovnat na stejnou výchozí pozici, aby bylo jasné, kdo za ty tři desítky let nejvíce povyskočil. Pak i suchá čísla najednou ukážou, proč je u nás tak kyselo, i když jsme nepochybně jednou z nejbohatších postkomunistických zemí.

Československo na počátku 90. let sice bylo zdevastované komunismem a příroda připomínala pacienta po těžkém atentátu. Hospodářství ale nebylo zadlužené a co do vyspělosti jsme patřili k absolutní špičce mezi všemi sovětskými satelity. Vezmeme-li tento startovní doping v úvahu, předhánění chudých Řeků už nijak impozantně nepůsobí.

Jasným vítězem regionu je dnes Polsko - v HDP na osobu totiž vyrostlo trojnásobně. Zdá se vám, že zapomínáme na východní Německo? Vůbec ne, jen i ono prostě za strhujícím polským tempem zaostává. A náš výkon? Je srovnatelný s Bulharskem - obě země dokázaly zmiňovaný ukazatel zvýšit jen na dvojnásobek. Mysleli jsme, že doháníme Západ, a on zatím Východ dohnal nás.

Regionální maraton jsme sice velmi dobře rozběhli, sami jsme se dokonce pasovali na středoevropského ekonomického tygra, pak ovšem přišly křeče. Dobíhání bohatších se zadrhlo a pád do nepřehledného středoevropského chumlu nám přivodil pověstnou "blbou náladu".

Ekonomové tomuto ťukání hlavou o skleněný strop, ke kterému lze relativně snadno vystoupat, o to těžší je pak ale jej prorazit, říkají past středního příjmu.

Je to jev, který dnes sice trápí i další postkomunistické země, náš problém ale spočívá v tom, že na tu skleněnou tabulku už ťukáme nejdéle ze všech - a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by začala povolovat.

Kdo si odpustí, dokáže se hnout

Fenomén české transformace se často mylně ztotožňuje jen s jejími hříchy. Ano, bylo jich dost a byly těžké. Kuponová privatizace bez kapitálu. Šílené nastavení investičních fondů, které v očích Čechů zdiskreditovalo kapitálový trh na desítky let. Polostátní bankovní socialismus. A také nezměrná pýcha, již nejlépe dokládá prohlášení Václava Klause, který v roce 1996 beze stopy studu klidně ohlásil, že transformaci už máme úspěšně za sebou.

K tomu všemu se ale sluší dodat, že ten závod Klaus a spol. nerozeběhli vůbec špatně. K jejich klíčovému úspěchu patří dobře zvládnutá liberalizace cen. A povedla se jim i malá privatizace. Obojí zajistilo ekonomickou stabilitu a zkrocenou inflaci, jež spolu s obnoveným živnostnictvím pomohly na svět standardní politické scéně, která tu pak vydržela dlouhých dvacet let.

Pak se ale ukázalo, že středoevropský tygr byl ve skutečnosti z křehkého porcelánu. Dnes už je ovšem prakticky jedno, kdo za to všechno nese politickou odpovědnost. Mnoho dnešních kritiků Václava Klause jej ostatně v první půli 90. let oslavovalo, případně nebylo schopno navrhnout a prosadit žádnou programovou alternativu.

Faktem zůstává, že po prvním velkém finančním, hospodářském a nakonec i politickém krachu v polovině první svobodné dekády reformní zápal v zemi vychladl a nakonec zcela zemřel. Navíc by případné reformy už ani nebylo z čeho platit. Z bilionu korun, který vynesla privatizace, měly i po sanaci bank a ekologických škod zbýt stovky miliard na velké strukturální reformy. Nezbylo ale nic. Od nultých let tak bez reforem a i bez peněz na ně přešlapujeme na místě.

Přesto je třeba říci, že jsme nedopadli špatně. Což se dá jednoduše dokázat tím, že v klíčových okamžicích a věcech politici nenabízeli žádnou alternativu. A pokud ano, byla většinou horší. Ať byla tedy transformace jakákoliv, žijeme i díky ní mezi třicítkou nejúspěšnějších států světa. Dopřejme si tedy o nadcházejícím svátku zaslouženou oslavu.

Čas odvrhnout starý Pax Bohemica

Co nás z transformace dodnes pronásleduje, nejsou všechny ty rozkradené banky a podniky, ale dožívající ekonomicko-sociální model, který byl vysoce efektivní v 90. letech. Dnes už ale rozhodně není.

Klaus byl sice verbálně pravicový thatcherista, ale ve skutečnosti od počátku prováděl klasickou sociálnědemokratickou politiku, v níž byl sociální smír úhelným kamenem společenské shody. Na každý ostrý projev o svobodě a trhu připadal další rok odložené deregulace nájemného a další miliardy do neefektivních sociálních systémů.

Tehdejší Pax Bohemica byl postaven na levné práci,díky níž nízké mzdové náklady umožňovaly skoro až komunistickou plnou zaměstnanost. Po krachu české cesty se země otevřela přílivu zahraničních investic a z rostoucích daňových příjmů se pak sanoval široký sociální systém, který připomínal spíše pohovku než záchrannou síť.

Jenže tento model v době velké hospodářské krize před deseti lety dosloužil. Zahraniční firmy už tolik neinvestují, naopak přešly do dividendové fáze. Jenže nároky penzijního a zdravotního systému stále rostou, a že jsou dnes taženy jen cyklickými příjmy z hospodářského růstu, je trestuhodný hazard s budoucností země.

Češi už také třicet let po revoluci nechtějí patřit k mizerně placeným zaměstnancům. Odbory dobývají jednu mzdovou metu za druhou. Jenže se zapomíná, že na hrobě levné ekonomiky zatím nevzniklo nic nového a velká část firem se dostává skoro na nulové marže i během tučných let. Slušný vzestup produktivity práce trval až do krize, od té doby však stagnuje.

Tento posttransformační systém spěje k zániku. Ten by ale v našem vlastním zájmu měl pokud možno proběhnout formou kreativní řízené destrukce, z níž vzejde bohatší a úspěšnější Česko. Ne že si necháme rozbít minulé, aniž bychom s předstihem dokázali připravit lepší budoucí.

Budoucnost může být skvělá

Po třiceti letech je samozřejmě žádoucí se k tehdejší šťastné hodině země s hrdostí vracet. Je ale rozdíl si minulost připomínat a utápět se v ní. Bohužel se nám děje spíše to druhé.

Místo kritického připomínání, jež nebrání v pohledu do budoucna, se dokola brodíme v událostech, které už jsou nenávratně pryč. Někdo očekává druhý příchod Václava Havla, jiný zase první odchod pánů Klause a Zemana ze scény. Tolik oblíbený český boj o dávno prohrané bitvy je naprosto kontraproduktivní.

Nejlépe se vrátíme k odkazu roku ’89 tím, že sice - ostatně jako lidé tehdy - úplně detailně nebudeme vědět, co přesně nás čeká, ale určitě budeme stát o kroky, které přinesou více svobody a prosperity. Dnes to v praxi znamená méně obsese politikařením a více odvahy k razantním sociálním a ekonomickým reformám.

Daňový systém může snadno pobídnout lidi k větší aktivitě tím, že se uleví pracujícím od nesmyslně vysoké rovné berně v podobě sociálního a zdravotního pojištění. Tak by i horší práce mohla přinášet slušnou čistou mzdu. To zároveň ale vyžaduje odvahu povalit jedno velké tabu: totiž že tuzemské extrémně nízké majetkové daně nesmí růst a že se nelze bavit o efektivnějším danění korporací.

Zdravotnictví je sice oficiálně bezplatné, ale protože veřejné pojištění proplácí i banální léky a zákroky, chybějí pak v systému peníze na opravdu drahé operace.

Kdyby se z roku ’89 vrátilo trochu víry v individuální odpovědnost, třeba bychom tu mohli mít soutěž pojistných plánů zdravotních pojišťoven a spoustu dostupného komerčního připojištění na míru.

Skončeme u kapitoly, která k závěru tak nějak patří: u penzí. Snad každý, kdo alespoň zběžně sleduje média, už ví, jak velká časovaná puma v nich jednou hrozí vybuchnout. Detonace bude o to silnější, oč déle ji necháme tikat. Rozdělení neprůhledného systému na solidární rovný důchod a zásluhovou část dle zaplaceného pojistného tu mělo být už dávno. Každý by tak již v produktivním věku věděl, co ho jednou na stará i starší kolena čeká. Taková vidina by se už sama mezi lidmi postarala o motivaci šponovat zásluhovou část co nejvýš.

Na minulosti si už dnes nic nevezmeme. Nezačneme-li naplno žít současností, poběžíme transformační maraton ještě nějakou dobu dál ve slušném středu - život nám nepřestane otravovat pachuť z toho, že čelo se mezitím vzdaluje.

Jedním ze skvělých dědictví listopadu ’89 je i fakt, že vymlouvat se už není na koho. Změnu máme ve svých rukou.

Hosty byli ekonomové Tomáš Sedláček a Dušan Tříska, anarchokapitalista Urza, hudebník David Koller a chartista Vladimír Líbal. | Video: Emma Smetana
 

Právě se děje

před 38 minutami

Kvůli nejhoršímu suchu za poslední desetiletí se zmenšily Viktoriiny vodopády na hranici Zambie a Zimbabwe oproti normálnímu stavu na pouhý potůček.

Podle agentury Reuters se místní nyní obávají, že pokud změny klimatu povedou k častějším a výraznějším suchům, přijde region o jednu z hlavních turistických atrakcí, kterou ročně navštíví asi milion lidí.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

V indické nemocnici podlehla zraněním mladá žena, kterou před dvěma dny přepadla a zapálila skupina útočníků. K soudu vypovídat jako oběť znásilnění.

před 1 hodinou

Česko má před sebou první lyžařský víkend nové sezony

Jako první spustily vleky v pátek skiareály v Branné a v Karlově v Jeseníkách, dnes se rozjedou na Černé hoře u Janských Lázní a v Malé Úpě v Krkonoších, na šumavské Kvildě, beskydském středisku Bílá a ve Stupavě na Uherskohradišťsku. V porovnání s loňským rokem ale většinou zahajují sezonu o něco později. Ostatní areály pokračují v přípravě na sezonu a zasněžují, přírodního sněhu totiž mají minimum.

Na otevření se teprve připravuje i největší krkonošské středisko Špindlerův Mlýn. Na dnešek a neděli má sice naplánovaný program SkiOpening, sezonu zahájí ale až v pátek 13. prosince.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Bílý dům oznámil, že se nehodlá účastnit řízení v Kongresu, které se týká možné ústavní žaloby na prezidenta Donalda Trumpa

Trump čelí snaze demokratů zbavit ho funkce kvůli červencovému telefonátu, v němž vyzýval nového ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, aby spolupracoval na vyšetřování jeho demokratického politického rivala Joea Bidena. Demokraté to označují za nepřípustné zatahování cizího státu do kampaně před prezidentskými volbami, které Američany čekají příští rok v listopadu.

Právní poradce Bílého domu Pat Cipollone označil vyšetřování prezidenta Trumpa kvůli ukrajinské aféře za "naprosto neopodstatněné" a nespravedlivé. 

Podle stanice CNN by členové právního výboru měli o žalobě hlasovat v týdnu od 9. prosince. Celá Sněmovna reprezentantů by pak mohla o ústavní žalobě rozhodovat v předvánočním týdnu po 16. prosinci. Poté se obžaloba dostane k projednání Senátu, kde však Trumpovi republikáni mají většinu a je krajně nepravděpodobné, že by návrh zbavit prezidenta úřadu podpořili.

Zdroj: ČTK
Další zprávy